Biedermeier v Koldomu

Psát o Josefu Jedličkovi znamená psát o téměř zapomenutém, velice nespravedlivě zapomenutém autoru, a přitom si pokládat otázku: proč je u nás stále nutno neprávem zapomenuté připomínat? Že by rozkošnické zapomínání patřilo k proklamované holubičí povaze? Kdoví.

Před dávnými časy, koncem šedesátých let, jsem byl dvacetiletým správcem oseckého kláštera, v tom čase kulturní památky. Dobře jsem znal knihu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. Již tehdy jsem ji pokládal za to nejlepší, co v české kotlině v těch časech vyšlo. Nenechal jsem se ošálit kukaččími plody někdejších mladých soudruhů, kteří se otočili ke své minulosti zády a na vlažném ohýnku svého prozření kuchtili podle stejného receptu jednu knihu za druhou. Koketovali s lidštější tváří socialismu velice úspěšně. Jedličkova kniha byla zcela jiná. Odhalovala. Nepřibarvovala. Byla skutečnou výpovědí o jednom dějinném ztroskotání, navíc bravurně napsanou. Cítil jsem, že tohle je skutečná literatura.

Rukou se tě netknu

Sejít se s Jedličkou bylo jednoduché. Stačilo přejít kolem pomníku katastrofy na dole Nelson a byl jsem před podivuhodným nedokončeným architektonickým snem, takzvaným Koldomem. Tam Josef Jedlička bydlel. Pracoval v litvínovském muzeu jako etnograf, ne­­ustále ponižován soudruhem ředitelem. Kdo mohl tušit, že za rok nastoupím na jeho místo? To jsem ovšem ještě nevěděl, jak na sebe osudy a příběhy navazují.

Jedlička si uprostřed Kolektivního domu, což byl opravdu úctyhodný projekt, který dodnes ční nad pozdějšími panelovými vizemi jako pomník elegance a účelnosti, vytvořil kuriózní doupě. Byt corbusierovsky rozvržený do dvou podlaží zaplnil starožitným nábytkem po předcích a zejména knihami. Lze se domnívat, že tolik knih nebylo ve zbytku celého komplexu, neboť potřeba knih v těch časech v dělnickém městě byla minimální – na rozdíl od alkoholu. Na stěnách vedle sebe visely biedermeierovské portréty, zřejmě rodinné, a abstrakce Bohdana Kopeckého. Jedličkova žena, zvaná Manulka, měla na předloktí vytetované číslo z koncentráku a podávala čaj v křehkém porcelánu z 19. století. Jedlička trůnil, jinak to nejde říct, na pohodlné lenošce, pamatující hodně staré časy. Byl náš nedostižný mistr a my jeho neukojitelní posluchači. A tak existovala v Koldomu jakási bytová univerzita s jediným profesorem. Bohužel mi byly dopřány pouze dva semestry.

Stálých a věrných studentů bylo několik. V první řadě Jan Anděl, který mu byl jakýmsi tajemníkem. Dále malíř Miloslav Moucha. Občas se stavil Vladimír Farský – v té době pracoval jako horník, ale proslýchalo se, že píše básně a překládá z holandštiny, řeči, kterou se naučil ve vězení. A také mladý a nadějný Josef Volák; trochu jsme všichni žárlili na přízeň, kterou mu manželé Jedličkovi věnovali. Čas od času přijel z hlavního města na inspekci Ivan Diviš. Těmto divokým inspekcím předcházela příprava. Paní doktorka Jedličková myla okna, Jedlička nervózně listoval knihami. Litvínovem se šířila zvěst: přijede Ivan Diviš!

Jan Anděl čekal Diviše na nádraží v husarské uniformě, kterou si zapůjčil v muzeu. Salutoval a podal mu hlášení. Následovala cesta do Koldomu. Pohoštění a debata na nejvyšší úrovni. Byt v Koldomu se na chvíli stal středem světa. Tři sféry kosmu, podsvětní, zemská a nebeská, se tu na chviličku protnuly. Pak ovšem došlo k vychýlení. Musela přijít hádka, aby harmonie světa byla zachována. Rozzlobený Diviš prchal strohým funkcionalismem chodeb, Jedlička za ním mával špacírkou po předcích a křičel: „Rukou se tě netknu, ale holí ano…“ Druhý den se oba objetím loučili na nádraží, které se kdysi jmenovalo Ober­Leutensdorf. Bylo to všechno jako z milované Jedličkovy knihy.

