Ne všechno lze naporcovat

Co je podstatou diskuse o lidských právech? Nekritický příznivec by patrně pravil, že jde o nezištný zájem o člověka jakožto člověka – bez ohledu na jeho národnostní původ, náboženské vyznání, pohlaví či stav bankovního konta. Skeptik by naopak mohl namítnout, že jde o výplod zřetelně západního myšlení a relativně nový ideový nástroj, jak vznešenou cestou prosazovat vlastní vize světa i v zásadně odlišných kulturách.

A kdo má vlastně pravdu? Čtenář knihy Interkulturní dialog o lidských právech dojde dost možná k názoru, že pravdu mohou mít – paradoxně – oba. Přesněji řečeno: je to kniha, která dává mnoho podnětů k jinému myšlení o lidských právech, ale nedává zaručené pravdy. Ukazuje se v ní plodná mnohost perspektiv, přičemž ta západní je jen jednou z vícera.

Důvod je prostý: editorovi publikace Marku Hrubcovi se podařilo do tohoto sborníku vměstnat čtrnáct hutných příspěvků respektovaných univerzitních profesorů z různých koutů světa a různého zaměření. Jen pro ilustraci: malajská socioložka Norani Othmanová analyzuje hnutí za práva žen z pohledu islámu moderního i tradicionalistického; německý filosof Axel Honneth se zamýšlí nad podmínkami prosazování lidských práv, nad jejich mezemi, ale též potenciálem pro mezinárodní spolupráci do budoucna; japonský profesor mezinárodního práva Yasuaki Onuma poukazuje na západocentrické kořeny lidskoprávního diskursu a odkrývá předpoklady mezicivilizačního pohledu a americký srovnávací religionista Henry Rosemont kritizuje moderní západní liberalismus z konfuciánských pozic.

Snadno by z tak pestrého souboru textů mohl vzniknout galimatyáš mimoběžných a nesouvisejících promluv. Naštěstí se to nestalo. Výsledkem je spíše inspirativní nabídka, jak o lidských právech přemýšlet jinými způsoby, než je u nás obvyklé.

Spanilá hesla

Západocentrický akcent v historii hnutí za lidská práva odkrývá ve své studii například Yasuaki Onuma. Výrazným popudem, který dal celému hnutí směřování a étos po roce 1945, byly (původem evropské) zločiny „proti lidskosti“ za druhé světové války. Za další zlomové předěly pak Onuma považuje hnutí za černošská občanská práva v USA v šedesátých letech, doprovázené carterovskou „diplomacií lidských práv“ v následujícím desetiletí, a konec studené války – jejž Západ nahlížel jako vítězství „volného trhu“, „demokracie“ a „lidských práv“.

Onuma nepopírá mravní základ tohoto hnutí, upozorňuje ale na fakt, že Západ jen neochotně a nedostatečně rozumí psychologii ne-západních zemí, jež chápou lidskoprávní kritiku od „vyspělého“ Západu jako jinou fázi minulé koloniální nadvlády. A opakující se účelovost identifikace „problematických“ zemí­
ze strany Západu přitom potvrzuje jejich obavy (ilustrativním případem této tendence je Irák, zejména bezprostředně před válkou v roce 2003, kdy se Husajnův režim stal v mediích během pár měsíců zásadní hrozbou pro lidská práva, aniž by se zdůraznilo, že hlavní zvěrstva se odehrála v osmdesátých letech za výrazné vojenské podpory USA a Velké Británie). Každé takové zneužití podlamuje vzájemnou důvěru a hrozí, že z lidských práv se stane jen nové „spanilé heslo“ pro prosazování vlastní mocenské převahy.

Dalším výrazným rysem západocentrického přístupu k lidským právům je podle Onumy (ale i řady dalších autorů) redukce lidských práv na práva občanská a politická (svoboda projevu, svobodné volby apod.). V rovině nevládních institucí se to projevuje například tak, že i velmi respektované mezinárodní organizace (Amnesty International, Human Rights Watch, Freedom in the World) vydávají své výroční zprávy s nevyváženým akcentem na jistý typ práv – ač obecně panuje shoda o tom, že „lidská práva jsou nedělitelná a provázaná“. V rovině státní politiky se to projevuje například tak, že Spojené státy dodnes nepodepsaly Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ač pro rozvojové země jsou právě tato práva (na základní lékařskou péči, vzdělání, obydlí apod.) v řadě ohledů klíčová.

Koránem proti tradicionalistům

Avšak selektivnost a účelovost západního vidění lidských práv je jen jednou stranou mince. Jiní (nezápadní) autoři obhajují v knize tezi, že lidská práva jsou slučitelná s nezápadními tradicemi (např. konfucianismem či islámem) a že jsou nezastupitelným nástrojem, jak dosáhnout svobodnějšího a důstojnějšího života pro utlačované i v jiných kulturách.

Norami Othmanová to přesvědčivě ilustruje na případu práva pro ženy v Malajsii a na činnosti místního hnutí Sisters in Islam. Poukazuje přitom na fakt, že islám jako žité náboženství a kultura je nesmírně pestrý nejen geograficky (od Indonésie přes Blízký východ až po severní Afriku), ale i historicky. Korán je otevřen různým interpretacím a podle Othmanové potřebuje islámský svět především „kultivaci vnitřního diskursu v rámci islámské civilizace“. Východiskem by měl být Korán, to božské v něm s ohledem na historičnost textu, nikoli tradicionalistické interpretace s šovinistickým přídechem, jež jsou přesvědčeny, že jiné výklady nutně pošlapávají posvátnost islámu (případně Proroka či šaríi).

Othmanová to dokládá na řadě konkrétních případů – na otázce polygamie, zastávání veřejných úřadů či domácím násilí. Tradicionalisté se zásadně brání změnám poukazem na „doslovné“ čtení posvátného textu a prokazují tím podle Othmanové jen „neschopnost se vypořádat se současnými sociálními problémy“. Othmanová proti nim argumentuje modernějšími a nikterak méněcennými výklady islámských intelektuálů a zdůrazňuje přitom, že „podle Koránu se dopouští prohřešku každý muslim a muslimka, kteří nejednají, když někdo trpí útiskem“. Což na závěr může znít jako dobrý úběžník lidskoprávního étosu bez dalších přívlastků: jednat, když někdo trpí útiskem.

Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.