Azylové zařízení v Kostelci nad Orlicí se v poslední době hustě plní, neboť sem Správa uprchlických zařízení (SUZ) ministerstva vnitra přemisťuje žadatele o azyl z jiných táborů. Ty se totiž postupně zavírají, nebo už neslouží výhradně žadatelům o azyl. Kostelec se tak stává největším azylovým zařízením v České republice.
Ve středu 1. 2. 2006 jsem přijela s kolegyněmi z Poradny pro uprchlíky do Kostelce. Právě tam dorazil autobus z uprchlického tábora Bělá-Jezová a z něho se na mne dívaly už dobře známé tváře. Byly to ženy, které většinou již znám z našich ženských multikulturních skupin v Červeném Újezdě a poté i z Bělé-Jezové, se svými rodinami. Objaly jsme se na chodbě tábora, rády, že se zase vidíme, ale i smutně, protože se vidíme právě zde. V pokoji jsme se posadily na kovové postele. „Tady teď budeme dál roky čekat?“ Rozmáchlým gestem ukazují svůj pokoj, do kterého se vchází přímo z chodby. Je přeplněn kovovými postelemi a hlavně v něm nejsou, jako v žádném, elektrické zásuvky. Na celou chodbu, kde žije kolem padesáti uprchlíků z celého světa s velmi různými osudy, jsou jedny ženské a jedny mužské záchody (ženský s jednou mísou a dvěma tureckými WC) a sprchy, kde někdy teče i teplá voda. Všem je také společná jedna místnost se dvěma sporáky, mikrovlnnou troubou a hlavně vytouženými elektrickými zásuvkami. Na chodbě zásuvky jsou, a tak se zde opravdu žije, nabíjejí se tu mobily, pouští muzika a neustále zde prochází bezpečnostní služba v uniformách. Takto tu žijí uprchlíci od roku 2000, kdy se objekt kasáren přebudoval, což je možná až příliš honosné vyjádření. Ve skutečnosti se přepažil sádrokartonovými deskami na řadu sousedících pokojů bez zásuvek. Od sousedů je tedy slyšet vše, křik dětí, hádky i intimní život, který při nedostatku elektrické energie jen těžko něčím přehlušíte. V táboře je sice moc pěkné dětské centrum, keramická a šicí dílna, ale pro dlouhodobý rodinný život tu prostředí rozhodně není.
V pokoji mi jedna z uprchlických rodin zoufale shrnuje svoji pouť: „Nejdříve jsme byli v Červeném Újezdě, kde se podmínky stále vylepšovaly, a žili jsme jako lidé (SUZ tenhle tábor napřed za velké peníze rekonstruovala, v dubnu 2005 jej však bez ohledu na to nechala zavřít). Pak jsme žili v Bělé. Jedna až dvě rodiny měly společnou předsíň, záchod, sprchový kout a hlavně pěknou kuchyň. Pokoje měly sice zaslepené zásuvky, ale z kuchyně jsme si mohli do pokoje natáhnout prodlužovačku. V poslední době jsme dostávali peníze na vaření a bylo úžasné zvát rodinu ke společnému stolu k našemu tradičnímu jídlu a hospodařit samostatně. Z Bělé teď ale bude detenční zařízení (de facto vězení pro cizince) a tady v Kostelci zase budeme chodit na jídlo do společné táborové jídelny. Už nemůžeme, je to nad naše síly,“ komentují tento nechtěný „návrat“ tam, kde jim bude mizerně. Seděli jsme na postelích se skloněnými hlavami a mne pomalu začal ovládat hrozný vztek. Nikoliv na personál tábora, ten se snaží a dělá, co může, a ledacos v posledku i zmůže. Ale ten nesmyslný systém! Od začátku roku 2004 upozorňují petice občanů, média, poslanci, zástupce ombudsmana, Rada vlády pro lidská práva a jiné organizace na nesmyslnost postupu SUZ, která hájila odstraňování zásuvek z pokojů uprchlíků bezpečnostními důvody. Na podzim roku 2005 prohlásila konečně ředitelka SUZ Miluše Dohnalová na Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva, že v Kostelci budou zavedeny elektrické zásuvky na pokojích žadatelů. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem po návštěvě tábora v Kostelci z jejího dopisu zjistila, že vzhledem k administrativnímu postupu „mohou být rozvody elektřiny v Kostelci nad Orlicí provedeny nejdříve v druhé polovině roku 2006“. Uprchlíci si stále na pokoji nemohou rozsvítit lampičku. Můžeme jen doufat, že se konečně rozsvítí v hlavě těm lidem na ministerstvu, kteří světlu zrovna vládnou.
Autorka je koordinátorka multikulturních skupin Kruhy.