Davy nadšených diváků v předsálí. Tolik se jich nedostalo dovnitř. O co tentokrát přijdou? Voda, hlína, baletizol, pětiminutové ticho, prázdné a nudné k nepřečkání. Zmítající se herečka. Anebo chvíle nabitá emocemi. Silný příběh. Je to sázka do loterie, co člověk uvidí tentokrát. „Festival nového divadla“ totiž letos nabídl kdeco.
Malá inventura se letos konala počtvrté. Podtitul Nový výkvět na divadelní scéně optimisticky naznačuje, že půjde o přehlídku toho nejlepšího, co v uplynulé sezoně vzniklo mimo statutární, „kamenná“ divadla, zároveň se ovšem nelze zbavit jisté pachuti, kterou v sobě slovo výkvět také má.
Nové divadlo je podle chápání organizátorů divadlo fyzické, taneční, vizuální, interaktivní, nonverbální a cross-over. Přehlídka podobného typu u nás existuje pouze jediná: starší a etablovanější „…příští vlna/next wave…“, která se zaměřuje, dle svých podnázvů, na divadlo alternativní až undergroundové a jejíž skladba do značné míry vypovídá především o zájmech dramaturgů přehlídky. Navíc je to festival v klasickém slova smyslu, včetně předávání cen.
Malá inventura je z lokálního, stylového i personálního hlediska mnohem konzistentnější (byť se na ní objevily tváře, které známe i z Příští vlny) a její výsledky jsou také účinnější a čitelnější. Podílejí se na ní „nejdůležitější“ (píše se v tiskové zprávě) pražské scény, „které se programově a dlouhodobě věnují podpoře a prezentaci nezávislé kultury“. Ne nejdůležitější, ale jediné, chce se říct, vlastně tu chybí jen čistě taneční Ponec. Když uvážíme, kolik zbytečných bulvárních divadel Praha má a jak bohatě jsou dotována mimo jiné také z peněz magistrátu, při sledování inventury nás napadne, že to české nové divadlo nemůže mít kdovíjaké zázemí. Což je také první věc, kterou pocítí každý pozornější návštěvník přehlídky či divák, který pravidelně produkce těchto pražských scén navštěvuje.
Nůž nedostatku
Jádrem a spiritem agens pražské nezávislé scény je divadlo Alfréd ve dvoře, z jehož iniciativy (zjednodušeně řečeno) festival vzniká. Alfréd také podporuje vznik nezávislých projektů, poskytuje mladým umělcům zkušební prostor a podílí se na uvádění jejich inscenací v život. Ten nebývá v mnoha případech příliš dlouhý, protože počet repríz je v Praze nutně omezen, v Alfrédu se často uvede pouze premiéra a pár repríz a pak projekt většinou skončí nebo se v lepším případě po několika měsících vrátí. Tento systém je ekonomický, ale pro rozmazleného pražského diváka poněkud nepraktický: sledovat „novou scénu“ vyžaduje jistou diváckou bdělost. I proto má taková přehlídka cenu – veřejnost má možnost vidět věci, které propásla. Jiná věc je, že v osmi případech z deseti o nic nepřišla.
Finanční náročnost a téměř totální nezájem ze strany institucí, které by podobné projekty mohly a měly podporovat, vedou k tomu, že na dráhu „nového“ divadelníka se vlastně dá jenom ekonomický sebevrah. Tato scéna je zaplněna lidmi, kteří se své umělecké profesi nemůžou věnovat naplno, protože si prostě někde musí hledat obživu, takže jsou ve výsledku buď naprosto vyčerpaní a nesoustředění, anebo se tento typ tvorby stává doménou lidí, kteří nedokázali uspět jinde, případně si ze země vydupou jeden výjimečný projekt a časem unaveni odcházejí. Zoufalý nedostatek peněz a na ně navázané neprofesionální podmínky tvorby zasazují novému českému divadlu nůž pěkně hluboko do zad. Pokud je potřeba (a někdy taková potřeba skutečně je) vyslat někoho z těchto luhů do zahraničí, okruh potenciálních oficiálních představitelů se prakticky zužuje na pár možných jedinců. Někteří z nich navíc jezdí reprezentovat čistě ze setrvačnosti naší dramaturgie. Vznikající konkurence není férová, protože nevítězí nejtalentovanější, ale nejhouževnatější a nejotrlejší – což rozhodně nejsou přívlastky, jimiž by se měl divadelník pyšnit na prvním místě. Má-li tvorba vést k trvalým výsledkům, je potřeba věnovat se jí soustavně; budovat okruh spolupracovníků, hledat témata, vyjadřovací prostředky. Přehlídka jasně ukázala, že náhodně sebraná „partička“ jen málokdy dospěje k tomu, co dokáže systematicky (spolu)pracující okruh lidí.
Konec partyzánštiny
Na druhé straně se ukázalo, že mezi profesionalitou a amatérstvím co do výsledku přece jen vede tlustá čára. Divadlo „z libosti“ se u nás tradičně spojuje s činohrou a loutkovým divadlem, ale ukazuje se, že i „nové“ divadlo může mít svůj amatérský proud, což bude pro vzájemnou inspiraci jen dobře. Podstatou profesionální tvorby má být především „puzení k vyjádření“ – což byl další nedostatek, který přehlídka ukázala. Mnoho věcí zde není řízeno touhou něco sdělit – a to pak člověka nezachrání ani bohaté zázemí. Nedostatek témat se tu projevil mj. ve snaze inscenace na sebe nějak navázat. V programu „genderové sekce“ se ve skutečnosti objevilo jediné představení s ambicí tuto problematiku tematizovat, jinak šlo v zásadě o inscenace více či méně ženských týmů.
Taková litanie může vést k mylnému dojmu, že „nové“ české divadlo je v koncích, a proto nad ním musíme jen smutně zavřít (přivřít) oči. Problém je v tom, že česká/pražská (což je v tomto případě vlastně synonymum) platforma tohoto typu má tak malou možnost sebeprezentace, konfrontace a reflexe, že každá větší událost na sebe strhne pozornost a každý větší průšvih je mnohem viditelnější. Ve srovnání s relativně bohatě dotovanou oficiální sférou stojí alternativa mnohem víc v pozadí – v běžném provozu je na její úspěchy i pády méně vidět, vystaví-li se na „pranýř“ festivalu, kuří oka mají rozměry malého jezera. Nutno si uvědomit, že celá tato sféra prochází procesem formování, jde o formu vzniklou po revoluci, nezávislou nejen svým obsahem (tam je paradoxně překvapivě krotká), ale celou existencí. Proto si musí svou pozici v divadelním světě pracně, od nuly budovat. Do definovaného světa přišly mezižánry – naštěstí už mají vlastní přehlídku.
V tomto smyslu totiž fatálně selhávají také média, zejména vzdělaní divadelní kritici. Nedostane-li se alternativní scéně adekvátní kritické reflexe, zůstane v koutku sama se svou (oprávněnou) bolístkou, že si jí nikdo nevšímá, a především v naprosto nezdravém sebezahledění, partyzánském spoluprožívání a vzájemném poklepávání po ramenou. Umění v dnešním světě potřebuje zodpovědnou kritiku, ta ho může posunout dál – bez ohledu na to, jak vědomý proces to pro obě strany je. Nová scéna tady jinak plnohodnotně, sebevědomě a kreativně existovat nemůže. Sebezahleděnost se musí změnit v pohled ven a zájem „oficiálních“ míst může přinést nutnou změnu. I ve finančním zázemí.