Na politické mapě Ukrajiny byl Lugansk vždy hodně nalevo, nejvíce hlasů zde dostávali komunisté a strany toužící po sblížení s Ruskem. Ovšem nejvíce se luganská oblast proslavila během prezidentských voleb v roce 2004, kdy zde získal provládní kandidát Viktor Janukovyč stěží uvěřitelných 95 % hlasů. Nicméně ani to nestačilo a prezidentem byl zvolen jeho soupeř Viktor Juščenko. V letošních volbách má Janukovyč šanci úder částečně vrátit.
Noví vládci, které vítězná oranžová koalice dosadila po minulých volbách do funkcí na východní Ukrajině, to rozhodně neměli lehké. Leckdo z bývalých mocipánů se obával, že může být stíhán za falšování voleb nebo zneužití pravomocí veřejného činitele. Mafiánský kapitalismus postsovětské Ukrajiny v Donbasu získal jinde nevídané rozměry a mnoho dnešních opozičníků tento systém pomáhalo aktivně vytvářet. A nemuselo jít jen o stíhání kvůli kriminálním činům. Nad předsedou regionálního parlamentu Borisem Kolesnikovem se dosud vznáší obvinění z podněcování k separatismu. V bouřlivé atmosféře po zvolení Juščenka prezidentem svolal Kolesnikov setkání volených zástupců z jihu a východu Ukrajiny, na kterém mnozí vystupovali za federalizaci nebo dokonce za oddělení od Ukrajiny. „Kolesnikov se hodně bál zhruba tak před rokem,“ říká znalkyně místní politické scény Jelena. „Ale s blížícím se vítězstvím Janukovyčovy Strany regionů mu otrnulo a už je zase ve formě,“ dodává s úšklebkem.
O tom, že právě Strana regionů v nynějších parlamentních volbách v luganské oblasti zvítězí, nikdo nepochybuje. Modré fangličky, symbolizující Janukovyče, stále vlají na větvích a na plotech, jako by od prezidentských voleb neuběhl rok a půl. „Mně se zdá, že to je trochu jako fotbalové fanouškovství. Většina těch lidí příliš nepřemýšlí, jestli je Juščenko lepší než Janukovyč. Jenže Janukovyč je náš,“ přemýšlí nahlas Natalija Těreščenková, ředitelka místní nevládní organizace. Fotbalové přirovnání potvrzuje její dcera Káťa. „V ničem oranžovém bych tady na ulici nevyšla. Teď už je to lepší, ale před rokem by člověk hodně riskoval. Moje kamarádka si v létě před začátkem volební kampaně koupila na zimu oranžovou bundu a pak ji vůbec nemohla vzít na sebe,“ směje se.
Donbaská regionální identita má i pragmatické vysvětlení. „Tady jsou všichni závislí na těžkém průmyslu,“ vysvětluje mi Andrej, novinář ze stotisícového města Rovenki. „To není jako vyrábět med někde v Karpatech, kde hrozí maximálně, že vám zmrznou včely,“ říká se zjevnou narážkou na včelařského koníčka dnešního prezidenta. „Těžba uhlí potřebuje státní podporu všude ve světě. Logicky tady mají lidé zájem na silném státě, a jestli je demokratický, už tolik podstatné není.“ Zájem na silném státě zde spojuje obyčejné horníky s oligarchy typu majitele fotbalového klubu Šachtar Doněck Rinata Achmetova. „Takovou dobu trvalo, než se průmysl vzpamatoval z divoké privatizace raných devadesátých let, a oranžoví to teď zase celé rozbijí,“ říká studentka ekonomie Káťa. Sympatie k Janukovyčově proruské politice také nejsou způsobeny jen etnickou skladbou obyvatel, kde Ukrajinců je menšina, ale i pragmatickými důvody. Těžký průmysl je totiž odkázán na ruský trh, kam vyváží a odkud přichází i energie. Současná plynová válka tvrdě zasáhla mnohé ocelářské podniky, které plynu spotřebují ohromné množství.
K těmto ekonomickým důvodům přidejte ještě tradiční rivalitu provincie vůči hlavnímu městu a regionální identita je na světě. Kvůli závislosti na státních zásazích se ale Donbas bez spolupráce s centrem neobejde. Kandidatura Viktora Janukovyče na prezidenta byla svého druhu pokusem o ovládnutí celého státu doněckým klanem. Pro své kořeny v Donbasu byl ostatně i Janukovyč vybrán, byť ze všech jiných hledisek bylo jasné, že člověk, který byl dvakrát odsouzen za násilné trestné činy, není optimálním kandidátem. A i přesto ten pokus málem vyšel.
Kvůli současné politické reformě se výrazně zvyšuje role premiéra a mnozí v Lugansku jsou přesvědčeni, že právě Viktor Janukovyč v nynějších volbách zvítězí a pomsta za ponížení roku 2004 bude sladká. „To je nesmysl, on bude muset jít do nějaké koalice, tolik hlasů získat nemůže,“ tvrdí rezolutně Viktor, který přitom pro Stranu regionů pracuje. Strana regionů v luganské oblasti je jasným vítězem, otázkou je, kdo ještě se dostane do parlamentu, aby případně pomohl Janukovyčovi sestavit vládu. „Komunisté hodně ztratili, nebyli vůbec vidět. Tymošenkovou tu lidé moc nemusejí. Možná ještě uspějí socialisté Oleksandra Koroze,“ rozebírá varianty volebních výsledků Natálie.
Jediným zdrojem informací o kandidátech je pro velkou většinu obyvatel televize, která je na rozdíl od Kučmovy éry svobodná. Takže si každý volič může vybrat kanál podle svého politického gusta. Role novin je minimální. Po týdenním pátrání jsem objevil jednu trafiku, kde měli dva druhy celostátních novin. Jedny byly ovšem tři dny staré. Ve čtyřistatisícovém Lugansku existuje jen jeden deník, respektive regionální mutace bulvární Komsomolské pravdy. „Ve všední den ale mají náklad jen 7,5 tisíc exemplářů. Je to nerentabilní, dotuje je majitel, protože kandiduje na starostu,“ komentuje místní zvyklosti Jelena.
Ať již volby dopadnou jakkoli, rozdělení země, kterým strašili někteří pozorovatelé, podle mých zkušeností nehrozí. Sympatie k Rusku dostaly těžkou ránu během plynové války. Ani ten nejproruštější obyvatel neschvaluje, jak se Rusko během celé krize chovalo, a stížnosti na to, že Putin myslí jen na vlastní kapsu a není o nic lepší než Juščenko, jsem slyšel mnohokrát.
Východní Ukrajina hledá své rovnocenné zastoupení na celostátní politické scéně a žádá respekt vůči svým potřebám. Pokus o převzetí moci v roce 2004 ztroskotal. Dnes si Donbas bude muset hledat své místo v politice demokratickými způsoby. Ostatní politické síly s ním musí počítat. Dívat se na obyvatele východní Ukrajiny jako na zmanipulované horníky, kterým vymyla mozky propaganda, tak jako je to zvykem mezi lvovskými intelektuály, je ale kontraproduktivní. „Podívej se na heslo prezidentské Naší Ukrajiny: Ukrajina je jedna! Jasně že je jedna, ale ne jenom jejich, tam v Kyjevě. Je taky moje!“ uzavírá zvýšeným hlasem Káťa.
Autor působí ve Společnosti Člověk v tísni.