Konverze průmyslových areálů a s nimi spojených městských čtvrtí představuje v Ostravě složitou a dosud nevyřešenou otázku. Transformace starých továrních areálů bude jedním z důležitých faktorů při proměně vnitřní podoby a charakteru města. Na příkladu několika ostravských lokalit si můžeme doložit, o jak složitý proces se jedná.
Problém starých průmyslových lokalit, módně zvaných brownfields, není, jak by se mohlo zdát z činnosti některých agentur, nový. Musel být řešen již před desetiletími. Příkladem může být lokalita, která se nachází za Divadlem Antonína Dvořáka, tedy dnešní výstaviště Černá louka a okolí nedaleko Masarykova náměstí. Vývojově byla bezprostředně svázaná s průmyslovým areálem Karolina, o jehož historii jsem zde již psal (A2 č. 8/2006). Na Černé louce došlo od sedmdesátých let 19. století k navážení hlušiny z nedalekých dolů Karolina a Šalamouna, proto onen příznačný název. Halda byla vrstvena až do první světové války, kdy zabírala 4,5 hektaru a dosahovala do výšky 25 metrů. Samozřejmě, že takto znehodnocené území představovalo velkou překážku rozvoje centra tehdejší Moravské Ostravy, takže v souvislosti se vznikem Velké Ostravy ve dvacátých letech bylo rozhodnuto haldu odstranit. Stalo se tak v letech 1935–1936, kdy hlušinu rozvezli na stavbu nových násypů kolejí státních drah. Uvolněná plocha pak sloužila pro sklady a dílčí průmyslové provozy. Teprve na konci padesátých let zde bylo vybudováno parkově upravené výstaviště, fungující zčásti dodnes.
Druhým příkladem transformace ekologicky závadné lokality v centru města se stalo území dnešního sídliště Jindřiška, nacházejícího se na místě bývalé haldy dolu Jindřich mezi Nádražní a Sokolskou ulicí. Na místě hotelového domu z osmdesátých let minulého století byl vyhlouben v 19. století důl, z něhož zůstala zachována pouze těžní věž. Za šachtou se rozkládala halda, která byla odstraněna ve čtyřicátých až padesátých letech. Na jejím místě vznikla zprvu čtyřpodlažní bloková obytná zástavba, doplněná v šedesátých letech dominantami výškového deskového obytného domu a věžového dvaadvacetipodlažního domu, nejvyšší stavby podobného typu v centru města. Tyto dva příklady přeměny průmyslových zón, nacházejících se v jádru Ostravy, ukazují, že za určitých podmínek je možné využít získaných ploch pro organické rozšíření zástavby města, že se však vždy jednalo o ekonomicky náročné, dlouhodobé a předem promyšlené procesy, podporované státem.
Bývalá jatka – znovuzrození místa?
Odlišný případ představuje lokalita, nacházející se také v jádru města, transformovaná až po roce 1990. Mám na mysli prostor bývalých městských jatek u Českobratrské ulice a frýdlantské dráhy. Zde se od roku 1994 odehrává dlouhá a ne příliš povedená tahanice nadnárodní společnosti Bauhaus a zbytku světa. Věc je poměrně prostá. Areál jatek se stal po odsunutí původního provozu do nového masokombinátu v Ostravě-Martinově v roce 1965 sídlem technických služeb. Ty se o areál průmyslových budov vůbec nestaraly. Přispívala k tomu skutečnost, že zástavba této „vnitřní“ periferie města byla podle tehdejšího územního plánu určena k plošné asanaci. Na počátku devadesátých let se však územní plán změnil. Navíc se již roku 1987 podařilo zapsat do seznamu kulturních památek architektonicky zajímavě řešené jateční budovy z režného cihelného zdiva, pocházející z přelomu 19. a 20. století.
Bauhaus se rozhodl v roce 1994 pro výhodnou koupi uvedených pozemků i s památkou od městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Zastánci prodeje tehdy tvrdili, že firma památku obnoví a svým podnikáním oživí okolí. Jak se později ukázalo, obnova památky nebyla ve smlouvě specifikována, což firma bryskně využila. Výsledek je dnes ukázkovým příkladem toho, že skutek se vymkl původním záměrům, respektive proklamace dobrého úmyslu se ukázaly zástěrkou pro pragmatický obchodní kalkul.
Utilitární „bedna“ marketu, doprovázená periferními rekvizitami - velkým parkovištěm, stožárem firemního poutače, banálními reklamami i venkovními skladišti, vlastně zakonzervovala vnitřní periferii v místech, kde nemá dávno co dělat. Absurdnost toho vynikne ve srovnání s prvorepublikovými záměry. Tehdy si totiž městský stavební úřad uvědomoval, že jateční provoz je na překážku rozšiřování centra. A proto uvažoval, že po vymístění jatek zde vznikne městská tržnice, tedy obchodní centrum organicky napojené na strukturu okolních bloků a ulic.
