Logika blízkovýchodního násilí

Do roku 2011 se zdál Blízký východ být, až na Irák a Palestinu, relativně stabilním regionem. Když mi v roce 2006 syrští křesťané sdělovali obavu z hrozící náboženské války v Sýrii, bylo těžké si představit za jejich slovy něco jiného než propagandu syrského režimu, který od osmdesátých let žádnou islamistickou opozici netrpěl. Ani na začátku roku 2011 ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se celý region měl propadnout do násilí. Občanské protesty si pokojně vynutily to, čeho se dříve násilně domáhali džihádisté – pád nelegitimních režimů a otevření politického pole pro islamistickou opozici.

Rok 2013 však přinesl zásadní zvrat: v Egyptě se vrátila k moci diktatura, v Sýrii kapitulovaly mechanismy kolektivní bezpečnosti a v Iráku opět propuklo sunnitské povstání. O dva roky později proti sobě v celém regionu stojí autoritářské státy a skupiny motivované fundamentalistickou ideologií nebo konfesní a etnickou identitou. Sýrie, Libye, Irák, Jemen se rozpadly a mezinárodní koalice opět bombardují region. Menšiny a liberálové odcházejí, šance na návrat ke státnímu systému před rokem 2011 jsou nulové. Ona syrská křesťanská rodina ze starobylé syrské Bosry žije teď pravděpodobně někde v tělocvičně v Damašku nebo v Německu, pokud je vůbec naživu. Virtuální svět Arabů opustily demokratické aspirace a vystřídalo je nekončící násilí a region se svíjí ve strachu před destabilizujícím vlivem džihádistické propagandy. Vnucuje se otázka, zda je právě náboženské násilí a zejména extrémní brutalita džihádistů příčinou rozpadu států, nebo naopak jeho důsledkem.

Eschatologické násilí

Destruktivní krutost sektářských skupin – džihádistů, ale i vlád – se zdá být primárním důvodem bezprecedentního rozpadu národních identit, budovaných od dvacátých let minulého století. Na rozdíl od konfliktů mezi vládami a islamisty, se kterými se od sedmdesátých let, od íránské revoluce, potýkal každý ze států, je dnešní násilí znatelně samoúčelné, destruktivní a hlavně bez politického programu.

Klasičtí islamisté minulého století nejprve vyvíjeli teologii, která jim umožnila zapojit se do politiky, vytvářeli pojem islámské vlády a taktiku takfíru (obvinění z odpadlictví) pro ospravedlnění násilného postupu proti nominálně muslimským vládám. Ve všech arabských republikách islamisté svůj násilný boj mezi osmdesátými a devadesátými lety se sekulárními diktaturami prohráli. Podařilo se jim ale v různé míře okupovat veřejný prostor a vnutit nominálně sekulárním společnostem a vládám konzervativní islámské hodnoty – životní styl, zákony a šaríatské reference. Islamisté se postupem času většinou vzdali násilí a přijali princip demokratické vlády. Když přišly arabské revoluce, měli programy a byli připraveni v rámci národních států vládnout a prosazovat své představy o konzervativní revoluci. Jejich ideologie byla ve větší či menší míře podobná evropské extrémní pravici: konzervativní identita, omezování práv minorit, kontrola sexuality a žen. Tam, kde se islamistické strany měly možnost déle rozvíjet, například v Tunisku, Jordánsku, Maroku nebo v egyptské straně Wasat, jejíž prezidentský kandidát získal dvacet procent hlasů, se tyto postoje začínaly blížit běžné konzervativní pravici. Přerod islamistů byl ale přerušen obnoveným konfliktem mezi státy a džihádem.

