Na vlně Váchala? Na přelomu září a října 2005 vystavila pražská Galerie Jiřího a Běly Kolářových grafiky Josefa Váchala. Dva měsíce nato se v Galerii moderního umění v Hradci Králově kurátoři obrátili do zdejších depozitářů a další Váchalova výstava je na světě. Skoro by se zdálo, že sotva opadla první, zvedá se druhá vlna zájmu o postavu tohoto, v posledku studeňanského dřevorytce.
Spíš než cílený zájem o dílo jednoho umělce je to současná obecnější vlna zájmu o umělce-outsidery, která, zdá se, vedla hradeckou galerii k revizi depozitářů. Umělci tvořící stranou výtvarného dění své doby jsou v jejím rámci a pro její hlubší pochopení stejně důležití jako marginálie na okrajích středověkých rukopisů. V této souvislosti lze připomenout třeba Bohuslava Reynka, Aléna Diviše, Jana Zrzavého, Františka Bílka, Františka Tichého, Karla Šlengra… Jména jsou to dnes již zvučná. Kromě „stání stranou“, zejména co se formálních otázek tvorby týče, je spojuje ještě mnoho dalších bodů. Mezi ně můžeme zařadit legendy, kterým tvůrci tohoto typu dávají na základě svých „čudáckých“ životů vzniknout, a s tím spojené mystifikace, které často pocházejí přímo od nich samotných. Nepatří tedy obvykle mezi autorské slohotvorné pilíře, ale doba by bez nich ztratila na barevnosti. Nemívají přímé následovníky, ale rozhodně nebývají bez obdivovatelů a obdivovatelek. Často jsou ve své době označováni za umělce anachronické, jako malíři spolku Sursum, u jehož počátků stál právě Váchal. V neposlední řadě jsou jim společné vizionářské sklony, ať v pozemské rovině osobního směřování a přesvědčení či v rovině duchovní a mystické.
Váchal a čas – Čas a Váchal
Romantikové mají snad proto šumavské hvozdy rádi, že očekávají tam zesílení samotářských svých nálad. Autor doufá tu, že uvidí z mlh nořiti se oči strašidel, patřící naň laskavěji než mnohé oči lidí, s nimiž v životě se setkal. Zatím zjevují se mi posud smutné oči tvorů tu zabitých. Nyní doprovodem mým je vzdorná kletba a nikoliv modlitba.
Váchalův tisk Šumava umírající a mystická, který vznikal v letech 1927–1931, si velikostí nezadá se středověkými folianty a jako ostatní jeho autorské knihy je na způsob katedrály hotovým gesamtkunstwerkem. Katedrála je sice mnohdy ve svém čase nedokončená, což o Váchalových knihách tvrdit nelze, on sám je autorsky sepsal, ilustroval, vytvořil písmo, vysázel, vytiskl a do desek v dokonavém způsobu svázal, ale jeho knihy, grafické cykly i listy, kresby a malby s plynutím času úzce souvisí. Možná i samotný čas má na svědomí, že se váchalovské depozitáře opět otevírají.
Ironik
Váchal je ironik, ale nechybí mu ani sebeironie a nadsázka. Celý život se cítil být na okraji, neuznaný. Zároveň si ale tuto image vědomě pěstoval. Touha být vidět je u něj paralelně provázena ústupem do ústraní a hrdou zatvrzelostí vlastní cesty. Jestli má někoho opravdu rád a soucítí s ním, pak jsou to zvířata.
Váchal se myšlenkově i fyzicky pohyboval v kruzích spojených s tehdejšími dobovými tendencemi, ať dočasně s českou katolickou modernou, theosofickou společností, psychickou společností či s okultismem, spiritismem, východními naukami, a koketoval neustále s všelijakými herezemi. Jako se mystik v meditaci nesnaží zachytit čas nebo sebe v čase, ale naopak jeho popřením s časem plynout a splynout, tak se mystik Váchal vyhýbá zachycení pomíjivého okamžiku. Usiluje pouze o zprostředkování toho plynutí.
