Ivaně Štenclové (1980), loňské absolventce ateliéru kresby Jitky Svobodové na pražské AVU, byla za diplomovou práci udělena Cena Josefa Hlávky. Autorka se zabývá introspektivními tématy spojenými s rodinou, rodinným zázemím a paměťovými možnostmi jedince. Výrazné jsou, jak ukazuje současná pražská výstava, její experimenty s formou.
Vaše výstava se jmenuje Známí neznámí. Můžete to stručně vysvětlit?
Na výstavě jsou prezentovány obrazy přibližující vybraný okruh lidí, kteří pro mě mají osobní význam, jsou mi blízcí a v určité rovině mohu prohlásit, že je znám. ZNÁMÍ. Potenciální divák k zobrazovaným jedincům nemá kromě bezprostředního vizuálního kontaktu žádný vztah, nezná je. NEZNÁMÍ. Jedno a totéž zobrazení může mít pro každého člověka odlišný význam.
V obsahové rovině se zabýváte pamětí a jejími možnostmi. S formou experimentujete. Vzniká zvláštní napětí mezi existenciálním podtextem obrazu a jeho technologickým zpracováním. Proč používáte v posledních realizacích průmyslové materiály, jako je plexisklo?
V mých věcech z posledního období byla hlavním tématem obrazová vzpomínka na mého nedávno zesnulého otce. Plexisklo bylo stěžejním materiálem zpracovávaným v otcově firmě, kterou jsem často navštěvovala. Volba materiálu mi přišla k obsahovému zaměření práce kontextuální, a tedy adekvátní. Dlouhodoběji se nevyhýbám ani jiným průmyslovým materiálům, jako jsou například PVC fólie. Přijde mi přirozené používat k tvorbě materiál, který nás dnes a denně obklopuje, a je proto současný.
Starší práce, kde střídáte negativ a pozitiv, připomínají rentgeny. Současné jsou přirovnávány k hologramu. Co pro vás znamená médium kresby? Jaké vám skýtá přednosti před jinými výrazovými prostředky?
Kresba pro mě znamená určitou možnost sebevyjádření, ve které se cítím dobře a uvolněně. Určit hranice a přednosti tohoto média není dnes snadné. Ani já sama mnohdy nevím, jestli ještě kreslím, anebo již maluji…, kdy přesně překračuji hranice, a kam.
Ve vašem (starším) díle se objevují výrazné atributy nebo jejich torza – hračky. Proč? Jakou hrají roli?
Zpočátku mě fascinoval vztah živého tvora (dítěte) a neživé věci (hračky). V panence lze spatřit milou a líbivou zmenšeninu člověka, která má dítě zabavit a vést ke hře. Učit. Vidět v ní však lze i nepřirozenost, strnulost výrazu a hybnosti, umělost, přetvářku a náhražkovou maketu. Tyto, na první pohled nepatrné vlastnosti mě oslovily a začala jsem se jimi více zabývat. Nejprve jsem znázorňovala pouhý fyzický kontakt subjektu s objektem. Po nějaké době jsem kvůli větší intenzitě volila cestu vzájemné syntézy, jejich prolínání a (významové) záměny. Výsledkem byly jakési bytosti zkombinované z části lidského organismu a hraček. Přestože je panenka věcí neživou, umožňující beztrestně komponovat různé hybridní skulptury, například záměnou končetin, je možno si do ní jako do věci také promítat skutečné lidské pocity a vlastnosti.
Často se vyjadřujete prostřednictvím podobizny či portrétu. Daří se vám dokonce aktualizovat tuto tradiční malířskou disciplínu. Proč zrovna podobizna a jak k ní přistupujete, co je na ní pro vás důležité?
Myslím si, že částí těla, na které se nejzřetelněji projevují niterní pohnutky člověka a která zrcadlí vnitřní život jedince se všemi jeho „zapsanými“ zkušenostmi, je právě obličej a jeho mimika. Z toho důvodu mi portrét vyšel jako nejlepší zástupný motiv pro sdělení. Klíčový obraz výstavy je autoportrét Ve mně. Fotokoláž v pozadí je složena ze starých rodinných fotografií, ve kterých je zaznamenáno mé dětství. Fotografie prosvítají vrstvenými barevnými fóliemi a průmětem tvoří a skládají mou podobiznu. Minulost tu symbolicky prostupuje skrze současnost do budoucnosti. Všechno z toho jsem já.
Někde jste zmínila, že cítíte vnitřní spřízněnost s dílem Adrieny Šimotové...
Dílo Adrieny Šimotové je mi svým zpracováním a tematikou velmi blízké. Aniž by bylo mým inspiračním zdrojem, shledávám v něm podobnou kontinuitu hledání a nacházení. Ztotožňuji se s poselstvím provázejícím obrazy z cyklu Paměť rodiny, kde jsou podle fotografií z alba zachyceni zesnulí členové rodiny, vzpomínky a paměť, ve kterých, ač mrtví, stále žijí.
Spousta čerstvých absolventů uměleckých škol má existenční potíže, a přestává proto, alespoň na čas, pracovat v oboru. Jak vidíte svou situaci nyní po škole vy?
Upřímně řečeno ji příliš růžově nevidím. Mrzí mě, že pro člověka, který vystuduje tak prestižní školu, jakou je AVU, je velmi těžké najít uplatnění. Snažím se nějakým způsobem finančně existovat, ale není to jednoduché. Na svých věcech pracovat nepřestávám. Je to má osobní priorita, zábava a vnitřní seberealizace…
Ivana Štenclová: Známí neznámí.
Galerie GPS Art Gate (Mlýnská 2, Praha 6), 10. 2. – 12. 3. 2006.