Jakkoli islamisté a džihádisté sdílejí celou řadu konzervativních pozic, jedna zásadní věc je rozděluje: vztah k násilí. Džihádisté samozvaného chalífátu v Sýrii a Iráku se vnímají jako v principu násilné hnutí a islám samotný definují jako útočný džihád. Jejich politika je identitární – definuje skupinu „pravých muslimů“ v opozici proti šíitům, křesťanům a zbytku muslimů. Svou propagandu stavějí na válce – na teorii historického konfliktu islámu se Západem. Nemají politický program ani teologii, nebo jen ve velmi omezené, primitivní formě. Silným prvkem je naopak eschatologie. Podle publikací Dáeše, jak se arabským akronymem říká takzvanému Islámskému státu, a svědectví těch, kdo na jeho území pobývali a vrátili se, hlavní motivací je právě džihád konce časů, ve kterém se podle islámského folkloru mají střetnout vojska islámu a Západu. V apokalyptickém kontextu je vše dovoleno, nebo naopak nařízeno. Násilí je hlavním nástrojem realizace eschatologické utopie.

V květnu prohlásil samozvaný chalífa Abú Bakr al­Bagdádí, že „islám nikdy nebyl, ani na jeden den, náboženstvím míru. Islám je náboženstvím války.“ Na rozdíl od klasických islámských fundamentalistů nemají v pojetí Dáeše žádné místo klasické pilíře a hodnoty islámu: ani charita, ani pouť do Mekky, ani modlitba, půst, askeze a dobré činy, ani respekt k rodičům, ke smlouvám, k sociálnímu řádu, k menšinám a už vůbec ne milost a spravedlnost. Islám v pojetí extrémních džihádistů je moc, násilí, zabíjení a rychlá cesta na onen svět. Dáeš je politické milenaristické hnutí, jemuž se na troskách národních států podařilo zabrat území a jehož cílem je v sebevražedném puzení rozbít moderní státní systém po celém sunnitském světě.

Krutost jako taktika

Násilí Islámského státu je inscenované, adresné a ponižující. Jedním z manuálů džihádu, který je podle všeho systematicky čten, je takzvaná Správa krutosti nebo Zacházení s bestialitou (al­Idára at­tawahuš – wahš znamená divoké zvíře), již asi před deseti lety napsal Abú Bakr Nádží (pseudonym s významem spasený). Ve čtvrté kapitole textu, který lze v překladu snadno najít na internetu, se píše: „Kdokoli se už zapojil do džihádu, ví, že není nic než násilí, hrubost, terorismus a zastrašování a masakrování. Nemluvím o islámu, ale o džihádu, neměly by se zaměňovat.“

Násilí má tedy ideologickou motivaci. Podrobnější čtení manuálu je ale zasazuje do kontextu občanské války, ve kterém se extrémní násilí běžně stává taktikou, nástrojem slabší skupiny v boji proti silnějšímu nebo početnějšímu nepříteli. Konkrétním cílem brutality je především zastrašování a opotřebovávání nepřítele. Nadží píše dále: „Nelze bojovat dál a posunout se do další fáze, pokud nebude nepřítel v první fázi masakrován a zastrašen.“ Dáeš systematicky masakruje nejen západní rukojmí, ale především své blízké nepřátele (šíity, křesťany), a také sunnity, kteří se mu nepodvolí. V srpnu 2015 vyjednával Dáeš s kmenem Šaitat v syrské provincii Deir ez­Zor o jeho podrobení. Když kmen odmítl, zabil Islámský stát na místě stovky mužů. Brutalita umožňuje malému počtu bojovníků ovládat širší vrstvy obyvatelstva. Aby byl zajištěn úspěch, Nádží doporučuje na začátku maximální a stupňující se krutost, obrácenou zejména proti civilním cílům, jako jsou obchodní a turistická centra. Násilím vyvolaná občanská válka vytváří „regiony krutosti“, které jsou potom snáze ovládnutelné.

Neustávající násilí je taktika, která má materiálně i psychicky vyčerpat nepřítele. Afghánští džihádisté věřili, že svou válkou proti Sovětům dosáhli rozpadu SSSR, a dnešní džihádisté věří, že vtahováním silnější armády do nekončící spirály násilí mohou porazit další supervelmoc. Islámskému státu se touto taktikou podařilo vystrašit v létě 2014 obyvatele Bagdádu i Irbílu. Přestože v nich mají většinu šíité a Kurdové a těžko je může sunnitský džihád dobýt, vzni­kla taková panika, že musely zasahovat USA. Krutost je tedy, jak píše bývalý britský diplomat Alastair Crooke, účelnou a racionální strategií, jen je zahalena do náboženského hávu.