Současný výsledek působení společnosti Bauhaus však organickému navázání na sousední partie města spíš brání. Do sousedství navíc nevnesl očividně život supermarket, nýbrž noví majitelé kdysi zchátralých domů. Kdo by totiž chtěl zírat na panoptikum velkoprodejny? Nepřekvapí tudíž, že v bezprostředním sousedství najdeme jen vyasfaltované plochy, slepé štítové stěny domů, pár prázdných budov a zříceninu – památkově chráněné objekty jatek v majetku firmy Janáčkova 22, s. r. o., správa nemovitostí. Jaký div, že tato firma byla vyčleněna z firmy Bauhaus…
Dnes sice tento podnik tvrdí, že na údržbu zmíněné památky vynaložil už 11 milionů korun, ale rád bych věděl, kam se ony miliony poděly. Situace od roku 1999, kdy byl vlastník přinucen areál oplotit, se totiž ještě zhoršila. Chátrání památky postoupilo natolik, že se loni zřítila střecha v jedné z chráněných hal. A opět na nátlak – tentokrát místního tisku a veřejnosti – byla střecha alespoň provizorně opravena. Vedla k tomu kampaň zahájená v týdeníku Ostrava, následně doprovázená laxní reakcí odboru památkové péče magistrátu a opět zásahem veřejnosti v podobě diskuse v klubu Fiducia v lednu t. r. Při té příležitosti vynikla úloha zmíněného odboru památkové péče, který sice zahájil s Bauhausem řízení, ale vyjadřování hlavního architekta J. Sedleckého nedává přílišné naděje, že by z této strany mohly být podniknuty kroky vedoucí k nápravě.
Bauhaus versus občané Ostravy
V této patové situaci se rozhodlo jednat občanské sdružení Za starou Ostravu, iniciátor uvedené besedy. Ve čtvrtek 23. února zahájilo protestní tiskovou konferencí přímo u zchátralé památky kampaň Bojkotuj Bauhaus – šance pro jatka! Princip akce je prostý – bojkotem donutit Bauhaus konat tak, aby památka dál nechátrala, nýbrž aby byla konečně důstojně rehabilitována.
Zajímavý je postoj místních politiků. Náměstek ostravského primátora Vít Ruprich (nezávislý) prohlásil, že bojkot nic neřeší. Údajně se v záležitosti památky spojil s ústředím firmy, ale zdá se, že tyto kontakty nevedly k ničemu. Reprezentace města dělá, co je v našich krajích běžné. Klaní se nákupnímu vozíku a občanům naznačuje, že by měli dělat totéž. Přitom větší měrou podpořený bojkot by určitě majitele přinutil hledat řešení celé situace. K akci se přihlásili ostravští zelení, ale na jejich adresu je nutno poznamenat, že o své existenci dosud v těžce ekologicky postiženém městě nedávali nijak vědět. Jako by Ostrava byla učiněný ráj. Nepřímým důkazem hypotézy, že Bauhaus se případné negativní reklamy obává, je jeho reakce proti bojkotu. Kromě toho, že firma zpochybňuje ministerstvem kultury ověřené prohlášení areálu za kulturní památku v celém rozsahu, obvinila sdružení Za starou Ostravu, jak se stalo v současnosti módou, že je prodlouženou rukou lobbistických skupin. Cílem akce má prý být získání jatek za symbolickou cenu, jejich zboření a následná výstavba vícepodlažní budovy. Ke vznesenému lživému obvinění snad nejlépe sedí přísloví „Zloděj volá, chyťte zloděje!“.
Prohlášení současně dokládá, že Bauhaus nemá v úmyslu činit nic ve prospěch této zajímavé ostravské technické památky. Vždyť je to současný stav jatek, jenž přispěl k zakonzervování negativního stavu v centru města. Navíc kdoví z jakých důvodů požaduje nynější majitel za zchátralou památku až tři desítky milionů korun. Ovšem jak zaznělo na besedě v lednu t. r., původní prodejní cena v roce 1994 činila údajně jen šedesát tisíc!
Budoucnost teprve ukáže, zda zůstane u zakonzervované vnitřní periferie, nebo se ji zčásti podaří využitím technické památky začlenit do struktury města.
Chyby a příležitosti
Uvedené příklady rozhodně nevyčerpávají problém transformace ostatních ostravských průmyslových lokalit. Pokud se vrátíme k uvedeným historickým příkladům, nelze z nich vyvodit bezchybná řešení. Přesto se problematické výstaviště Černá louka i poměrně běžná bloková zástavba sídliště Jindřiška přirozeně začlenily do struktury Ostravy na rozdíl od tuctové velkoprodejny periferního charakteru, která se začlenit už ze své podstaty nemůže. Osud zmíněné památky a postoj firmy Bauhaus k místu dokládá limity polistopadového plánování města a nové chyby, v případě marketu spojených s neschopností rozlišovat a ovlivňovat účel ve vztahu k lokalitě a podle toho dlouhodobě plánovat a v případě památkově chráněných objektů uplatňovat stávající právo. Ale je zřejmé, že bez akcí občanského vzdoru by nedošlo k řešení nikdy.
Autor je historik umění.