Dokumentem Skaut má holá kolena navázala Česká televize alespoň částečně na časosběrný cyklus Heleny Třeštíkové Manželské etudy. Tentokrát je konfrontováno takzvané domácí video junáckého oddílu Jestřábi natočené v prostředí skautského tábora na konci šedesátých let se záběry stejných míst a tváří po pětatřiceti letech. Režisér Břetislav Rychlík měl k dispozici nahrávky dokumentující jeho vlastní dětská léta a zároveň jeden z dalších konců junácké organizace v Československu, který přišel s normalizací dne 15. 9. 1970. Tehdy byli skauti postaveni před dilema, zda přejít pod hlavičku Pionýra, nebo se nadobro rozpustit. Přestože se může zdát, že jsou si obě organizace podobné, tedy měly by se starat o mravní a u skautů také ekologickou výchovu dětí, rovnalo se v době po srpnu 1969 přestoupení k Pionýru téměř kolaboraci. Vždyť posloupnost jiskřička, pionýr, svazák, komunista byla základním smyslem existence této organizace. Skaut se naopak politicky nevyhraňoval a šlo mu především o ideál žít „správný“ život v souladu s přírodou. Smysl existence Pionýra v současnosti, tedy mimo ideologický kontext, je pak námětem pro další dokument.
Břetislav Rychlík (zvaný Rychlonožka) pozval své bývalé „bratry“ a vyrazil na místo původního skautského tábora, kde se pokusil tento prostor zmapovat. Můžeme tak sledovat čiperné padesátníky spolu s jejich o něco starším vedoucím, kteří s téměř badatelským zaujetím hledají místo, kde stála latrína, vlajkový sloup nebo lednička. Právě přesnost a autentičnost jim má pomoci překlenout letitou propast a navázat na skautskou tradici, vyjádřenou heslem „jednou skautem, do smrti skautem“. Podle jejich vedoucího mělo přerušení fungování oddílu trvat maximálně rok, ten se ale protáhl na dvacet let.
Pro diváka, který podobné dětské zážitky nesdílí, patří k nejnudnějším okamžikům dokumentu chvíle, v nichž si skauti připomínají staré táborové hry dlouhými citacemi z textů, které byly jejich součástí. Naopak k nejsilnějším místům patří situace, v níž se tito muži dostávají ke kritickým bodům prožitých dějin, tedy konci oddílu (v jednu chvíli se dokonce hlavní vedoucí v noci uraženě odebere na blízkou chatu), nebo k období kolem 17. listopadu. I v oddíle se totiž najdou ti, kteří se v té době okamžitě zařadili k davu žádajícímu konec komunismu, i ti, co se nemohli rozhodnout, zda je tato cesta správná.
Rychlík zručně skládá staré obrazy s novými, postavy na černobílém materiálu stojí před stanem a vzápětí kamera nakukuje do stanu současného a vzniká tak dojem jakési kontinuality. Někdy se však až příliš vměšuje do proudu dokumentu, snaží se vyvolat diskusi, do které vlastně jako by svým profesionálním přístupem nezapadal. Naopak další z osobností dnešního kulturního života, Jiří Králík, který patřil do stejného oddílu, se filmové kameře pokud možno vyhýbá.
Jedním z přínosů filmu je to, že dokazuje neměnnou hodnotu skautské výchovy. Přestože každé z dětí dozrálo v jinou osobnost, ukazuje se tu síla, s jakou je v každém z nich uchován skautský mravní kodex. Doufejme, že Česká televize bude pokračovat ve výrobě filmů, které nezestárnou s dalším dnem, ale ukážou nám i dalším generacím dobu a její proměny, obtížně uchopitelné ve své přítomnosti.