Příčin chátrání a devastace památek je mnoho. Vezmeme-li si pro přehled Moravskoslezský kraj, nejvíce takových objektů najdeme v okrese Bruntál. Zde nejde jen o výsledek vývoje po únoru 1948, ale ono chátrání počalo již za druhé světové války a posílilo se vysídlením původního německého obyvatelstva.
Někde jsou ohroženy především určité skupiny památek. Týká se to jak sakrálních staveb, tak technických. Tyto stavby jsou obvykle monofunkční a je obtížné najít jejich nové využití. Vyžaduje to fantazii a často i značné prostředky. Ještě hůře jsou na tom ty památky, které se nacházejí v odlehlých lokalitách. Příkladem jsou areály dolů na Ostravsku a Karvinsku nebo jednotlivé technické objekty. Ale i ve městech na tom nejsou takové stavby lépe. Ilustrovat to může stavebně zajištěná, avšak nevyužitá těžní věž bývalého dolu Jindřich na Nádražní třídě v centru Ostravy. A přitom se jedná o pozoruhodnou stavbu, symbolizující zásadní historickou etapu ve vývoji celého kraje…
Klady i zápory restituce
V některých případech, a to zvláště u zámků, hospodářských dvorů či městských domů, byl současný špatný stav zapříčiněn devastací za socialismu. Občas se objeví vlastník, který takovou památku opraví, uzpůsobí novým nárokům a usiluje o zachování historického charakteru stavby. Za všechny je třeba uvést zámek v Ostravě-Zábřehu, jemuž hrozil ještě nedávno osud mnoha podobných opuštěných budov. Jindy je tomu jinak. Restituce nelze obecně vnímat jako negativní, protože mnohdy umožnily záchranu památek odsouzených k zániku. Někteří restituenti, zvláště potomci původních majitelů bez vztahu k místu a vrácenému majetku, ale navrácený majetek urychleně prodávali a památky se tak stávaly zdrojem spekulací či zástav u bankovních institucí. Jako příklad může posloužit zámek v Ostravě-Kunčicích, který restituenti prodali dvojici podnikatelů a ti zámek zastavili u Komerční banky. Stavba dál chátrala, stala se místem dostaveníček sběračů kovů a bezdomovců a v roce 1999 vyhořela. Výsledkem je ruina, již hodlá nový vlastník, firma Technoprojekt, zbořit a na jejím místě postavit něco pro ni finančně zajímavého. Proslýchá se, že autosalon.
Podobný případ představuje pozoruhodný empírový zámek v Hnojníku, původně se sochařsky vyzdobeným parkem, který se ocitl v majetku firmy Fleet Wood, s. r. o., se sídlem v Šenově. Nyní objekt spravuje Úřad pro zastupování práv státu. Během uplynulých desetiletí park zpustl, sochařská výzdoba zmizela a budova připomíná spíše zříceninu. A tak objekt přímo v srdci vesnice chátrá dál. Někteří doufají, že se o něj budou zajímat Korejci, nedaleko odtud budující továrnu automobilky Hyundai.
Zdálo by se, že podobných případů nejasných prodejů a spekulací nebude přibývat. Vždyť banky musí mít mnoho neblahých zkušeností a místní orgány obavy z neřešitelných kauz, zatěžujících nejen státní či obecní aparát. Avšak poslední zpráva, že ministerstvo zdravotnictví připravuje prodej většího počtu nemovitostí v jednom balíku, v němž najdeme například renesanční zámek v Dívčím Hradu, barokně přestavěný zámek ve Slezských Rudolticích nebo zámek v Branticích, může být příčinou dalšího rozšíření seznamu ohrožených památek. Kauza tomu napovídá. Ministerstvo argumentuje tím, že prodejem uvedeného souboru nemovitostí z celé republiky jednomu zájemci získá peníze do státního rozpočtu a že v případě celého balíku mu nezůstanou v ruce černí Petrové v podobě nezajímavých objektů. V případě zmíněných zámků však zájemci jsou – a jsou jimi konkrétní obce. Ty však nechtějí kupovat nic dalšího, takže postup ministerstva je jaksi dopředu vyřazuje ze hry.
Černý Petr v rukou obcí
Vezměme nyní rozehranou hru s tímto balíkem nemovitostí, jehož součástí jsou i kulturní památky a uvedenou hypotetickou částku od kupce XY. Předpokládejme, že kupec využije nebo dál prodá lukrativnější objekty. Otázkou je, zda bude mít zájem vyjednávat s obcemi, které by stály o to vlastnit uvedené památky, aby jim je prodal za nějakou „rozumnou“ cenu. V případě, že se nepodaří tyto stavby po prodeji využít, budou zámky, jejichž stav není po desetiletích ve státním majetku zrovna ideální, dále chátrat. Výsledek bude následující: stát získá prodejem bez zajištění budoucnosti památkových objektů určité peníze, které se v rozpočtu rychle rozpustí. Pokud se vůbec podaří zajistit budoucnost těch památkových objektů, které nepůjde se ziskem prodat, bude jejich osud otázkou místních iniciativ a dalšího jednání s novými vlastníky. Nepodaří-li se najít komerční využití staveb, a to bez velkých finančních injekcí v řádu stamilionů nepůjde, památky budou využity nenáležitě nebo nebudou využity vůbec. Znovu bude na místních, aby se pokusili získat objekty do vlastnictví a využít je ve prospěch daných lokalit.
Po letech budoucího handrkování budou znovu místní iniciativy, popřípadě obce žádat peníze od různých správních orgánů, aby se podařilo zchátralé památkové objekty vykoupit a zachovat. Opět půjde o státem přerozdělované peníze, ovšem už s jinou politickou garniturou a za jiné částky. Peníze utržené z prodeje „balíku“ budou dávno v tahu. Ve výsledku bude důležitý rozdíl mezi získanou částkou nynějším prodejem a penězi, které se budou muset v budoucnu sehnat, aby se podařilo zajistit další existenci ohrožených památkových objektů. Tipoval bych, a zkušenosti z jiných obdobných kauz tomu nasvědčují, že se nynější zbrklost docela prodraží. Samozřejmě, že stát a ústředí, kde se to upeče, se z toho oklepou, ovšem památky, o které jde, třeba nikoli. Alespoň že již máme Seznam nejohroženějších nemovitých kulturních památek v ČR na internetu. V případě, že prodej nedopadne pro dané památky dobře, budeme to moci zveřejnit...
Autor je historik umění.