O lásce k pravdě

Co je to vlastně filosofie? Láska k moudrosti? Láska k pravdě? A co je to láska? Je to opravdu jen cosi kladného nebo dokonce krásného, jak máme běžně ve zvyku předpokládat v běžné řeči?  Je to skutečně a vždy jen ta touha po všem, co je dobré a co přináší štěstí, jak to důvěřivě tvrdí, případně tvrdě prosazují filosofové? Cožpak nevíme z každodenní cizí i vlastní zkušenosti, že lidská láska, když na to přijde, dovede v zájmu dobra a štěstí, jak obecného, tak toho svého, nejenom být nedůsledná a lhát, ale také znásilňovat, ničit a zabíjet, nebo takové počínání úspěšně doporučovat a účinně schvalovat?

I filosofové jsou jen lidé. Ani oni nejsou v tomto ohledu výjimkou. Spíš naopak, mnozí z nich pokládají lásku k moudrosti či k pravdě nejen za své poslání, ale i za své hájemství. A přitom právě jeden z nich nás upozorňuje, že jediní, kdo nepotřebují filosofovat, jsou bohové, protože ti už vědí, ti jsou moudří. Právě tak ovšem, upozorňuje ten dávný filosof, nepotřebuje filosofovat a usilovat o moudrost ani člověk, který neví o své neznalosti, a přitom si myslí, že je dokonalý. Nevyplývá z tohoto upozornění logicky ještě něco dalšího, totiž to, že taková domýšlivá představa vlastní dokonalosti nebo přinejmenším duševní nadřazenosti je už sama o sobě jedním z příznaků podstatné nevědomosti o věcech tohoto světa? A to zejména u těch, kteří by o nich jako vzdělanci měli ex professo něco vědět, když už si berou právo o nich mluvit a ve shodě s tím jednat?

Třebaže by to při zpětném pohledu na historii evropské i naší inteligence mohlo znít spíš ironicky, dvacáté století by se dalo charakterizovat také jako století intelektuálů. Francouzský filosof, úspěšný publicista a pohotový romanopisec Bernard-Henri Lévy šel ještě dál. On tu dobu dvou světových válek a dvou pokusů o totální vivisekci lidstva, které měly urychlit porod nového člověka, označil v titulu jedné ze svých nedávných knih etiketou Sartrovo století. Je to ovšem spíše nadsázka, J.-P. Sartre nebyl tou určující postavou francouzské intelektuální scény, jak by se podle Lévyho a dalších před ním i po něm mohlo zdát; a nebyl to ani druhý, jiný de Gaulle, jak se možná viděl sám filosof. Už proto ne, že jeho náhlá poválečná občanská angažovanost, plná spektakulárních politických obratů, gest a především omylů, byla přímo úměrná jeho předválečné a válečné politické vlažnosti, ne-li opatrnosti, ačkoli v třicátých letech studoval jako dospělý muž v Berlíně, a měl tedy možnost pozorovat zblízka Hitlerův nástup k moci a pochopit, co hrozí...

Sartrův „přítelíček“ a spolužák z École normale supérieure Raymond Aron, který studoval v Berlíně o rok dřív, byl vnímavější a za války se zapojil do francouzského odboje v Londýně. Na rozdíl od něho Sartre, vyreklamovaný ze zajateckého tábora, žil celkem bez problémů v okupované Paříži, vydal tam svůj „esej o fenomenologické ontologii“ Bytí a nicota a vyvolával zájem publika jako dramatik hrami Mouchy a Za zavřenými dveřmi. Na odboji se nepodílel, nepatřil k rezistenci, pouze prý rezistoval, jak to kdesi formuloval on sám. Podle některých kritiků kořenila Sartrova virulentní poválečná angažovanost právě v této okolnosti, v jeho nepřiznaném pocitu této provinilosti. A možná také v dobové módě. Nebylo by to poprvé: v rozhovorech, které vedl roku 1980, tedy ke konci života, se svým mladým přítelem Benny Lévym, Sartre beze všeho přiznal, že existenciální témata zoufalství, úzkosti, hnusu, tak příznačná pro jeho první, předválečné knihy a válečné hry, nebyla ani v nejmenším výrazem jeho osobní životní zkušenost: „Byla to móda.“ A o něco dál: „Byly to klíčové pojmy filosofie třicátých let.“

