Industriální architektura a její soubory, které se v Praze do dnešních dnů zachovaly, jsou specifickým fenoménem ve výtvarném i urbanistickém obraze Prahy. Představují svébytný typ architektury, který vystupuje zejména v závěru 19. a v první polovině 20. století a jeho zvláštností je spojení technické funkce a architektonického výrazu. Pozornost, která je jim a jejich obnově po právu věnována zejména v zahraničí, nabádá, abychom dovedli pokud možno včas rozpoznat a ocenit jejich hodnoty a zapojit tyto mnohdy rozsáhlé areály do konceptu obnovy města.
Řada pražských čtvrtí vděčí za svůj vznik a obraz právě období prudkého rozvoje průmyslu v závěru 19. a na počátku 20. století. Ke starším tradičním průmyslovým předměstím, jako je Smíchov nebo Karlín, přibývají směrem od historického centra Prahy další oblasti, jako Holešovice, Libeň či Vysočany. Tamní stavby, plně integrované do organismu města, zde spoluvytvářejí zcela specifický a nezastupitelný charakter, bytostně odlišný od tradičního prostředí historického jádra Prahy. Je příznačné, že pozornost na tyto, donedávna opomíjené hodnoty se zaměřila zejména v době, kdy mnohé z nich byly a jsou ohroženy ve své další existenci.
Doslouživší továrny, nebo památky?
Zesílené úsilí památkových institucí o záchranu alespoň některých z těchto staveb vyústilo od devadesátých let v prohlášení řady z nich za kulturní památky (Praga – chladicí věž, hala 19; elektrárna nebo budovy přístavu v Holešovicích), které přibyly k některým již dříve uznaným areálům (bývalá jatka v Holešovicích, Branický pivovar, Kotěrova vodárna v Michli, filtrační stanice v Podolí). Hodně se změnilo především vznikem a prací specializovaného Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT, ale i činností dalších institucí. Výsledky výzkumné práce i jednotlivých akcí obnovy (konverzí) jsou pravidelně prezentovány na pražských bienále Industriální stopy, naposledy v roce 2005. V souvislosti s posledním bienále je také třeba konstatovat, že zejména u některých drobnějších staveb bylo v tomto směru možno zaznamenat určitý pokrok a zdařilé případy konverzí těchto objektů.
Objekty a celé areály jsou navrhovány k ochraně v situaci, kdy jsou již předmětem demoličních projektů či alespoň úvah o jejich demolici a radikálních přestavbách. Typickým příkladem tohoto postupu je – nebo spíše byla – smíchovská Ringhofferovka (Tatra Smíchov), areál závodů ČKD ve Vysočanech, ale v menším rozsahu i řada dalších.
Svou dobou vzniku, převážně ve druhé polovině 19. a na začátku našeho století, nevešly obecně do povědomí jako hodnoty hodné úcty a ochrany a také jejich vlastní charakter se poněkud vymyká tradičně cítěnému pojmu památky.
Situaci památkových orgánů komplikuje fakt, že jen malá část těchto objektů je chráněna jako jmenovitě zapsané památky a kompetence památkářů je zde velmi omezena. Záleží tedy spíše na ochotě investorů tyto objekty šetřit a zachovat, což nebývá vždy pravidlem, zvláště v dnešním tvrdě tržním prostředí. S tím souvisí další důležitá podmínka zachování těchto objektů, a tou je nalezení jejich adekvátního a přitom ne zcela ztrátového nového využití.
Další nevýhodou může být, že bývalé tovární prostory jsou dnes již ze zřejmých důvodů zastaralé a provozně nevyhovují současným technologickým nárokům. Požadavky na jejich nové, zásadně odlišné využití jsou často nepřekonatelným problémem, neboť by znamenalo faktickou likvidaci historicky hodnotných staveb.
Jsou ovšem i oblasti, které si tento charakter zachovaly donedávna buď v původní podobě a funkční náplni (Vysočany), nebo v podobě modifikované, využívající stavební ráz těchto staveb. Řada těchto původních hal je využívána dočasně jako skladové prostory či filmové ateliéry, což lze považovat za vcelku šetrný, i když v zásadě jen dočasný způsob využití.
Maximální lukrativnost
Hlavním důvodem, proč se zachování a obnova těchto staveb jeví jako obtížná, je především vysoká cena pozemků ve spojení se snahou o maximální lukrativnost investorských záměrů, která vede k tomu, že tyto areály jsou v úvahách investorů, urbanistů a architektů chápány od počátku jen jako velká rozvojová území, určená pro novou výstavbu a tím i demolici stávající zástavby. Jako příklad tohoto druhu úvah lze uvést chráněné budovy nádraží v Praze-Bubnech, pozoruhodný soubor budov z osmdesátých let 19. století, kde navržené využití pro železniční muzeum padlo hlavně pro jeho nelukrativnost, podobně jako se nesetkává s porozuměním již zpracovaný projekt železničního muzea v areálu Masarykova nádraží.
Pro charakter a zaměření vysočanských závodů, především ČKD a jeho součástí, je z historického hlediska příznačné, že vznikaly především v první polovině 20. století nebo se sem v této době stěhovaly z jiných pražských čtvrtí. Jejich výrobní náplň i stavební struktura poskytuje snad o něco méně romantického půvabu industriálních staveb 19. století než v Karlíně či Holešovicích. Rozeznat a ocenit hodnoty těchto staveb je proto složitější a náročnější proces, a to nejen z hlediska odborného, ale především na poli přijetí obecného konsensu ve smyslu uznání významu a hodnot těchto budov. Je to ovšem práce navýsost potřebná.
