Když se na programu pražského divadla Archa objevila informace, že k nám přijede Brookova inscenace, zatajil se dech pamětníkům šedesátých let, studentům všech divadelních oborů i snobům.
Peter Brook je v Česku je pojmem už několik desetiletí, i když jeho inscenace známe bohužel hlavně z videozáznamů. Divadelnímu reformátorovi je dnes jedenaosmdesát a svůj režijní opus do Prahy nedoprovodil; jeho jméno nicméně funguje jako záštita i obchodní značka, tudíž se Archa ani spolupořádající festival …příští vlna/next wave… o návštěvnost obávat nemusely. Tři představení inscenace Sizwe Banzi je mrtev kladly otázky po svobodě a právu na důstojný život, mne však v hledišti v té chvíli zneklidňovaly otázky jiné: o stavu české divadelní scény.
Hra. Bezpečně sociální
Hra ze sedmdesátých let pojednává o dobrovolné ztrátě identity, jíž musí černoch zaplatit za přežití v době apartheidu. Je to téma, nad jehož všeplatností se bezpečně sociálně zakotvený Středoevropan bude jistě rád a dokola rozplývat, aniž by si podobně tematicky zaměřenou inscenaci dovedl představit v domácím prostředí – a tudy možná vede jedna z cest, na niž se při interpretaci zhlédnutého můžeme vydat.
To, co k nám francouzské divadlo Bouffes du Nord přivezlo, je nefalšovaná sociální hra – ve všech významech obou slov. Je tezovitá co do výsledného vyznění, ne strukturou: nebojí se pracovat s digresemi a časovými smyčkami, aby nepůsobila soustavně polopatisticky a diváka přece jen vyburcovala k jiné činnosti než spokojenému sebedojímání. Je fragmentární, ale zároveň jednoduchá a slouží záměrům ryzí divadelnosti. Sizwe Banzi je mrtev je krom toho především hra, základ pro hravost a hraní si na…; její provedení musí mít daleko k úmornému sebeprožívání, diváka dokáže zaujmout a strhnout jinak. Na scéně není kromě několika multifunkčních kartonových zástěn skoro nic. Prázdný prostor konkretizuje a oživuje člověk.
Herectví. Spokojené
Brook na scénu pouští pouhé dva herce (v první třetině jen jednoho) a nechá je, aby si na „mrtvého Sizwe Banziho“ spolu s diváky zcela přiznaně zahráli. Víc než dvacetiminutová expozice herecky mimořádně disponovaného Habbiba Dembélého slouží především k definici divadelního jazyka, na nějž musíme přistoupit: předvádění, přeměny, střihy, komentování, odstup, parodie a parafráze. Teprve pak na scénu vstupuje Pitcho Womba Konga, typově odlišný herec – a s ním přichází i to, co známe mnohem důvěrněji: prožívání a převtělování. Příběh nabývá na konzistenci (a explicitnosti) a najednou nabízí mnohem víc míst, v nichž se divák může s postavami ztotožnit – a také to rád dělá.
Na první čtení se může zdát, že tohle přece známe i z mnoha českých divadel. Ne však na první pohled. Po pár minutách je jasné, že na scéně se pohybují naprostí profesionálové, kteří nás přes všechny dějové zvraty a změny vyjadřovacích kódů přenesou díky dokonalé technice; přesnosti. Sociální tematika, která se u nás, pokud se vůbec dostane na jeviště, zatím neustále potácí na hranici radostné herecké přibližnosti a spokojeného amatérismu, má v této inscenaci kontury tak ostré, že z nich mrazí víc než ze smutného života člověka bez pracovního povolení. Síla herecké výpovědi tak nabývá úplně jiného rozměru – herec je v plném smyslu slova spoluzodpovědný za výsledný tvar, takže to zkrátka celé vypadá, jako by nakonec režisérem byl on sám, protože „toto se přece narežírovat nedá“.
Vidět inscenaci vystavěnou na vypjatém individualismu, který ale zároveň bez výhrad kooperuje a přitom se nepodbízí, se nepoštěstí často. Interaktivní momenty tu účinně dávkuje pevná režijní ruka, takže herec nemá potřebu ze schématu vystupovat na úkor celku, aby prosadil sám sebe. V mimořádné rovnováze mezi zdánlivou autobiografičností (jež je bezpochyby v našich krajinách, zcela nezasažených zkušenostmi s herci jiné barvy pleti, nesmírně působivá) a hereckým odstupem tkví hlavní přednost celého projektu. Ale ani u hravosti nenacházím v Česku odpovídající srovnání – „hra na…“ se u nás v posledních letech váže na lehkost, maximálně ironii, málokdy má ambici vyjádřit se k hlubšímu tématu.
Večer s Brookem nebyla výbojná režijní interpretace, na niž jsem se těšila, žádný nový krok v prázdném prostoru, neobjevená režijní cesta, ale především ukázka špičkového herectví. Zdá se to možná trochu málo, jak však dokazuje jakákoli konfrontace s předními světovými ansámbly, herecké umění je základ každého dobrého divadla, ať už na něj jdeme kvůli příběhu, poselství či novému dramatickému textu. V tomto ohledu je stále ještě nezbytně nutné učit se od světovými jevišti prověřených hostů.