Revoluční plnovous

O čem se u Jedličků přednášelo? Hodně o literatuře. Jedlička hlasitě komentoval knihy, které právě četl, a bylo jich mnoho. Jeho analýzy a postřehy byly přesné. Často byl velice kritický, až mě to někdy mrzelo. Když se objevila na českých knihkupeckých pultech kniha o kybernetice – napsal ji Norbert Wiener a vůbec již netuším, jak se jmenovala – Jedlička byl nadšen. Starý mistr změnil slovník, zavaloval nás nesrozumitelnými termíny, pamatuji si na hrozivou „redundanci kódů“. Ale po uklidnění následovalo pár neuvěřitelných lekcí o Máchovi či Dostojevském.

Jak se blížil rok 1968, byly debaty stále političtější. Na rozdíl ode mne Jedlička vše sledoval, a to nikoli jako loutkové představení, ale jako zásadní dění. Čím dál více se angažoval. Byl stále revolučnější, nechával si dokonce narůst revoluční plnovous. Milovník absurdity náhle vše bral vážně.

Symbolická byla silvestrovská oslava ro­­ku 1967. Jedlička seděl jako král na starosvětsky zprohýbané pohovce, posypával se popelem z cigaret, poléval ubrus kávou a s ruměncem na tváři horlil, stavěl svět a bořil ho. Byl plný síly a nadějí. O půlnoci jsme si připíjeli jako na prahu nového věku. Z Koldomu jsme šli všichni pěšky a Jan Anděl zase jednou rozehrál své recesistické divadlo. Prodíral se omrzlými keři růží, řval ruské povely, útočil a hlavně si notně přihýbal z lahve s nápisem Stoličnaja. Na světle jsme zjistili, že má zakrvácený obličej. Mávl nad tím blahosklonně rukou. V nejdivočejším silvestrovském snu by nás nenapadlo, jak to bylo symbolické.

Přišlo pražské jaro, které vyvrcholilo Prvním májem. Zatímco v Praze se pochodovalo pod laskavým dohledem lidské tváře socialismu, hrdinové práce, sokolové, milice a hippies svorně vedle sebe, v Litvínově to vypadalo jinak. Z jednotlivých vsí vycházely malé průvody s rudými prapory a transparenty. Myslím, že právě tohle Josef Jedlička neviděl. Jistě byl na nějakém mítinku, zatímco já seděl v hospodě a poslouchal nadávání horníků, kteří vzpomínali na Gottwalda…

Na slova nebyl čas

Pak jsme se vídali stále řidčeji. Z muzea se stalo centrum kontrarevoluce, jak bylo později označeno. Když na scénu vtrhly tanky, místo za rodiči jsem se rozjel do Litvínova, za Jedličkou. Tentokrát nemluvil. Přednáška se nekonala, snad na slova nebyl čas. Netušil jsem, že nastala doba zkoušek a že Jedlička balí. Nedaleko Koldomu stáli sovětští regulovčíci, měli asijské tváře a připomínali nedospělé chlapce navlečené do uniforem. Rozloučili jsme se, jako kdybychom se měli sejít co nejdříve. Nesešli jsme se nikdy.

Vždy jsem si myslel, že odešel ze strachu. Zdál se mi vyděšený. Později jsem vytušil, že odešel ze své vlasti proto, že v ní už nechtěl žít. Třeba v jasnozřivém poznání několika hodin uviděl to, co jsem já musel prožít během více než dvaceti let, kdy jsem neslyšel jeho hlas. Pak jedné adventní noci, velice studené a nevlídné, zazvonil v ateliéru telefon. Byl to Josef Jedlička. Jeho hlas jsem poznal, jen se mi zdálo, že se mu třese. Z toho, co jsme si více než hodinu povídali, nesmí uniknout nic kromě jediného: Jedlička mě prosil, abych mu pomohl svědčit o tom, jak mu normalizační spisovatel, neslavný převyprávěč dětských knih, ukradl rukopis Života pána Ježíše Krista a vydal ho pod svým jménem. Byl to Josef Volák, jediný, který tak úspěšně přežil kontrarevoluční masakr v Litvínově. „Je to podvodník! Musím ho zničit.“ To už jsem Jedličku poznával. Rukou se ho netknu… „A hlavně přijeďte!“

Měl jsem, a mohl jsem, sednout okamžitě do vlaku a jet, ale to jsem ještě neuměl – jako bych stále byl v předchozích časech, ze kterých Josef Jedlička odešel. Za pár dní jsem dostal Jedličkův dopis s opakovaným pozváním. Písmo bylo roztřesené. Za dalších několik dní přišlo parte. Jak mi napsala Viola Jedličková­Fischerová, krátký dopis pro mne obsahoval poslední řádky Jedličkova života. Uchovávám je dodnes založené v knize Kde život náš je v půli se svou poutí…

Autor je spisovatel.