Uprchli do Mandžuska…

Pražané si v nedávných týdnech mohli při cestách metrem všimnout reklam na knihu Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy. Napsal ji americký autor Allen Paul a zpracovává v ní příběh zločinu, který se vymyká i z hrůz druhé světové války. V březnu 1940 se šéf sovětského NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl) Lavrentij Berija obrátil na Stalina dopisem, v němž navrhl „pověřit NKVD záležitostmi 14 700 osob... stejně jako záležitostmi 11 000 osob... a vyřešit je speciálním způsobem za použití nejvyššího možného trestu proti výše řečeným – popravou zastřelením. Záležitosti je nutné vyřešit bez vyslechnutí zatčených a bez vznesení obvinění...“ K dokumentu připojili schvalující podpisy J. Stalin, K. Vorošilov, V. Molotov, A. Mikojan, Kalinin a Kaganovič. Ony „osoby“ byli polští důstojníci zajatí po 17. září 1939 (kdy Sovětský svaz vpadl na základě tajného dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop do Polska), kteří byli drženi v táborech NKVD pro válečné zajatce a ve věznicích na západě Ukrajiny a Běloruska. Polští zajatci byli jeden po druhém postříleni ranou do týla někdy v dubnu a v květnu 1940.

Teprve 13. dubna 1990 tehdejší prezident SSSR Michail Gorbačov přiznal, že odpovědnost za vyvraždění těchto důstojníků nese ruská strana. Do té doby Sověti dělali, co bylo v jejich silách, aby popřeli, že stalinský zločin spáchali příslušníci NKVD, a snažili se ho svést na hitlerovce, ačkoli kvůli tomu museli posunout i datum zločinu – v roce 1940 Němci pochopitelně na sovětském území nebyli.

Kolik polských důstojníků vlastně sovětští příslušníci NKVD povraždili, se neví, exhumována byla jen část hromadných hrobů. A od roku 1991 a od dob Gorbačova už vstřícnost ruské strany při zkoumání katyňského zločinu notně ochladla.

Nejen vraždy

Paulova kniha se neomezuje na vylíčení katyňského zločinu, ale klade ho do širších souvislostí. Uvádí čtenáře do polského politického myšlení, když objasňuje dvě koncepce polské zahraniční politiky: „Polska pro Poláky“ Romana Dmowského a „federace“ Józefa Piłsudského. Mohlo by se samozřejmě zdát, že masová vražda patnácti až dvaceti tisíc lidí je dostatečným námětem na knihu sama o sobě, ale musíme si uvědomit, že katyňský zločin spolurozhodoval o osudu polské exilové vlády v Londýně, a tudíž i o poválečném osudu Polska.

Sovětské úřady se navíc na Polácích neprovinily jen vyvražděním důstojníků. Autor také píše o „nejméně jednom a půl milionu Poláků“, které sovětské úřady deportovaly. Ani v tomto případě se však přesný počet patrně nedá zjistit. Poslední údaje polských historiků hovoří o tom, že možná šlo „jen“ o necelý milion osob, i tak je to však tragédie těžko představitelná. Ví se, že asi 112 000 ze zavlečených Poláků – nejen vojáků, ale i příslušníků jejich rodin – mohlo ze SSSR odejít s armádou generála Władysława Anderse, která mířila do bojů na západní frontě. Kolik jich však na Sibiři, v Kazachstánu a jinde v obrovském sovětském prostoru zůstalo, asi už nikdy nikdo nespočítá.

Deportace začaly bezprostředně poté, co Rudá armáda obsadila východní část Polska, a pokračovaly dlouhé měsíce a roky. Deportováni byli často příslušníci inteligence, z nichž by podle názoru sovětských bezpečnostních orgánů nikdy nebyli dobří sovětští občané. A Paul ukazuje, že velmi pravděpodobně byli deportováni také příslušníci rodin polských důstojníků, nalezení podle adres, na které jim zajatci psali.