Extremismus jako identita

Dalším cílem násilí je polarizace a mobilizace přívrženců. V manuálu se dozvídáme: „Polarizace a zatažení mas do války vyžaduje akce, které vyvolají odpor a donutí je vstoupit do bitvy, ať chtějí nebo ne. (…) Tato bitva musí být natolik násilná, aby smrt byla blízko a boj k ní často vedl. To je silná motivace k tomu, aby si jednotlivec vybral stranu, na které je pravda, aby zemřel dobře.“ Polarizací nutí Islámský stát muslimy k identifikaci s jednou z válčících stran (islám versus Západ), záměrně napadá střední proud a umírněnost a snaží se, aby kdokoli, kdo sympatizuje třeba jen s jedním jeho postojem, byl nucen jít až do konce. Muslim zde znamená mudžahedín.

Z rozhovorů s těmi, co se vydali nebo chtěli vydat na cestu tohoto džihádu, vyplývá, že častou motivací je právě hledání identity, spíše než existující náboženské přesvědčení. Dáeš nabízí jasnou, extrémní identitu s existenciál­ním podtextem. Jedna mladá žena v rozhovoru pro New York Review of Books řekla: „Žila jsem jako muslimka uzavřená v křesťanském těle.“ Existenciální dimenze podle francouzského sociologa Farhada Khosrokhavara vysvětluje, proč například mezi zhruba patnácti sty Francouzi, kteří odešli do Sýrie, více než polovina pochází ze středních vrstev. Neodcházejí jen lidé v situaci sociální marginalizace a s kriminálním pozadím, ale i ti, kteří se těžko identifikují s konzumním způsobem života, se společností, která jim nenabízí plné občanství. Proto hledají hlavně smysl a náplň.

Inscenace přímého, osobního, intimního násilí proti „nepřátelům islámu“ tedy polarizuje muslimskou společnost, vytváří skupinovou identitu, zastrašuje nepřátele a vyvolává konflikt se Západem, který na oplátku legitimizuje jeho ideologii. Násilí není spontánním projevem náboženství, je naopak plánované a organizované. Má svou zvrácenou logiku a taktickou funkci.

Syrská a irácká občanská válka také není ani zdaleka jedinou válkou, ve které bylo maximální násilí účelně používáno pro vytváření strachu a ničení komunitních vazeb. Není ani privilegiem náboženských skupin. Jugoslávští partyzáni systematicky popravovali vůdčí osobnosti ovládaných obcí podle třídního klíče, stejně jako Rudí Khmerové. Před dvaceti lety, na samém konci alžírské občanské války, se skupiny GIA (Groupe islamique armé) dopouštěly cílených zvěrstev, uřezávání hlav po stovkách a mrzačení těl, jakož i teroristických útoků ve Francii. Násilí v této válce bylo ale podle historika Benjamina Story „neviditelné“ – bylo lokální, tupé, bez širší aspirace. To samé násilí je teď aktivně používáno skupinou, která má globální ambice a technické prostředky pro cílenou manipulaci inscenovanou krutostí.

Státní teror

Ideologie a taktika vysvětlují násilnou povahu nového rozměru arabských občanských válek, nevysvětlují ale jeho vznik a jeho přetrvávání. Násilí není bohužel novým fenoménem na Blízkém východě. Džihádistický protostát je sice jediný, kdo ho umně inscenuje, ale je pouze jedním z menších násilných armád válečného desetiletí. Odhaduje se, že Dáeš zabil deset nebo dvacet tisíc lidí v Sýrii (a dvakrát více v Iráku), k podobnému počtu obětí ale vedlo i bombardování prozápadní antiislamis­tické koalice jen za poslední rok. Mnohem větší počet mrtvých a podobnou míru krutosti má na svědomí syrská vláda – zde jde o statisíce obětí. Dáeš bojuje omezenými prostředky, zatímco režim Bašára Asada zapojil hned na začátku povstání proti tehdy ještě neozbrojeným protestujícím armádu. Povstání se postupně ozbrojovalo puškami na obranu proti policii. Už v prosinci 2011 ale syrské tanky rozstřílely celou čtvrt Bab Amro v Homsu. Později bylo proti lehce ozbrojeným povstalcům zapojeno letectvo se střelami Scud, chemické zbraně a v posledních dvou letech bombarduje damašský režim povstalecká města, obytné čtvrti, nemocnice a vesnice takzvanými barelovými bombami, shazovanými z helikoptér.