V jednom měl ovšem B.-H. Lévy pravdu, když si za hlavní postavu své knihy zvolil J.-P. Sartra. Hledal by totiž těžko lepší příklad jistého typu evropského intelektuála, člověka, který se vyznačuje nejen výhodným společenským původem, vzděláním a nadáním, ale také přílišným, i když v jádře vratkým sebevědomím a pocitem nadřazenosti, ne-li arogancí vůči lidem i faktům. K té aroganci vůči lidem aspoň jeden příklad – Sartrův příznačný despekt synka z dobré rodiny, který mluví o svém bývalém kamarádovi z proletářského prostředí: „Camus měl v sobě cosi z malého alžírského darebáka.“ Bylo to patrně trefné a možná i pravda; ale bylo v tom především slyšet hlas kluka, kterému babička Schweizerová, když si běžel hrát ven, strkala vždycky do kapsy pár franků, aby měl čím zaplatit okno, kdyby je tam při hře rozbil. Malý Camus takovou babičku v Alžíru neměl; jeho matka byla negramotná Španělka. A dospělý měl ještě tu chybu, že se hned zapojil do hnutí odporu, že měl jako autor úspěch takřka okamžitě a dostal Nobelovu cenu o sedm let dřív než Sartre. Ten ji pak roku 1964 odmítl, a přitom uznal za vhodné kritizovat, že byla udělena z politických důvodů Pasternakovi…

Pokud pak jde o aroganci k faktům, stačí připomenout programový článek, kterým Sartre zahájil roku 1946 vydávání proslulé revue Les Temps modernes. Vyčetl v něm francouzským spisovatelům 19. století sklon k nezodpovědnosti, protože prý nechali bez protestů postřílet pařížské komunardy, a tak mají ruce potřísněné jejich krví. O necelé dvě desítky let později, roku 1954, navštívil  Sartre poprvé SSSR a po návratu publikoval sérii článků, v nichž už vůči svým hostitelům tak přísný nebyl. O milionech obětí gulagu v nich nebyla ani zmínka. O hladomorech, sériových procesech, pronásledování a decimování celých společenských skupin včetně spisovatelů v nich nepadlo ani slovo. O krvi na rukou sovětských pohlavárů nemluvil. Zato vynášel svobodu sovětských lidí, jejich kritičnost, jejich lásku k domovu, kvůli níž nemají zájem o cestování do ciziny, jejich hospodářské úspěchy, takové, že v dohledné době doženou a za pár let předběhnou Francii, nedá-li si pozor. Po letech Sartre přiznal, že tenkrát lhal. „I když slovo lež je možná příliš silné: napsal jsem prostě [pro deník Libération na pět pokračování] článek, v němž jsem o SSSR řekl řadu přátelských věcí, kterým jsem nevěřil. Udělal jsem to zčásti proto, že jsem pokládal za nezdvořilé očerňovat své hostitele, sotva jsem se vrátil domů, a zčásti proto, že jsem skutečně neměl jasno o svém poměru k Sovětskému svazu a o svých vlastních názorech.“ Ani toto vysvětlení není bohužel plná pravda. Sartre nelhal tenkrát ze zdvořilosti vůči svým hostitelům, ani kvůli své nejistotě a neinformovanosti, ale z mnohem triviálnějších důvodů, kvůli své sovětské průvodkyni, tlumočnici a dočasné milence.

