Obrazotvorností člověka se promění pracovní prostředí v ocelárnách, na staveništích, v lomech, atp. v galerii rovnající se galeriím v běžném slova smyslu.
V. Boudník: Třetí manifest
Site-specific můžeme do češtiny přeložit jako „umělecký projekt vytvořený pro určitý čas a prostor“. Tento typ uměleckého vyjádření se u nás objevil na sklonku devadesátých let v návaznosti na vývoj divadla a výtvarného umění zejména v některých evropských zemích (Holandsku, Anglii, Francii, Německu a dalších). Umění začalo opouštět tradiční prostor: umělec či organizátor volil pro divadelní představení prostor zcela atypický a jeho hlavním tématem se stala práce s ním. Začalo hledání příběhu, který je v daném prostoru čitelný, a organizátor nebo umělec přitom rozhodoval, zda k místu bude přistupovat s respektem a pokorou, či naopak.
Prostor se v projektech site-specific stává médiem – nástrojem, se kterým se pracuje konceptuálně. Je kreativní možností, jak uchopit umění zcela jinak a netradičně. Akce jsou situovány do míst, kde je „neočekáváme“: do továren, na nádraží, do metra, tunelů, kostelů, zahrad, obchodních domů, jeskyní, na ulice, do kasáren, lesů, pivovarů, bank, příkopů, na hory, hrady, louky, lodě, parkoviště, zastávky veřejné dopravy, do vlaků či tiskáren.
Výběrem prostoru a působením v něm se lze vyjádřit k aktuálním společenským otázkám. Volba může mít estetickou nebo sociální povahu. Umístěním uměleckého projektu do čističky odpadních vod nebo do supermarketu umělec nebo jeho skupina nastoluje téma, se kterým se chce vypořádat. Místo, kde představení nebo akce probíhá, se vybírá pouze pro danou příležitost. Tvar, který pak pro konkrétní místo vznikne, je tedy specifický a nepřenosný.
Site-specific projekty nabízejí obvykle odlišnou koncepci vztahu jeviště – hlediště. Divák je často postaven před nějaký úkol, dostane svou roli. Někdy se stane samotným aktérem – činitelem celé události. Ocitá se ve stejném prostoru jako herec, svět hry, do kterého vstoupí, je také jeho světem, objevuje se zde tendence ke kolektivní hře, tak typická pro happening. Někdy se dá jen těžko rozpoznat, kdo je přihlížející a kdo aktér.
Sjednocení
Umění označované jako site-specific bylo inspirováno uměním land-artu. Od něj převzalo zaujetí prostorem vnějším. Od umění body-artu pak zájem i o prostor vnitřní. Východiska vedoucí umělce ze zavedených prostor mají však zřejmě počátky i v daleko ranějších sociálních projevech člověka, jimiž jsou rituály. Na nich můžeme sledovat vývoj vztahu mezi umělcem a prostorem, mezi umělcem a jeho vlastním tělem. Umělci land-artu pro svou práci objevili nové téma – téma veřejného prostoru, místa v krajině, místa ve městě. Dotvářeli ho, byl pro něj obrazem, sochou, plátnem. Umění zvané body-art zkoumá lidské tělo jako neznámé místo, vidí smysl v nutkavé potřebě otevřít to podstatné a skryté: tělo jako artefakt, jako prostředník mezi myslí a bohem. Takový způsob uměleckého vyjádření je často i součástí výzkumu, který slouží pro přípravu projektů site-specific. Zážitky a poznání osobních limitů a omezení se použijí k dalšímu uměleckému vyjádření.
Také happening a performance se staly vývojovým krokem k tomuto umění. Tyto tendence na pomezí výtvarného umění a divadla již mají povahu akce. Nejde tolik o výsledek, ale o proces. Happening spojil výtvarné umění s divadlem, výtvarníky a divadelníky ve vzájemné hře. Site-specific sjednocuje vše – zájem umělců o vnější prostor, ve kterém žijí, o archeologii a historii prostředí, o vlastní tělo, aktivizaci diváka, absenci dělení prostoru na hlediště a jeviště, neopakovatelnost a autentičnost, mixování oborů, využívání nových technologií.
