Migrace ze Slovenska vytvořila a vytváří jednu z největších – ne-li vůbec největší – skupinu cizinců žijících v České republice. Většina problémů, se kterými se slovenská menšina po rozpadu Československa potýkala, nebyla cizinecké ani migrační povahy. Jednalo se a zčásti dosud jedná o problémy spojené s rozpadem společného státu. Když na podzim 1992 Václav Klaus a Vladimír Mečiar svorně prohlašovali, že rozpad státu se řadových občanů nedotkne, neměli bohužel pravdu.
Při rozdělení československé federace musely oba nástupnické státy stanovit, kdo je občanem nově vzniklé ČR a kdo bude mít občanství slovenské. Česká republika si jako kritérium stanovila datum 1. 1. 1969, tedy vznik České socialistické republiky, kdy došlo – de iure – i k rozdělení obyvatel komunistického Československa do obou republik, a to většinou podle místa narození. V oné době ovšem nehrálo republikové občanství vůbec žádnou roli (ani pro volby), a tak většina lidí ani nevěděla, že vůbec nějaké občanství obou socialistických republik existuje. A právě tato zcela netušená právní skutečnost začala v roce 1993 hrát náhle stěžejní part. Zhruba půl milionu obyvatel českého území, z nichž mnozí na Slovensku ani nikdy nebyli (narodili se rodičům, kteří se narodili na Slovensku, a občanství SSR tak zdědili), se stalo přes silvestrovskou noc cizinci a mělo slovenské občanství.
Účelem takto podivně zvoleného kritéria bylo dle našeho názoru dosáhnout toho, aby alespoň někteří lidé pocházející ze Slovenska odešli pryč. V letech 1990 až 1992 živilo xenofobii společenské i politické klima a názory na masovou migraci desítek tisíc slovenských Romů do České republiky. Český zákon o státním občanství, který Česká národní rada přijala na konci prosince 1992, byl nasáklý touto atmosférou, a stanovil tedy velmi přísné podmínky pro ty „Slováky“, kteří si chtěli zvolit občanství české. Kdo si chtěl „zvolit“ občanství ČR, musel být bezúhonný (akceptovatelné byly jen neúmyslné trestní činy), musel se před volbou vyvázat z občanství slovenského (např. poplatek za vyvázání činil 3500 Sk na osobu) a musel předložit občanský průkaz, rodný list a doklad o stavu. Trestané osoby byly tedy vyloučeny a ani mnozí ostatní, zejména lidé chudší, negramotní či bez přístřeší, nemohli být v praxi schopni překonat byrokratické bariéry.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že slovenský zákon přijal podstatně vstřícnější úpravu. K získání slovenského občanství stačil jen občanský průkaz a rodný list a občanství se získalo na počkání na příslušném matičním úřadě. Řada Čechů se ale bála zvolit si občanství Slovenska a ponechali si české pro případ, že by Češi byli opět „hnáni“ do Prahy, jako se tomu stalo po mnichovské dohodě.
Sociální důsledky české politiky vůči slovenským občanům byly drastické a přispěly zřejmě nemalou měrou k řadě dnešních problémů. Po 30. 6. 1994, kdy uplynula lhůta k volbě občanství, začala pro občany SR žijící v ČR skutečná sociálně-politická tragédie. Od tohoto data s nimi začalo být jednáno jako s cizinci, navíc s cizinci, kteří zde v mnoha případech neměli povolený žádný pobyt, takže legálnost jejich fyzické přítomnosti zajišťovala jen smlouva o bezvízovém styku. Vyřízení trvalého pobytu na cizinecké policii bylo rovněž obtížné, bylo třeba prokázat dostatek peněz, být bezúhonný a překročit řadu byrokratických bariér. Kruh se tedy uzavřel. Úřady práce i dávková oddělení příslušných úřadů přestaly vyplácet sociální dávky jak pro tyto „Slováky“, tak i pro ty české občany, kteří s nimi žili ve společné domácnosti (jedná se o institut tzv. společně posuzovaných osob pro účely některých sociálních dávek). Poté, co přestaly platit federální doklady bez vyznačení státního občanství, se situace těchto lidí ještě více zhoršila a zasahovala do všech oblastí jejich života: nemohli legálně pracovat, pobírat dávky, důchody, nemohli se ženit, vdávat či uznávat otcovství ke svým vlastním dětem. Doklady by si museli vyřizovat na Slovensku, kde třeba nikdy předtím nebyli a kde neměli ani trvalý pobyt. České úřady jim s tím nijak nepomáhaly, některé obce doufaly, že Romové odjedou na Slovensko, jiné jim přímo koupily jízdenky, jako například rodině Červeňákových z Ústí nad Labem. Jiným mohli úředníci jen poradit, aby se rozvedli či odstěhovali ze společné domácnosti jen kvůli tomu, aby alespoň děti, které měly české občanství anebo legalizovaný pobyt, mohly pobírat přídavky. Zadlužovali se, z důvodu úplné insolventnosti nebyli schopni platit svou zdravotní péči, nájemné a služby spojené s bydlením. Byli „vyloučeni“ z druhé vlny kuponové privatizace. A pochopitelně se nemohli účastnit komunálních ani parlamentních voleb. Toto postavení je přímo hnalo do sociální patologie (kriminalita, drogy, prostituce). Postižené rodiny, zejména romské, dnes tvoří zřejmě podstatnou část všech sociálně vyloučených komunit v ČR.
Zásluhou sílícího tlaku ze zahraničí a nestátních neziskových organizací z ČR byl český zákon o občanství novelizován nejprve v roce 1995 a na přímý tlak amerického Helsinského výboru (je orgánem amerického kongresu) pak byla v roce uzákoněna skutečná volba státního občanství pro všechny. Všichni občané bývalé ČSFR, kteří žili na českém území, tedy mohou získat české občanství prohlášením. Poradna pro občanství nicméně stále ještě nalézá další a další klienty, kteří pořád české občanství nemají, ačkoli se na Slovensku v nejlepším případě jen narodili. Jedná se například o osoby bez přístřeší, vězně, osoby v ústavech a děti těchto lidí. Počet bývalých československých občanů, kteří každoročně získají české občanství, je stále mnohem vyšší než počet udělených občanství všem ostatním cizincům.
Odstraňování chudoby, ke které přispěla tato zprvu xenofobní politika České republiky, si vyžádá obrovské náklady a potrvá dlouhou dobu. Koncepce této politiky realizované zákonem o občanství je zdárným dokladem toho, že migrační politika musí brát v potaz sociální dopady; pokud tak nečiní, je nejenom nelidská, nýbrž i nesmírně drahá.
Autoři pracují v Poradně pro občanství/Občanská a lidská práva. Zpracování článku bylo finančně podpořeno Evropskou komisí.