Ačkoli byl filosofem, řídícím tématem jeho života a díla zřejmě nebyla láska k pravdě, natož k moudrosti. Byla jím neukojitelná žízeň po slávě, o které snil už jako chlapec v knihovně svého dědečka Schweizera. Říká to o sobě v té krásné knize, které dal název Slova. O slávě snil jako chlapec i Anatole France. Líčí to ironicky ve své autobiografické Knize o mém příteli. Neměl tak vysoké cíle jako později Sartre; rozhodl se pro slávu světce a chtěl si zařídit poustevnu v pařížské Botanické zahradě, kam ho vodili na procházku. Sartre si věřil víc; byl hluboce přesvědčen, že se proslaví jako spisovatel nebo filosof. „Ale tu víru,“ jak řekl v jednom rozhovoru, „bylo nutno neustále posilovat, nebo si ji aspoň uchovat. Byl jsem ve svých představách slavný, měl jsem hrob na hřbitově Père Lachaise a snad i v Panthéonu, svůj bulvár v Paříži, své sady a náměstí na  venkově i v cizině; a přitom mě přes všecek ten optimismus neopouštělo neviditelné a nevyřčené tušení mé vratkosti. V blázinci Sainte-Anne ležel jeden pacient, který křičel: ,Jsem panovník! Uvrhněte velkovévodu do žaláře.‘ Ošetřovatelé, kteří k němu přistoupili, mu pošeptali do ucha: ,Vysmrkej se‘, a on se vysmrkal. Když se ho zeptali, čím je, odpověděl tiše: ,Ševcem‘, a dal se znovu do křiku. Mám dojem, že se mu všichni podobáme. Já jsem se mu počátkem svých devíti let rozhodně podobal. Byl jsem panovníkem i ševcem.“

Čím vlastně byl, když umíral?

Sartre, významný Francouz, je tuším dobrou ilustrací toho, čemu říkám formální krize Francie... aspoň jde-li o karteziánskou linii vašeho vývoje. Když čtete Bytí a nicotu, máte pocit, který dávají pouze díla tvůrčí – že je totiž kniha určena právě tobě, že je o tobě... a já jsem se v ní hned našel, když jsem ji v Argentině četl. Což není právě to „bytí pro sebe“, vycházející přímo z Descarta, nejradikálnější formulací problému formy?

Subjektivismus, nicota a svoboda, vytváření hodnot... což právě tohle není odstup od formy? A cožpak není úžasné, že Sartrovo existencialistické směřování ke konkrétnosti (u mě: ke skutečnosti) je tragicky rozdvojeno, rozlomeno oním slovíčkem „pro“ a saturováno odstupem, Nicotou? Z toho by vyplývalo, že člověka je nutno hledat mimo formu. A na druhé straně – není „bytí pro jiné“ stejně radikálním konstatováním, že jsme objektem něčí formy, že jsme deformováni formou? Právě proto (a ještě z mnoha jiných důvodů) mi Sartre připadal jako kodifikátor mých vlastních pocitů. Ale jaké zklamání na dalších stránkách té knihy! Sartre dovedl svého člověka k radikální svobodě kompromitující jakýkoli tvar (kde bytí ve sféře „pro sebe“ je už jen vytvářením bytí) a pak náhle subjektivismus opouští, a pokračováním jeho myšlenkového procesu je už jen to, že vnucuje člověku striktní normy, uzavírá ho do nového, přesně určeného tvaru. Měl jsem náhle skoro stejný pocit jako Husserl tváří v tvář Descartovu „fatálnímu obratu“, kdy karteziánská filosofie hupsla k Bohu a světu. Že by se byla francouzskému karteziánství podruhé přihodila stejná věc? Zděšeno samo sebou zradilo samo sebe?

Z mého hlediska tkví v karteziánství jak možnost formy, tak odstupu od formy, možnost radikálního subjektivismu i suché objektivní přísnosti. Obě tyto tendence vyjadřují živou dialektiku francouzské duše. A proto když Sartre z této cesty uhýbá, když se jednostranně nechává vtáhnout do systému, do kodexu, do formy, když se Bytí a nicota, nemluvě o jiných jeho pracích, přetváří v jakýsi traktát o morálce, stává se tento jeho obrat velmi typickým pro krizi formy ve Francii. Existuje Francouz logik a Francouz umělec, Francouz systematický a Francouz bezprostřední, Francouz usmívající se a Francouz vážný, Francouz výrobce a Francouz spotřebitel. Prostřednictvím vědy, marxismu a zmarxizovaného existencialismu prodělalo všechno, co je ve Francii protiumělecké (neboť je to antisubjektivní), suché, cerebrální a vykoncipované, strašlivou stimulaci. Zatímco francouzská uvolněnost, ta Montaignova či Rimbaudova svěžest, byla utlumena a zastavena. (...) Nedostatek vzduchu. Všechno je napjaté, nic povoluje. To mě na dnešní Francii fascinuje. To přiškrcení. To ohrožení. Navzdory všemu je to vzrušující.

Testament: hovory s Dominiquem de Roux / Witold Gombrowicz, vydala Společnost pro Revolver Revue.