Brit Daniel Treacy je skvělý klaun. Rozehrává drobné etudy, v nichž spojuje lehké neumětelství s kouzlem bezelstné přirozenosti, veselí a smutku a dává vzniknout celku stejnou měrou směšnému i uhrančivému. Od konce sedmdesátých let je zpěvákem a autorem repertoáru skupiny Television Personalities, která ve svých písničkách kloubí popovou chytlavost a prostotu s láskou k psychedelii. Ne nadarmo se největší hit kapely jmenuje I Know Where Syd Barrett Lives. Na novince My Dark Places, již skupina připravila po osmileté odmlce, zase můžeme slyšet obdivné kvazirockabilly nazvané Velvet Underground, tázající se v refrénu po původu proslulého „velvetovského“ zvuku.
My Dark Places je kolekcí šestnácti písní, v nichž skladatel, zpěvák a instrumentalista (zejména klávesy a kytara) Treacy, doplněný baskytaristou Edem Ballem, bubeníkem Mathewem Sawyerem a zpěvačkou Victorií Yeulet, rozvíjí svou svéráznou naivistickou poetiku a schopnost dodat té nejbanálnější kompozici kouzelný opar mimořádného zážitku. Velejednoduché ovládání nástrojů, prosté rytmy i melodie, lehce falešný nosový hlas a texty plné citu, evokující pokroucený předobraz Morriseyho. Pokud se dostaví aranžérská bezradnost, pak je zakryta tlustou vrstvou dlouze drženého varhanního akordu. Chytlavý refrén nelze než náležitě zopakovat, a naskytne-li se vhodný melodický motivek odjinud, nebraňme se „ready-made“. Titulní slogan je tudíž možné zpívat jako „Bratře Kubo“, zatímco kytarový riff téže písně poukazuje opět kamsi k Velvet Underground a jejich sadomasochistické hymně Lady Godiva’s Operation, jenomže s punkovým rytmem bicích – rychlým, úporným, těžce vybojovaným.
Ve výčtu drobných vtípků lze delší dobu pokračovat. Pilotní singl má bezstarostně veselou melodii a do ní trochu násilím naroubovaný slogan o všech těch malých dětech na cracku. Chytlavá balada Dream The Sweetest Dreams je překryta „doplňujícím“ komentářem ženského hlasu – takových mikroscének, ochotnických dialogů a drobných recitativů je na ploše desky rozeseta přehršel. Ex-Girlfriend Club abecedně jmenuje Treacyho bývalé přítelkyně, s nimiž nás posmutnělý zpěvák touží seznámit. V I’m Not Your Typical Boy s patřičně toporným, ale „romantickým“ klavírem je vteřinu po vteřině odvyprávěno chlapcovo seznámení s rodiči jeho dívky. Otec opije panického abstinenta viskou, kterou vytáhne v rámci pukání ledů, maminka řekne „no budiž, není to zrovna chlapec pro tebe“ a celá píseň vykazuje třeskutou komiku, která většinou vzniká tam, kde skupinka společensky rozjařených cyniků sleduje seriál typu Dawsonův svět či Škola zlomených srdcí. Britpopová ozvěna She Can Stop Traffic si zcela vystačí s dvojveršovým chytlavým sloganem a necítí potřebu se od rozpustilého kolovrátku kamkoli posouvat – závěrečná věta textu je vyřčena po skončení písně a díky tomu se coby pointa zlepší hned o několik tříd. Nefunguje snad jen You Kept Me Waiting Too Long, v níž automatický bubeník svým chladným perfekcionalismem zabijí veškerou atmosféru.
Nenechme se zmást bizarními výstřelky a lapsy Treacyho skladeb. Se svým amatérismem pracuje již třetí dekádu, lze tedy předpokládat, že dokonale ví, co dělá a jakých účinků chce dosáhnout. Vlastně tím trochu připomíná Jiřího Šlitra, který si svou jevištní image prosťáčka, původně vzešlou z hereckých indispozic, vypiplal k dokonalosti a jako výrazový prostředek do konce svých dní záměrně neopouštěl. Treacy dost možná dělá přesně totéž a výborně mu to vychází. Je upřímný, veselý, neotřelý i dojemně zranitelný zároveň. V éře nových písničkářů a návratů k lo-fi a vyhledávaných aranžérských nedokonalostí by se klidně mohl stát guruem.
Autor je hudební publicista.
The Television Personalities: My Dark Places. Domino Records; 2006.