Současný trend je v důsledném uplatňování a nadřazování tržních a developerských zájmů jako projevu opožděné a uspěchané kapitalizace.
Vysočanský příběh
Areál ČKD vznikl postupným nárůstem původního Kolbenova elektrotechnického závodu ze závěru 19. století a prošel prudkým rozvojem zejména v meziválečném období po spojení s karlínskou Daňkovkou a libeňskou Českomoravskou i v období poválečném. Na jeho architektonické podobě se uplatnila řada stavitelů a architektů své doby od pozdní secese k funkcionalismu (V. Nekvasil, F. Libra). K dominantám, které byly nepominutelnou součástí obrazu i samotné historie Vysočan, patřil zejména komín a vodojem s reliéfním nápisem ČKD z roku 1927 či administrativní výšková budova z roku 1936. Tvořily obraz Vysočan, podobně jako vysoké pece – ostatně památkově chráněné – patří k panoramatu Ostravy.
Snaha o záchranu některých částí prohlášením za kulturní památku, iniciovaná tehdejším vedením MČ Praha 9, nebyla úspěšná – navržené objekty byly zbořeny současně s řízením o jejich prohlášení za památku. Je přirozené, že ne všechny budovy takto rozsáhlého areálu splňují ve stejné míře odborná kritéria pro památkovou ochranu, zbořeny byly však v tomto případě právě ty, které byly z památkového hlediska nejcennější, snad s výjimkou dřevěné chladicí věže, která byla jako jediná prohlášena za památku. Ale i její budoucnost bude nejistá, nepodaří-li se najít adekvátní využití a zapojení do souboru novostaveb v tomto prostoru. Hodnotné, avšak nechráněné jsou rovněž některé doposud stojící výrobní haly s pozdně secesními rysy, postavené patrně V. Nekvasilem při Kolbenově ulici kolem roku 1925.
V případě ČKD ve Vysočanech byla šance na citlivé řešení areálu jako celku, zdá se, již promarněna. Nenávratně ztracen je rovněž již zdemolovaný areál vysočanské spalovny (architekt F. Roith, 1936–37) v Poděbradské ulici s dominantním objektem komína, s nímž zároveň odešla významná část vysočanské historie, ale především pozoruhodná funkcionalistická stavba, citovaná v řadě odborných publikací. Zcela zanikl i významný areál Českomoravské strojírny v Libni, zahrnutý ve 20. letech do ČKD (ČKD Lokomotiva) i s původními budovami závodu Praga – pozoruhodnými objekty zejména z meziválečného období (V. Nekvasil), včetně dřevěné chladicí věže, obětovaný výstavbě Sazka Areny.
K Vysočanům nedílně patří i Odkolkovy pekárny a mlýny z let 1910-11, dílo architekta H. Gessnera. Vynikající budovy ve stylu architektonické moderny sloužily svému účelu do nedávné doby. Rovněž jejich osud je nejistý a plány počítají s jejich demolicí. Budovy byly ovšem zároveň navrženy na prohlášení za kulturní památku a správní řízení na MK ČR v současné době probíhá. Ve hře je naproti tomu stále ještě pravá strana Kolbenovy ulice s územím sahajícím až k Rokytce. Na něm je také řada historických továrních areálů, zejména bývalý závod Praga, čp. 616, jehož některé části byly prohlášeny za památku. Při Kolbenově je tovární areál čp. 609, jehož funkcionalistická administrativní uliční budova byla rovněž prohlášena památkou. Celý blok uzavírá při ulici Na Černé strouze budova továrny Aero, čp. 305 (později součást ČKD Trakce), funkcionalistická továrna (architekti J. Freiwald, J. Böhm), jejíž fasáda ovšem velmi utrpěla přestavbou na administrativní účel.
Tato oblast je zároveň předmětem návrhu jako ochranného pásma, přičemž její kvality jsou jak v hodnotě samotných staveb, tak i krajinné konfigurace, navazující na přírodní prostředí toku Rokytky. Prohlášení některých objektů v tomto území za památky dává určitou naději pro budoucí řešení, které by tento charakter mělo respektovat s tím, že některé objekty Pragovky, zejména halu nástrojárny, lze využít ke kulturním účelům, například jako místo připomínající industriální minulost Vysočan.
Ohrožení industriálních staveb a památek je dnes obecným jevem, který se vážně dotýká celé jedné oblasti našeho kulturního dědictví a má tendenci spíše akcelerovat. Jestliže se tento trend nepodaří zastavit, a nic tomu zatím nenasvědčuje, pak v historicky blízkém období zanikne celá skupina památek, která je v okolních zemích již delší dobu předmětem zasloužené pozornosti a obdivu (nejen) odborníků.
Chceme-li svým potomkům zanechat naše města krásná, s jejich bohatstvím mnohotvárnosti, města vypovídající o své minulosti i o naší úctě ke kulturním hodnotám, neměli bychom opomíjet tyto památníky technického a stavebního umu našich předků. Jsou součástí naší národní historie jako gotické či barokní chrámy a paláce a péče o ně by měla být stejně tak otázkou naší cti a hrdosti. Jestliže to nepochopíme dnes, zítra již bude pozdě.
Autor je historik umění a památkář.