Už tři roky jsme svědky státního teroru proti opozici, ve které se nakonec prosadily radikální skupiny, financované a vyzbrojené ze zahraničí. V prvním roce povstání byly zatčeny a beze stopy zmizely desetitisíce protestujících. V roce 2013 se na Západ dostaly snímky syrského dezertéra, na nichž bylo jedenáct tisíc zmrzačených těl lidí zabitých v syrských věznicích. Hlavním nositelem násilí je syrský stát a byla to právě bezmoc civilistů a později povstalců, vystavených leteckým náletům, která motivovala první dobrovolníky pro odchod do Sýrie. Mezinárodní odpověď bývala mohla krizi v začátku zastavit. V roce 2011 byla většina arabských států nakloněna nějaké formě humanitární intervence a dohodě s Asadem o reformách. Postup skrze Radu bezpečnosti OSN zablokovalo Rusko. Unilaterální intervence je po Iráku a Libyi nemyslitelná. Nějaká forma humanitární intervence, například bezletové zóny, by také předpokládala určitý konsenzus mezi mocnostmi – a ten dosud nebyl nalezen ani hledán. Tak byla morální reakce na státní teror přenechána džihádistům.

Arabská spirála násilí

Násilí se nerodí ve vzduchoprázdnu. Arabské státy jsou postaveny na historii násilí, které neodvratně v každé generaci plodí další násilí. Jejich stabilita byla v roce 2011 jen zdánlivá, podepřená strachem a politickou policií. V Sýrii, Tunisku a Egyptě po desetiletí platil válečný stav. Oficiálně kvůli válce s Izraelem, respektive kvůli atentátu na prezidenta Sádáta, ve skutečnosti však proto, že umožňoval udržovat diktatuře fikci legality. Exekutivní složka mohla ve jménu národní bezpečnosti obcházet zákony, zadržovat, soudit, omezovat svobody, které byly jinak uzákoněny v ústavách.

Otec dnešního syrského prezidenta Háfez Asad brutálně potlačil islamistické teroristické útoky srovnáním části města Hamá se zemí v roce 1982. Saddám Husajn popravil stovky duchovních v letech 1979–1980, poté, co se obával vývozu íránské revoluce mezi irácké šíity. Jeden ze synů tehdy zavražděného ajatolláha, Muktada Sadr, dnes vede mocnou šíitskou proíránskou milici. V roce 1993 napsal architekt Kanan Makiya o Iráku knihu The Republic of Fear (Republika strachu), která odkrývala brutálně represivní povahu irácké republiky. V roce 1980 Saddám Husajn napadl Írán. V osmileté válce zemřely miliony lidí a byly poprvé nasazeny takzvané lidské vlny, masové sebevražedné útoky, které málo vyzbrojenému Íránu pomohly odrážet irácké útoky. Tuto íránskou taktiku sebeobětování v osmdesátých letech převzal šíitský Hizballáh a úspěšně použil proti americké přítomnosti během libanonské války. Později ji adaptoval palestinský Hamás. K radikalizaci egyptských islamistů došlo během represí za prezidenta Násira, jenž islamisty nejprve využil během své revoluce, ale potom se je pokusil zastavit masovým zatýkáním. I dnes sedí v egyptských vězeních desetitisíce lidí, islamistů i liberálů, souzených v masových rychloprocesech nebo armádních soudech. V každé traumatizované generaci se najde skupina, která rychleji sahá po násilí, a to se zdá být arabským údělem.

