Ředitel Světové banky si na konci května přijel popovídat do Japonska na téma pomoci rozvojovému světu.
Paul Wolfowitz, který již přes rok předsedá Světové bance, přednesl 29. května 2006 v Tokiu na obědě s novináři příspěvek na téma Role Afriky v inkluzivní globální ekonomice. Souvislosti jsou jasné: chudoba v Africe na rozdíl od ekonomicky se „zlepšující“ Číny stále roste. Počet chudých Afričanů se od roku 1981 zdvojnásobil na 303 milionů lidí. Japonsko je přitom jako druhá největší ekonomika světa také druhým nejštědřejším přispěvatelem do pokladny Světové banky, která má od chudoby pomáhat.
Wolfowitz není vyslancem dobré vůle, který vybírá od bohatých příspěvky na školy v Africe. Je to především člověk, který stojí za plány amerického útoku na Irák. Syn Poláka židovského původu, který uprchl před sílícími antisemitskými náladami do USA, vystudoval nejprve matematiku a poté politologii. Nyní na jeho hlavu padají označení jako hlavní architekt války v Iráku či vrah od stolu. „Copak se nikdy nepřestanete ptát na Irák?“ osopil se na novináře na tiskové konferenci Světové banky v lednu. „Nikdy,“ zněla logická odpověď, protože Wolfowitz je skutečně tím, koho bychom se na toto téma měli ptát. Na konci května vstoupil tento třiašedesátiletý Američan do sálu, kde ho již čekala zhruba stovka mezinárodních novinářů a fotografů, mnozí již zabraní do kuřete cacciatore – neboli na divoko.
Dostat se do okruhu lidí, které vpustí na oběd ve dvacátém patře budovy Mitsubishi do Klubu zahraničních dopisovatelů v Japonsku (FCCC), není snadné. Součástí složitého mediálního systému, který v Japonsku funguje, je i pravidlo, že se zde nekonají veřejné tiskové konference, na které by měl přístup každý novinář. Již ve výtahu je zřejmé, že jste na zvláštním místě: gaidžinové (cizinci) vedle vás se baví sice nahlas, ovšem v náznacích natolik neprůhledných, že jim nerozumějí ani oni sami. „A jak se ti zdál ten první? Mně přišel takový moc politicky korektní.“ – „Ano, no, byl takový, ehm, jak jsi to vlastně myslela, že, ovšem ten od něj nalevo byl takový lepší, že…“ odpovídá plavovlásce s ruským přízvukem vysoký Američan, jak se později dozvídám, reportér New York Times. Nevýhodou angličtiny je, že jí každý rozumí.
Wolfowitz přednáší zhruba hodinovou řeč, plnou úderných statistik a pseudofilosofických otázek o dani za ekonomickou vyspělost a pokrok. Skutečná filosofie se však ztrácí ve zkratkovitých příkladech: Wolfowitz cituje Gallupův průzkum, který prokázal, že Afričané jsou nejoptimističtějšími obyvateli planety, zatímco my Evropané stále remcáme. Uvádí pozitivní příklad ženy, která pěstuje růže v Burkina Faso, aby je mohla ranním letem odeslat přímo do poboček Marks and Spencer v Londýně. Otázka ekologického dopadu spotřebované ropy či to, zda vyvážení produktů či surovin není jen dobře maskovaný ekonomický kolonialismus, Wolfowitze zřejmě netrápí. Nedozvíme se, kdo statečná podnikatelka skutečně je – v přísně hierarchizované africké společnosti zřejmě z vrstvy těch, kdo žijí za méně než dolar denně, pocházet nebude.
Za pouhý rok působení v křesle prezidenta Světové banky navštívil Wolfowitz tři kontinenty a 23 zemí – otázkou ovšem zůstává, nakolik byl jeho kontakt s místními lidmi autentický. Setkávání s lidmi je, jak se zdá, hlavním smyslem i celé této události. V době, kdy většinu uváděných statistik lze vyčíst ve zprávách publikovaných na internetu, a na otázky novinářů zbývá pouze dvacet minut, lze jen těžko uvěřit, že za vystoupením šéfa banky i za přítomností žurnalistů stojí zájem o publikování informace o tom, že Japonsko ve skutečnosti v Africe investuje pouze 0,4 % přímých zahraničních investic, z nichž polovina jde do Jihoafrické republiky a zbytek do námořnictva v Libérii. Spíše jde u některých o ten oběd a na obou stranách o získání či navázání osobních kontaktů. A právě lidé jako Wolfowitz na osobní vztahy kladou důraz: jeho životem se táhne několik osobností, ať již oblíbených profesorů, kolegů či příbuzných, kteří měli na jeho rozhodování větší vliv než jakékoliv statistiky či přehledy. Patří mezi ně i jeho o osm let mladší milenka Shaha Ali Riza, kolegyně ze Světové banky, feministka a muslimka. Oficiálně je však spojuje pouze zájem o dění na Blízkém východě. Na často spekulovanou otázku, zda je skutečně vlk v beránčím rouše pod palcem své Karkulky, kvůli které údajně po 33 letech manželství opustil svou rodinu a tři děti, se ovšem nikdo z přítomných novinářů, ani já, nezeptal – přestože to nás zřejmě zajímalo nejvíc. Možná i proto, že mezi novináři v Tokiu nebyl nikdo z Afriky, kdo by Wolfowitze v otázkách rozvoje tohoto kontinentu vzal skutečně za slovo.
Autorka je stážistka na Tokyo University of Foreign Studies.