Několik desítek dokumentárních filmů přinášejících svědectví ze všech koutů světa, zejména toho takzvaného třetího, naplnilo v uplynulém týdnu program pražských kin, a poté se festival vydal na svou pouť do jednotlivých regionů Čech a Moravy, kde pokračuje až do 24. března. K vidění byla povětšinou tradiční témata – chudoba v rozvojovém světě, bezpráví zakoušené tamtéž a boj tamějších obyvatel o svobodnější a důstojnější existenci, nerovné střety bohatých nadnárodních společností a místních výrobců, absurdity světové výroby, ústící v nehorázné přebytky a plýtvání na jednom kontinentě a zoufalý nedostatek na jiném.
V kontextu běžného masmediálního zpravodajství, které má pro vzdálenější a méně blahobytné končiny tohoto světa k dispozici pár odstavečků, případně několik málo vteřin, je festival Jeden svět pro zájemce o světové dění „z té druhé strany“ skutečným svátkem. Mnohaminutové dokumenty nadstardardní kvality přinášejí mnohem hlubší pohled do života jiných zemí a kultur, a to často v širokých souvislostech a srovnáních.
Je snadné po těchto poutavých exkursech podlehnout dojmu, že naše navyklé stereotypy vnímání jiných kultur jsou tím zlomeny a že jsme konečně mohli „vidět, jak to v té Africe ve skutečnosti je“ (abych citoval jednoho z návštěvníků festivalu při diskusi). Je to závěr velmi svůdný, leč krajně zavádějící.
Pestrá africká realita
Je dobré si totiž uvědomit, že značná část dokumentů Jednoho světa se pohybuje ve vleku zaběhlých stereotypů a tradičních témat. Děsivé osudy dětských vojáků v Ugandě, nesnadné dědictví apartheidu v Jihoafrické republice, bezohledně ziskuchtivé chování velkých koncernů v rozvojovém světě, např. firmy Nestlé v Etiopii – to jsou témata, která si své místo najdou jak v masmédiích, tak na festivalu (viz snímky Ztracené děti, Běž za Luisou nebo Černé zlato). Tyto dokumenty nezpochybňují navyklé stereotypy vnímání jiné kultury, naopak je v jistém smyslu ještě upevňují. Jejich (nesporná) cena tkví v něčem jiném – díky svému rozsahu pomáhají evropskému divákovi problém lépe zdokumentovat, a tím i hlouběji pochopit.
Afrika – to je pro běžného Evropana kontinent chudoby, nevyléčitelných nemocí, krvavých konfliktů, či v lepším případě snové dovolené. Festival to do značné míry potvrzuje. Není to nepravdivé – jenže realita je vždy nekonečně pestřejší, i ta africká… Zdaleka ne jen chudoba a beznaděj. Vybavuji si své cesty nairobským slumem za nedělních podvečerů: bídné plechové chatrče všude okolo, špinavé uličky a zákoutí, protékající říčka (či spíš nadzemní stoka) a v ní skupinka cachtajících se dětiček – bezprizorních, neopečovávaných, špinavých… Jenže popojdete o pár metrů dál a uprostřed ulice narazíte na pár větších reproduktorů, slušný hrozen lidí – slavnost plnou hudby, tance, zpěvu a živelné africké radosti, která nepotřebuje zvláštní důvod. V tomtéž slumu za téhož podvečera… Oba obrazy jsou reálné, ba víc – jsou typicky africké. Jenže my běžně narážíme jen na jeden z nich – ten, který nám potvrzuje stereotyp chudoby. Jiné srovnání: panoramatické záběry na nekonečné údolí chatrčí v nairobském slumu Mathare patří k tradičním a oblíbeným images of Africa, na rozdíl od pohledů do interiérů jednotlivých domácností – do prostor stísněných, leč útulných, kde televize je takřka samozřejmostí a často se tu najde i další elektronika. Opět obrázek překvapivý, narušující naše běžné představy, ale proto ještě ne méně africký.
Tyto stereotypy vnímání jsou svým způsobem užitečné: suplují přímou zkušenost a pomáhají nám jakžtakž se orientovat ve světě jako celku. Keňa – to jsou (pro běžného Evropana) maratonci, safari, případně pláže s bílým pískem. Jihoafrická republika – to je apartheid, minulý i ten současný. Rwanda – to je genocida, bestiální vraždění mezi Hutui a Tutsii. Uganda – to jsou permanentní partyzánské boje, nelítostní (a přece nevinní) dětští zabijáci a zvlášť akutní epidemie AIDS. Jenže – každé takové schéma postihuje jen část reality a řadu zemí tím nespravedlivě diskvalifikuje. Při své letní návštěvě Ugandy a Rwandy jsem hlavně žasl. Strach? Neměl být z čeho – jsou to země z větší části naprosto bezpečné, v posledních letech s poměrně nadějným a dynamickým vývojem, a jsou nadto i turisticky atraktivní (ač turisté tam pochopitelně zavítají jen pomálu). „Nádherná zahrada od začátku do konce – opravdová perla Afriky,“ poznamenal si o Ugandě na začátku století do deníku Churchill a měl pravdu. Škoda, že festival nabídl opět jen dětské vojáky – země jako celek si to nezaslouží.