Regionální dynamika

Arabské jaro přineslo na chvíli naději na přerušení začarovaného kruhu represe a násilí. Jedním z prvních požadavků Egypťanů, Tunisanů a Syřanů bylo ukončení válečného stavu a návrat vlády práva. Bezprecedentní lidová mobilizace propukla v momentě, kdy se prolomila pověstná zeď strachu, a uspěla tam, kde represivní složky nepodpořily stávající režimy – v Egyptě a Tunisku. Někde narazila na ochotu k pragmatickým reformám (Jordánsko, Maroko), jinde ale na klasickou represivní autoritářskou odpověď. Tragickým momentem byla ale reakce zemí, které žádné protesty ani nedovolily. Ropná království Zálivu jsou oligarchie, jež se nejvíce bojí lidové mobilizace, zejména ze strany vlastních fundamentalistů a šíitských menšin. V Saúdské Arábii žije asi deset až patnáct procent šíitů, v Bahrajnu jich je většina, jinde místní menšina ovládá přistěhovaleckou většinu bez občanských práv. Tyto státy mají od osmdesátých let strach z populární šíitské mobilizace, kterou by mohl motivovat Írán. Ten to sice nijak výrazně nečiní, používá ale arabské šíity v Libanonu a po roce 2003 v Iráku k projektování moci. Jako mezinárodní pária se zkušeností existenciálního ohrožení z osmdesátých let nemá Írán ani zdaleka armádu, která by se mohla vyrovnat Amerikou a Francií přezbrojeným Saúdům. Proto používá asymetrickou metodu – lidová šíitská hnutí.

Arabské jaro touto vratkou rovnováhou zahýbalo: lidé se masově mobilizovali, islamistická hnutí najednou vedla vlády v Egyptě a Tunisku. Pro země Zálivu bylo arabské jaro hrozbou a syrské povstání naopak příležitostí, jak zbavit Írán předního klienta a přerušit jeho pozemní spojení s Hizballáhem: skrze sunnitské povstání, které mělo svrhnout Asada a nastolit v Sýrii sunnitského klienta. Sýrie se stala dějištěm války mezi autoritářskými zeměmi, které své ropné bohatství proměňovaly v politický kapitál, a šíitskou osou, která byla od invaze do Iráku na vzestupu.

V této zástupné válce v Sýrii nehraje násilný Dáeš žádnou přední roli, neboť do určité míry vyhovuje všem regionálním mocnostem: bojuje s Kurdy a se syrskou vládou, ale přímo ji neohrožuje; pro Asada je zase důkazem toho, že syrský režim bojuje proti cizím džihádistům, a ne proti vlastním občanům. Dáeš se prosadil v mocenském a ideologickém vakuu a zůstane v něm usazen, dokud nějaká silnější (a sunnitská) armáda neobsadí jeho území nebo sám neimploduje, což je zatím v nedohlednu.

Autoritářské dědictví

Války na Blízkém východě jsou tedy důsledkem autoritářství, regionální nerovnováhy a selhání mezinárodních struktur kolektivní bezpečnosti pod vlivem ruské reakce na desetiletí amerického unilateralismu. Až v druhé řadě jsou produktem násilných ideologií – nového džihádismu a saúdského vývozu wahhábistického fundamentalismu. Nejtragičtější je, že se region do válek propadnout nemusel. Ještě před třemi lety se rozvíjely procesy, jejichž úspěch by znamenal radikální změnu celé oblasti. Irák a Egypt představují dvě hlavní výhybky, které se mezi lety 2011 a 2013 obrátily špatným směrem. Neschopnost Mursího vlády využít příležitost k inkluzivnímu vládnutí, jakkoli obtížný úkol to byl, znamenala konec vývoje středního proudu islamismu k normálnímu politickému hnutí a ponechala pole násilným radikálům. Příliš rychlé stažení amerického vojska z Iráku v roce 2011, byť bylo legitimní, zase otevřelo cestu k Málikího šíitskému autoritarismu, který odboural všechny inkluzivní instituce, jež Američané postupně s Iráčany budovali, a neumožnil iráckým sunnitům získat podíl na státu mírovou cestou. Právě slabost národních institucí v Egyptě, Iráku a Sýrii a autoritářské tendence režimních lídrů nedovolily vstřebat lidové reformní požadavky, a otevřely tak cestu extremistické reakci. Cesta k míru a stabilitě předpokládá rekonstrukci a reformu státních institucí, a to bude trvat desetiletí.

Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.