Pěna dní

Kritizovat současnou veřejnou rozpravu a poukazovat na obmyslnou řeč politiků a médií je úsilí bezpochyby žádoucí. Jedním z nejhlasitějších jazykových oprávců je Vladimír Just, který se této bohulibé kúře věnuje už pěknou řádku let a po prvním Slovníku floskulí vydal v roce 2005 další. Otázkou ale je, jak, s jakými východisky a cíli se takováto „morální lingvistika“ – jak sám autor tuto činnost, podle svého vzoru Karla Krause, nazývá – vede.

Vladimír Just žádná ucelená východiska, jež by se opírala o nějaký lingvistický, sociolingvistický nebo jiný teoretický systém, nemá. Jeho kritika veřejného diskursu se zakládá na konzervativním estetickém vkusu, jehož vzorem jsou klasikové a ostatní prověření auto­ři, na české, potažmo středoevropské tradici „laického“ jazykozpytu, kterou představují Karel Čapek, Karel Poláček či Karl Kraus, nověji Patrik Ouředník a Václav Jamek, a na uvědomělém občansko-politickém postoji liberální orientace. Nepřekvapí pak, že jeho slovník je žánrově a tematicky velmi různorodý útvar, který sice nesplňuje řádné lexikografické náležitosti, zato se mu nedají upřít umělecké kvality. Just, jenž se okatě vymezuje vůči vědecké suchopárnosti, je kritik vášnivě zaujatý a v souladu se svým přesvědčením, že jazyk by měl být bohatě odstíněný, je výřečný až k mnohomluvnosti. Za nejlepší považuji jeho hesla, která nejsou zaměřena čistě lingvisticky, jež ale skrze určitý výraz zkoumají konkrétní kauzu, veřejnou debatu či téma českých polistopadových dějin. Příznačné pro tato slova (například Beneš, blbá nálada, bratr­stvo pravdy a lásky, elita, kůrovec, národní zájmy, nepolitická politika, neviditelná ruka trhu, pravicový extremismus, spacák, zlatá kaplička) je, že teprve v příslušném kontextu, jejž Just detailně analyzuje, nabývají buď kladného, nebo záporného významu. Jinak řečeno, poznat, v jakém smyslu jsou tyto výrazy užity a zneužity, lze jen podle toho, kdo, kdy a ke komu je vysloví nebo napíše. Rovněž vynikající jsou rozbory osobní mluvy (idiolektu) Václava Klause, na niž má Just obzvláště a právem spadeno, neboť se jedná o jednu z nej­demagogičtějších řečí současnosti; vydala by na samostatné heslo, když už ne studii.

Bez masky?

Problém ale nastává, jakmile Just začne hodnotit slova na obecnější rovině a tvrdit, že jsou špatná, nesnesitelná a odsouzeníhodná sama o sobě a stejně tak jsou pak zavrženíhodní ti, kdo je užívají. Nepopírám, že výrazy, které tu autor tepe (a vy to dobře víte!, časovaná bomba, dojde k..., dokážu si představit ad. v mluvě politiků a politických publicistů, chytrý, příjemný a zajímavý v jazyce recenzentů a kritiků), jsou chorobně nadužívány, a vyvolávají proto nevolnost. Nepřisuzuju jim ale takovou závažnost, jakou jim přikládá Just, zvláště v předmluvě, v níž se pokouší objasnit, co pod pojmem floskule rozumí.

Při jejich vymezení užívá jednak sudidlo etické, jednak estetické. Floskule, jež nazývám etickými, definuje jako sebe-inscenaci, jež má zakrývat mluvčího prázdnotu, neznalost, skutečný úmysl a která má někdy i manipulovat s fakty. Přirovnává ji ke koturnu, který umožňuje mluvčímu zakrýt jeho duchovní malost. Jinde říká, že jsou to slova, jež nosí masku, která hrají divadlo, „skryté, neregulérní, neohlášené, bez opony, plakátů, uvaděček a vstupného“. To není špatná metafora. Jenže Just přisuzuje přetvářku toliko floskulím, tedy pár desítkám slov, jež se dají pojmenovat, zdokumentovat a lze z nich sestavit slovník. To pak sugeruje představu, že stačí se takovouto příručkou řídit, vyvarovat se podobných obratů a hned budeme mluvit pravdivěji. Ve skutečnosti ale nelze nehrát verbální divadlo. Každý z nás si neustále podle svého vzdělání, dané situace a zvoleného účelu nasazuje
a odkládá slovní masky a dělá se někým jiným. Když Just ve své předmluvě cituje Goetha a dovolává se Kundery, Flauberta a jiných, činí tak proto, že je to nezbytné pro věcné podepření jeho tezí, anebo proto, aby ukázal, jak je sčetlý a vzdělaný a že zmínění velikáni smýšlejí stejně jako on, a tudíž i on je tak trochu velikán?

Z estetického hlediska se Justovi nelíbí, že zvláště mladí, které s despektem onálepkoval „esemesková generace“, přistupují k mateřštině pragmaticky, účelově, čistě technologicky. Jako správný jazykový konzervativec pak odmítá používání anglicismů a volá po jejich nahrazování českými synonymy, odsuzuje vazbu „být něco o něčem“, „trendové“ výrazy mladistvých, označení naší vlasti Česko nebo slovo Holokaust pro Šoa. Nejde jenom o to, že například ohledně oněch anglicismů mu uniká, že slova nejsou přejímána pouze proto, aby mohl mluvčí udělat ze sebe někoho lepšího a zajímavějšího, než je (i když i tato motivace tu hraje svou roli), nýbrž také z důvodů jazykových: brožurka (mimochodem také výpůjčka), knížečka nebo prográmek se významově nekryjí s bukletem; od výběru uchazeče, konkurzu, obsazení rolí se těžko utvoří odpovídající přídavné jméno, zatímco od castingu snadno; a užívat místo cateringu „hromadné dodávání hotových jídel a nápojů do restaurací, jídelen ap. či zajištění stravování při společenských akcích“ je poněkud nepraktické. Hlavní má námitka ale je, že ani nejvybranější a nejkultivovanější mluva nezaručí, že sdělení nebude myšlenkově jalové, jak například dosvědčují recenze Jaromíra Slomka, jehož Just v předmluvě cituje.

Floskule v tomto obecném smyslu – nikoli tedy konkrétní, jedinečné pojmy zapuštěné do konkrétního, jedinečného kontextu – jsou jen pěna dní, která sice zapáchá, ale nikoho nezabije. Nešvar, nikoli choroba. Skutečně nebezpečná řeč tkví v něčem jiném, než jsou závadná slova. Je mnohem skrytější, nenápadnější, rafinovanější, mnohdy uhlazenější a vemlouvavější. Živí ji vžité rasistické, genderové, třídní stereotypy a používá propracované rétorické strategie. Je všudypřítomná a jde jí vždycky o moc. Justův slovník tak představuje výzvu odborníkům – zvláště pak těm, kteří se věnují kritické analýze diskursu –, aby sepsali práci, která nebude jen zaumně, pozitivisticky a neut­rálně popisovat veřejnou rozpravu, ale jež i pro neodborníka přístupně, jasně a srozumitelně odkryje a zhodnotí řeč moci.