Obyčejné obrazy
Je důležitým a pozitivním rysem letošního festivalu, že se o stereotypech evropského vnímání i filmového zobrazování začalo cíleně mluvit. A že se (opět) objevily snímky, které tyto stereotypy radikálně narušovaly. V rámci diskusního semináře Obrazy Afriky se například promítal pozoruhodný film Gustava Deutsche Očitý svědek jinakosti, sestávající ze 600 zhruba třívteřinových klipů, přinášejících v rychlém sledu přepestrou směsku „obrazů Afriky“ – od anonymního bublajícího potůčku přes horské reliéfy, luxusní zahrady, líné oslí povozy na cestách, záběry z jatek až po každodenní pohyb (a vysedávání) na ulicích. Na první pohled experiment s formou, hned na ten druhý ale i něco víc – snaha destruovat zaběhlé klíče k chápání africké reality, snaha nehodnotit apriorně to podstatné a po vzoru hrabalovské „nerozlišující pozornosti“ předložit divákovi proud obrazů a minipříběhů, často banálních, jakoby nicneříkajících – nechť si to smysluplné vybere sám. Žádné spektakulární obrazy, žádná spektakulární témata, všechno snad až příliš obyčejné… Jenže i taková – a právě taková! – je africká každodennost. Stejně jako devadesát procent té evropské…
O narušení tradičních, „velkých“ politických a sociálních témat se pokusil i francouzský režisér Christian Lelong v dokumentu Spravedlnost v Agavezu – jen k tomu použil technický postup přesně opačný. Postavil kameru na dlouhé týdny doprostřed místnosti a nechal ji snímat každodenní průběh lidového soudu v jednom nigerijském městě – jeho aktéry, atmosféru, mechanismy aj. Přitom se snažil otevřít otázku po „malé“ spravedlnosti, v našem bezprostředním okolí – v Africe stejně jako třeba ve Francii.
Keith Shiri ze Zimbabwe, festivalový porotce a jeden z předních znalců africké kinematografie, mu na to bez milosti opáčil, že při sledování jeho filmu málem usnul a že je naléhavě třeba především snímků o Africe, které zajímavě a nově odhalují podstatné souvislosti – politické, ekonomické i sociální. Jak to prý zdařile předvádí Darwinova noční můra. (Tento snímek, propojující téma narušení ekologické rovnováhy ve Viktoriině jezeře s ekonomickým a sociálním rozměrem i s nelegálním obchodem se zbraněmi, míří po festivalu jako jeden z mála do běžné distribuce. A stojí za vidění.)
Vstříc komplikované skutečnosti
Je pochopitelné, že dějově i emocionálně nabitý film poukazující na ony velké „globální problémy“ bude vždy budit mnohem větší zájem diváků i porotců. To „pomalý“ snímek o soudní každodennosti v tuctovém nigerijském městě, či naopak rychlý proud stovek klipů „o Africe vůbec“ si žádají mnohem více divákovy trpělivosti a vstřícnosti – už proto, že nestavějí na žádném zavedeném stereotypu. Přesto, nebo právě proto, by podobné snímky neměly na Jednom světě ani do budoucna chybět – to aby byly obrazy Afriky (či jiného kontinentu) co nejpestřejší, abychom se neuzavírali jen do těch „správných“ či naléhavě potřebných images a abychom následně nepropadli klamu, že festival ony images vyčerpává, a tedy ukazuje, „jak to v Africe ve skutečnosti je“. Nic takového totiž v moci jakéhokoli festivalu není – skutečnost bude vždy bohatší, komplikovanější a méně jednoznačná než sebepropracovanější dokument o ní.
Po závěru vcelku banálním ještě malá poznámka: Velký obdiv a dík patří organizátorům – od šéfů (a šéfových) až po poslední dobrovolníky. Festivalem s takovým záběrem a kvalitou by se jistě ráda honosila spousta jiných, „vyspělejších“ západoevropských zemí. Což připomíná, že vlastní rozvinutost nemusíme vždy měřit jen ekonomickým růstem či počtem akceptovaných bruselských standardů. Průběh Jednoho světa a zájem o něj dává Česku na každý pád velmi dobré
vysvědčení.
Autor studuje na FF UK. V minulém roce pobýval několik měsíců ve východní Africe (Keňa, Uganda, Rwanda).