Svět nevládních organizací je plný aktivních lidí s mnoha zkušenostmi a přehledem o potřebách migrantů a jejich nesnázích. Na druhé straně je tento mikrokosmos také protkán nitkami často nepříliš přehledných vztahů, sympatií a antipatií, podivnými praktikami a často i neodborností nebo neprofesionalitou.
Vnějšímu a nezainteresovanému pozorovateli to může připomínat ne zcela zdravý organismus. Organizace/buňky se tu přitahují, odpuzují, shlukují se v různá účelová uskupení, která se vzápětí zase rozpadají a vznikají nová; některé buňky na druhé straně zase zakládají hned několik uskupení najednou, bez ohledu na to, že si někdy de facto přímo konkurují, že zde vzniká střet zájmů apod.
Dochází zde také k velmi nežádoucímu efektu: organizace samy migrují od problému k problému, od projektu k projektu a od partnerství k partnerství (podle principu vycházejícího ze strukturálních fondů EU), aniž by přitom zcela uspokojivě plnily svou funkci vzhledem k těm, jejichž blaho mají ve svém štítu – tedy k migrantům, jejich integraci a potažmo tak k celé společnosti.
Tento stav, hodný přísného posouzení kritiky a řešení, není ale pouze jednostranný. Nejedná se jen o problém neziskových organizací. Ty samy především využívají daných podmínek nebo se v nich snaží jakkoliv přežít, a je často jen otázkou vkusu každé z nich, zda některé formy přežití posoudí již jako neetické, či ještě nikoliv.
V nedávné minulosti, v devadesátých letech 20. století a ještě počátkem století jednadvacátého, působilo v České republice v oblasti integrace cizinců jen velmi málo organizací a pouze jediná z nich – Poradna pro integraci (PPI) se vymezovala právě a přímo integrací. Teprve později, se vzrůstající (a též státem více proklamovanou) potřebou integrace azylantů i jiných migrantů a se snižujícími se počty žadatelů o azyl, a tím i s potřebou hledat jiné „zdroje obživy“, se k této problematice obrátila zvýšená a systematičtější pozornost dalších institucí, jako je Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) a Poradny pro uprchlíky/Centrum pro otázky migrace (PPU/COM) v Praze, Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) v Brně, pobočky Charity, Diakonie, od roku 2004 nově vzniklé Centrum pro integraci cizinců a řada dalších, víceméně regionálně působících organizací. Ještě před nějakými třemi čtyřmi lety byly jejich hlavními donátory především mezinárodní organizace (UNHCR aj.) a zahraniční sponzoři. Teprve krátce před vstupem do EU na tuto problematiku začal více přispívat samotný český stát, a do té doby stabilní (co do struktury organizací) – nestabilní (co do zdrojů) sektor se začal prudčeji vyvíjet. Se vstupem do EU a možnostmi danými strukturálními a jinými evropskými fondy se pak tento vývoj změnil takřka v živelný.
Výzvy a naděje, jež na počátku fungování evropských projektů vyvolával, se však téměř dva roky od našeho vstupu do EU mění spíše v rozpaky. Slova i některé činy vedoucí ke spolupráci organizací, sdílení určitých metodik a standardů kvality práce berou za své ihned v okamžiku hledání jiných (dalších) zdrojů a během činnosti mimo rámec společně realizovaných projektů. I nadále zde dochází k tomu, k čemu docházelo s železnou pravidelností předtím, totiž k dublování aktivit. Partneři se například neinformují, že realizují ještě velmi podobný projekt, ovšem v rámci jiného „opatření“ a s jiným partnerem, bohužel ve stejném regionu... Vzniká také množství nových, „inovativních“ projektů, jež ve skutečnosti nic nového nepřinášejí a jen pohodlně lpějí na starých metodách a udržování stávajícího stavu.
V nevládních organizacích pracují lidé, a proto zde bude k nejrůznějším potížím, nedorozuměním, nedostatkům, antipatiím, nebo i ne zcela čistým praktikám docházet zřejmě vždycky. K jejich částečné eliminaci by však jistě přispělo poněkud transparentnější prostředí. Měly by k němu podstatným dílem přispět i samy organizace, a to možná dříve, než k jejich regulaci přistoupí stát.
V minulosti již došlo k pokusu „migrační“ organizace zastřešit, dát jim větší váhu a snad se domluvit i na společně sdílených hodnotách a metodách. Pokus se jmenoval Konzorcium organizací pracujících s uprchlíky. Tento projekt však selhal na již dříve popsaných problémech – tedy neschopnosti vzájemné dohody, individuálních ambicí a podobně. Dnes je tak toto Konzorcium jen samo dalším realizátorem týchž projektů, jakým se věnují i organizace, jež zastřešuje (PPU, COM, PPI, SOZE, OPU), a tím de facto i jejich konkurentem...
Nevládní organizace v oblasti migrace a integrace čelí řadě otázek a nemalých problémů (byť si je třeba často ani nechtějí uvědomit). Přitom situace, kdy jejich aktivity nikdo neusměrňuje a nesleduje, kdy nikdo nedává bedlivý pozor, jaká je kvalita poskytovaných služeb či zda tu nedochází k „vykrádání“ projektů nebo dublování aktivit, nemůže v důsledku vyhovovat ani jim. Přesto však nejen řešení, ale i samotné debaty na toto téma jsou zatím v nedohlednu.
Možná se dříve dočkáme nového zákona o sociálních službách, který by mohl leccos upravit. S ním by mohl český stát získat kromě ucelené koncepce i páky, jak zajistit kvalitním a fungujícím projektům dlouhodobou udržitelnost a kontinuitu.
Autor pracuje v občanském sdružení Centrum pro integraci cizinců Praha.