Okupant spojencem

Polští představitelé se poté, co byl Sovětský svaz přepaden hitlerovskými vojsky a stal se spojencem západních velmocí v boji proti Třetí říši, pochopitelně na osud svých důstojníků ptali. Stalin i jeho podřízení soustavně odpovídali, že nevědí, co se s důstojníky stalo – Stalin dokonce cynicky poznamenal, že možná uprchli do Mandžuska. A západní velmoci, které sovětské spojenectví potřebovaly, protože Rudá armáda dlouho nesla takřka celou tíži bojů, nekladly ohledně Katyně dostatečně důrazné otázky ani požadavky. Válka, do které Británie a Francie vstoupily kvůli přepadení Polska, pak skončila tím, že Sovětskému svazu – okupační mocnosti z roku 1939, jenž byl zároveň osvoboditelem v roce 1945 – zůstalo polské území, které v září 1939 obsadil.

Lidské příběhy

Allen Paul si dobře uvědomuje, že jedno lidské strádání může vzbudit náš soucit či pochopení, kdežto patnáct tisíc postřílených nebo milion deportovaných se vymyká jakékoli představivosti. Proto do knihy zařadil i podrobnější popis osudů tří rodin důstojníků zavražděných v Katyni. Jedna z rodin zůstala v Generálním gouvernementu, druhá byla rozdělena – matku odvlekli na Sibiř a nezletilá dcera zůstala na polském území. Třetí rodina prodělala trýznivou anabázi: odvezli je až k čínským hranicím; poté se dostali ke Kaspickému moři a posléze přes Blízký východ a kolem Afriky do Spojených států. Je pravda, že vyprávění je občas trochu nepřehledné, jména různých příbuzných se pletou – ale tím lépe. Čtenář musí zalistovat o pár stránek nazpět, aby si srovnal, o kom vlastně právě čte, a přitom mu znovu musí vytanout na mysli, že kniha zachycuje jen nepatrný zlomek celé tragédie.

Zvláštnosti překladu

Je trochu záhadou, proč je kniha přeložena z polštiny, když původně vyšla anglicky, a proč jsou v ní také zachovány poznámky polské editorky. Možná, že vydavatel vycházel z toho, že Poláci jsou v bádání o Katyni nejdál, a že tedy poznámky ještě doplňují Paulův text. Je ale škoda, že to v takovém případě vydavatel nějakou poznámkou nevysvětlil. Fakt, že knihu překládali dva lidé, lze snad přičíst na vrub snaze, aby vyšla co nejdřív – a chvatu lze patrně také přičítat některé zarážející jevy v překladu: podzemní univerzitě se neříká „putující“, nýbrž „létající“; polská poválečná vláda vzniklá z lublinského výboru se obvykle nazývá „prozatímní“ a nikoli „Přechodná“ (ještě navíc s velkým písmenem), a větu „Kdyby Karel Kladivo nezadržel invazi Saracénů, když zvítězil v bitvě u Toursu...“ lze označit za nadbytečnou překladatelskou horlivost – čtenáři by se snad spokojili s běžným „Karel Martell“. Kvalita překladu ale na drobných chybách v reáliích nezávisí – hlavně jde o to, zda se dobře čte, je srozumitelný a nezadrhává. A tyto nároky překlad knihy Allena Paula splňuje.

Ve slově i filmu

V češtině mnoho knih o katyňském zločinu nenajdeme; v roce 1991 vydal Mečislav Borák knihu Vraždy v Katyňském lese a před pěti lety vyšla kniha Gerda Kaisera Katyň: státní zločin – státní tajemství, ale obě jsou dávno vyprodané. Předloni pak byl natočen dokumentární film režisérky Petry Všelichové Zločin jménem Katyň, který se zabývá „československými“ oběťmi katyňského vraždění (loni vyznamenaný Cenou samozvanců za rok 2006; zakladatelem tohoto ocenění byl Andrej Stankovič). Katyň se jmenuje i poslední film Andrzeje Wajdy. Pojednává ovšem vedle katyňské vraždy také o profesorech Jagellonské univerzity v Krakově, které němečtí okupanti odvlekli z univerzitní auly rovnou do koncentračních táborů. Přestože lze v polských „salonech“ vůči Wajdovi i jeho filmu slyšet různé výhrady, jedná se podle mého názoru o skvělé dovršení díla významného režiséra. A vzhledem k tomu, že film měl v Polsku premiéru loni na podzim, je jistě na místě otázka, kdy se bude promítat v našich kinech.

Autorka je publicistka a překladatelka.