Hledat, nalézt, zaplnit a opustit
K využívání industriálních prostor pro umělecké projekty přispěla zejména situace po druhé světové válce. Od šedesátých let se započalo s výstavbou nových výrobních objektů a staré, polorozbořené nefunkční budovy převážně na periferiích měst zůstaly ležet ladem. Velkoměsta zničená válkou stavěla budovy nové a zrenovovala pouze vhodné, lokalitou zajímavé a chráněné objekty. V některých případech nesprávným urbanistickým zásahem vznikly „mrtvé zóny“ a dříve využívaná veřejná místa tak ztratila svou původní společenskou funkci. Právě tam začala často vznikat divadelní centra: Teatro de Vita v Bologni, Kampnagel v Hamburku, Rote Fabric v Curychu atd. Při nich pak vzniklo prostředí pro site-specific akce.
Konkrétní důvody k využívání netradičních míst pro umění se liší geograficky, jsou dané tradicí a vyspělostí země a závisí na kulturně-politické situaci v jednotlivých zemích. Někde umělce na periferie, do opuštěných továren a vesnických stodol vyhostila nouze o místo.
Málo divadel a ještě otevřený, dosud pevně nestrukturovaný kulturní systém v sedmdesátých letech v Nizozemí vyvedl divadlo do alternativních prostor: putovalo po festivalech a různých akcích a hledalo si nové způsoby existence. Nizozemí má díky tomu silnou tradici uvádění site-specific projektů, představení se odehrávají v silech, skladištích, docích nebo přístavištích. Postupem času se site-specific díky stoupající popularitě souborů Beweth a Dogtroep dostal za hranice Holandska a inspiroval umělce v jiných evropských zemích.
Naopak ve Francii se staly tyto vesměs komunitní aktivity hlavním programem kulturní obnovy regionů, a nové využití pro opuštěné objekty, doposud stojící stranou zájmu, se hledalo za výrazné podpory města či obce. V Německu, převážně v důlních oblastech, které pozbyly svůj význam, vznikla řada kulturních ohnisek výtvarného umění, divadla a tance.
Divadlo a veřejný prostor v Česku
Také v českých zemích se objevuje tendence proniknout do veřejného prostoru, v divadelním prostředí však výrazně až na konci devadesátých let. Za jeden z nejdůležitějších site-specific projektů, který ukázal možnosti a inspiroval mnohé divadelní skupiny a umělce, se dá bezpochyby považovat akce občanského sdružení Mamapapa, nazvaná 3W – W3 wokno woda wítr, která proběhla v roce 1998 v útrobách staré kanalizační čističky odpadních vod v Bubenči.
K site-specific projektům byla využita řada industriálních lokalit: vedle zmíněné čističky také haly ČKD v Praze, kotelna Fišlovka v Karlíně, opuštěné prostory bývalé tiskárny v Opletalově ulici, tovární haly Vaňkovka v Brně, cihelna v Třešti, bývalá železniční zastávka v Plzni, starý holešovický pivovar v Praze, cihelna v Šáreckém údolí, objekt bývalé továrny na šunku v Holešovicích, budovy Typografie na Florenci a mnohé další. Objevila se nutnost vytvořit rezidenční prostory, které by umožňovaly dlouhodobější pobyt umělců na různých místech a podporovaly tak vznik netradičních uměleckých aktivit.
Uvedená místa se stala ohnisky site-specific projektů a tyto projekty se zároveň staly ideálním způsobem představení „nových míst“ odborné i široké veřejnosti. Uvádějí nás do souvislostí, jež jsou s místy spjaty. Ukazují nám, kde se právě ocitáme z pohledu architektury, archeologie, geologie, geografie, ekologie i z dalších pohledů. Představují možnou budoucnost takového místa – vznikne zde parkoviště, supermarket, hřiště nebo kulturní centrum? A vysvětlují také historii těchto míst, často s pomocí starousedlíků. Upozorňují rovněž na témata, jež se k místu vážou – například na hrozící demolice, nebo potřebu recyklace. Poskytují příležitost ke spojení s lidmi, kteří v okolí takového místa žijí, pracují a odpočívají.
Autorka je zakladatelka festivalu 4 + 4 dny v pohybu.