Jeho obrazy jsou bez perspektivy. Ostatně renesanci, která ji přinesla do výtvarného umění, s jemu vlastní nadsázkou nenáviděl.
Mnohovrstevné, vícedimenzionální grafiky i kresby v lecčems připomínají populární obrázky, kde zrakovou koncentracínajednou z nesrozumitelného ornamentu vyvstanou nečekané trojrozměrné útvary. Jeho obrazy jsou navíc provázané s textem, slovem, myšlenkou.
Na spojitost časů, ono tady a teď ve věčnosti (mistr by se právem ušklíbl), narážíme při čtení zde citované Šumavy, která byla podle svého tvůrce jakousi českou theosofickou učebnicí. Navíc navzdory kdysi vytýkaným anachronismům se mu tu podařila nadčasová věštba, když mluví o silnicích a proudech automobilů, směřujících do kdysi liduprázdných končin, o hučení turbín na vodních zdržích, o chamtivosti lidské a mizení pralesů, o zmaru tlení, hnití a škůdcích z toho povstávajících. (Zároveň je mu však tlení paradoxně životadárným paracelsovským procesem.) Ještě že se nedožil. Jeho již tak ostrý slovník by potřeboval patrně ještě přibrousit.
Cesta bez začátku a bez konce?
Když si asi měsíc před smrtí povzdechl do éteru (šlo skutečně o rozhovor poskytnutý Čs. rozhlasu v roce 1969), že šel cestou toho, kdo neměl předchůdce a ani následovníky, lze i nelze mu dát za pravdu. Měl v jistém smyslu, pokud uvažujeme čas na přímkové ose, předchůdce. Za všechny jmenujme alespoň grafika-vizionáře slavného jména, Williama Blakea. Následovníci by se také našli, třeba ne úplně podobní, ale v mnoha ohledech blízcí. Impulsy, které nacházíme u Blakea a které Váchal po svém rozvíjí, lze objevit právě tam, kde se zachází s časem a jeho iluzí. V umění krásné knihy se k němu dnes přibližuje například Petr Sís...
Pohled do expozice
V Hradci je k vidění přes šedesát Váchalových grafik a kreseb z let 1908–1949, mezi jinými téměř úplný cyklus Mystikové a vizionáři, celý cyklus Sedmero hlavních hříchů (1912), něco z Ďáblovy zahrádky (1924), Mor v Korčule, z Šumavy umírající a romantické třeba Jezero Laka a Z pralesu pod Luzným (1929––31), z psychedelik Durman (1943), ale i Vůně a Harfa (1949), Zima – zmrzlý vodopád (1908), autoportréty Starý rytec (1945) ad. Z biblických témat je tu Kalvárie, Ukřižování Páně, Archa Noemova, kde doporučuji zaostřit na prvohorní potvory, ještěry a bazilišky, kterým praotec poskytl svoje plavidlo, břichatá červená Salomé na kruhovém pódiu, pouze v lodičkách, jejíž moc-bezmoc se v mimoběžkách míjí s mocí-bezmocí starců, dokola sledujících její tanec. Z děl antibiblických jmenujme třeba velký temný pastel a temperu Oběť (1915) či Sabath (1919). Na rozloučenou pak zdvižené hledí lebky z jasně barevného akvarelu Pocta králům (1945).
Výstavní síň není nijak velká, ale potřebuje svůj pozorovací čas. Každý zde vystavený obrázek po způsobu fraktálů nese v sobě váchalovskou summu, která není záležitostí letmého pohledu a dojmu z barev nebo kompozice.
Znejistění, inspirace, pokoušení. Slova lze přehazovat.
U Váchala se s oblibou dává do souvislosti tvrdost materiálu s tvrdostí jeho nátury. Jenom připomínám, že Bohuslav Reynek ryl do kovu. Váchalovým materiálem bylo dřevo.
Autorka je historička umění.
Josef Váchal ve sbírkách Galerie moderního umění v Hradci Králové. Kurátorky Petra Finfrlová, Martina Vítková. GMU Hradec Králové, 12. 1. – 19. 3. 2006.