Memoárová kniha sedmadvacetiletého kluka – to zní na první pohled jako protimluv. Neplatí ale u Ishmaela Beaha, bývalého dětského vojáka ze Sierra Leone, dnes graduovaného amerického občana, který se zabývá problematikou dětských práv v řadě nevládních organizací.
Podle statistik OSN bojuje v dnešní době ve válečných konfliktech po celém světě minimálně čtvrt milionu dětí. Ismael Beah byl jedním z nich a ve své knize přináší pozoruhodnou psychologickou sondu do vlastního životního osudu. Během pěti let dospívání si Ishmael prožil víc hrůz a utržil víc šrámů na duši, než se většině z nás naskytne za celý život, a přitom žádné z nich neměl zprostředkované televizní obrazovkou. Do svých dvanácti let trávil vcelku spokojené dětství v malé vesnici v Sierra Leone – jeho život plynul mezi školou, klukovskými lumpárnami a obdivem k americkému rapu. Jenže pak dolehly guerillové boje ze sousední Libérie až domů k rodičům a postupně zachvátily celou zemi. Řadu měsíců putoval s partou kamarádů a schovával se před vojáky i civilisty – neboť v zemi už nikdo nevěřil nikomu a skupina mladých kluků mohla být nebezpečnou vojenskou bojůvkou stejně jako bezmocnou obětí konfliktu.
Ve třinácti ho zverbovala armáda. Vojenský výcvik, nutnost přežít a závislost na drogách z něj rychle udělaly skvělý stroj na zabíjení. Neznal svědomí, soucit, bolest, ale ani lidskou blízkost. Soutěže, kdo nejrychleji podřízne spoutanému zajatci hrdlo bajonetem nebo kdo sám zlikviduje celou vesnici, patřily mezi kluky k nejoblíbenějším. V šestnácti byl stažen z bojové linie na zásah pracovníků UNICEF. V rehabilitačním centru pak dlouhé měsíce odvykal drogám a učil se znovu úsměvu a elementární lidské důvěře. Nejbližší rodina mu během války zemřela před očima. Měl ale aspoň to štěstí, že sociální pracovníci našli jeho strýce, který mu spolu se svou rodinou poskytl nové zázemí. Netrvalo dlouho a zemi zachvátily další boje, strýc zemřel a Ishmael se rozhodl pro riskantní útěk ze země. Kromě návratu ke „staré profesi“ a vlastní smrti neviděl jinou alternativu.
Kompozice i styl vyprávění nesou neklamné známky práce protřelých amerických nakladatelských editorů, kteří dobře vědí, kde zpomalit tok vyprávění lyrickou pasáží, kde vložit vzpomínkové retropásmo či jak pointovat (i dávkovat) jednotlivé scény. Tato spolupráce z publikace udělala mezinárodní bestseller – v nejlepším smyslu toho slova.
V knize Došel jsem daleko… se k českému čtenáři dostává civilní a nijak nedramatizující vyprávění děsivého, ale i fascinujícího životního příběhu. Místy si budete nevěřícně mnout oči, instinktivně chránit hrdlo a většinou vám nebude dobře po těle. Přesto lze knihu jen doporučit, protože pod nánosem nelidskosti a barbarství ukazuje, kde se dá tušit opak toho všeho a co znamená být člověkem.
Rozpaky vzbuzuje přebal knihy, na němž nakladatelství rychle – a lacině – spěchá s nabídkou „dalších drásavých svědectví z válkou zmítané Afriky“ (rozuměj z Rwandy). K tomu se sluší dodat jen jedno: označení „válkou zmítaná Afrika“ ani tak nesouvisí s realitou tohoto obrovského, pestrého a z velké většiny válkyprostého kontinentu, jako spíš s naším redukovaným vnímáním toho, co z něj zpravidla vidíme a vidět chceme (války, chudobu, beznaděj). Afrika je ale nekonečně bohatší. A v nakladatelství, které se specializuje na cestopisnou literaturu, by to měli vědět.
Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.
Ishmael Beah: Došel jsem daleko…
Vzpomínky dětského vojáka. Jota, Brno 2007, 288 stran.