Pokoření kosmu…

Alice Nikitinová (1979), ač narozena v Žatci, prožila dětství a vystudovala Střední uměleckou školu v Kyjevě (1994–98). Poté absolvovala malířský ateliér Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarných umění (1998–2004). Současná „výstava ve veřejném prostoru“, v holešovické kavárně-antikvariátu, se tematicky vá­že k pobytu v Kyjevě. Vlastně tu vystavuje i autor jménem Saša Kirpičnikov, anonymní dárce myšlenky. Všechno začalo náhodným aktem – nálezem vyhozených kreseb…

Co vás přivedlo k myšlence realizovat komorní výstavu s patetickým názvem Pokoření kosmu?

Hlavní inspirací pro mne byly dětské kresby, které jsem našla v Kyjevě u popelnic. Líbily se mi nejen výtvarně, ale i výpovědí o své době, o které se dnes nesluší mluvit dobře, ale která má pro mne jisté kouzlo (podle všeho pocházejí ze sedmdesátých nebo osmdesátých let, kdy se věřilo v budoucnost a každé dítě chtělo být kosmonautem). Víc než samotný vesmír mne zajímá mýtus s ním spojený, „romantismus sovětského člověka“. Název pro výstavu jsem převzala z původního podpisu kreseb. Dokážu si představit, že v té době zněl více než adekvátně.

V jakém poměru je na výstavě přítomna ironie a nostalgie? Cítíte osobní napojení na předkládaný koncept, nebo pouze s odstupem konstatujete nějakou společensko--politickou skutečnost a její změny?

Výstava je samozřejmě myšlena s dávkou ironie, už vybrané téma není možné vnímat s naprostou vážností, stejně jako samotnou narativní malbu. Přesto osobní napojení tu je – za prvé můj bezprostřední zážitek z nalezených kreseb, za druhé moje vlastní dětství (stihla jsem poslední kousek té odcházející doby) – a za třetí je tu ještě taková narážka na modernu jako „umění budoucnosti“.

Jaký je váš vztah k utopii?

Asi trochu závidím těm generacím, které věřily na své utopie, a tím myslím utopii nejen politickou, ale i uměleckou – modernu. Bez utopie už pomalu zbývá jenom cynismus nebo komerce. Manifesty futurismu a suprematismu mi přijdou parádní romantickou provokativností a absolutním sebevědomím.

Ironie a parafráze se objevují i ve vašich starších pracích. Mám na mysli především obrazy jako Stupid--minimal nebo Jedou našikmo. Tam prověřujete vážnost minimal-artu?

Pokud jde o obraz Stupid-minimal, ten vlastně nemá s minimalismem nic společného, je to část mé diplomky, kde mi šlo o různé povrchy a fragmenty městských zdí (zde detail bílých kachlíčků). Název vznikl samovolně, jako přezdívka. Nemá žádný speciální význam. Jedou našikmo je spíše taková primitivní geometrická abstrakce.

Jste malířka. V ateliéru Jiřího Sopka je kladen důraz na barevnou výstavbu obrazu více než na sdělení. Co vás vede k experimentům na poli malířského média? Kdo je vám blízký na umělecké scéně?

Malba vždycky nese nebezpečí sklouznutí k salonu, i když je myšlena zcela upřímně. Po nějaké době usilování o „kvalitní“ malbu jsem dostala chuť udělat něco ne zcela estetického, zkusit to z opačné strany, neohrabaně, nepozorně, ne úplně vážně. Baví mne zkoušet, co všechno malba vydrží, nabourávat její patos. Moji favorité? Kazimir Malevič, El Lissickij, Philip Guston, Peter Halley, Tal R, Sonia Delaunayová, Fernand Léger, David Shrigley, Piet Mondrian.

Antivýtvarnost, pseudoobraz, hyperbolizace nějakého jevu, důraz na  detail, propojování nesourodých prvků na ploše, reminiscence na existující díla, parafráze, citace, změny kontextů apod. I tak lze pojmenovat to, co se odehrává ve vaší malbě. Směřujete k něčemu obecnějšímu, nebo je to pouze skepse, co vás nutí tvořit dál?

Skepse může člověka nutit leda k tomu, aby malování nechal. K tomu, aby pokračoval, ho nutí spíš zvědavost. Je to dobrodružné, nevím, kam se dostanu.

Co byste stručně vzkázala Sašovi Kirpičnikovovi?

Netuším, kdo je Saša Kirpičnikov a jaký osud ho potkal, ale vyřídila bych mu, že má výstavu v Praze, že má otištěný obrázek v týdeníku A2, a také že tu už má (možná) řadu ctitelů.