Ruská agitace

Parlamentní volby v Rusku skončily drtivým vítězstvím strany Jednotné Rusko, vedené končícím prezidentem Vladimirem Putinem. Současně jen potvrdily obavy mnoha ruských i zahraničních pozorovatelů z růstu nedemokratických tendencí. Volby se nedaly označit jako svobodné a spravedlivé. I když ve všech předvolebních průzkumech Jednotné Rusko vedlo nad konkurenty již přinejmenším dva roky, kremelští stratégové se rozhodli neponechat nic náhodě.

Izolace regionů

Ostatní politické strany se nacházely ve výrazně nevýhodném postavení. Prakticky se neobjevovaly v médích, především těch elektronických. Na vině je nový volební zákon, který informování o politickém životě po dobu předvolební kampaně označuje za agitaci. Ta se má ovšem platit z fondů kandidátů. „Je to úplně absurdní. Když k nám přijede například zpěvačka Edita Pjechová, nemůžu udělat reportáž z jejího koncertu,“ kroutila před volbami hlavou Melanie Bačinová, novinářka z tomské televize TV2. „Kandiduje totiž za Spravedlivé Rusko, takže by mě volební komise mohla obvinit, že je to agitace. A to by si reportáž musela zpěvačka zaplatit ze svých peněz,“ doplňuje ji kolega Roman Leonov. „A nejhorší je, že my bychom takhle mohli přijít o licenci. Když nás volební komise třikrát napomene, tak nám televizní rada sebere frekvenci a skončíme. Už máme napomenutí dvě,“ říká šéfredaktor TV2 Viktor Mučnik. Tato televize je na ruské poměry jednou z nejliberálnějších a nejsvobodnějších, ale kvůli riziku uzavření o politice skoro neinformuje. V západosibiřském Tomsku funguje ještě místní redakce celostátní televize VGTRK. Když si ji ovšem diváci naladí, na obrazovce uvidí jen Jednotné Rusko. Obdobná situace je ve všech regionech – pokud tam vůbec zůstaly nějaké televize, které by nebyly bezvýhradně loajální vůči gubernátorovi a tím k Jednotnému Rusku. „Tištěná média to mají jednodušší, ta mohou třeba dostat pokutu, tak ji zaplatí a jedou dál. Ale stejně to raději nezkoušejí,“ vysvětluje Mučnik.

Při pohledu z Moskvy si dosahu kontroly médií nevšimnete. V celé Moskvě si můžete koupit opoziční Novou gazetu, kde pracovala loni zavražděná Anna Politkovská. Stejně jako týdeník Novoje vremja nebo Ježenědělnyj žurnal nenechává na Putinovi nitku suchou. Často titíž autoři komentují situaci v populárním zpravodajském rádiu Echo Moskvy. Televizní příznivci zase nevynechají sobotní pořad Marianny Maksimovské, jedné z bývalých hvězd rozehnaného kanálu NTV. V regionech je ale situace jiná, někde se skoro ani nemáte šanci dozvědět, že existuje jiná strana než Jednotné Rusko.

Speciální projekt

Oslovit voliče na ulicích také nebylo pro konkurenční strany jednoduché. Jen ty velmi bohaté z nich si mohly dovolit plnohodnotnou billboardovou kampaň. Tím spíše, že některé reklamní agentury stranám tvrdily, že žádné volné plochy pro jejich reklamu nemají. Jednotné Rusko s plochami pro reklamu ovšem problém nemělo. Komunisté tradičně vsadili na rozdávání tiskovin na ulici a na debaty s kolemjdoucími. Záhy zjistili, že ani tento postup nebude jednoduchý. „Účastním se kampaní už od roku 1994 a tohle jsem nezažil,“ rozčiluje se moskevský aktivista Boris Sněžkin. „Milice nás neustále vyhání od metra, a přitom máme povolení. Nejraději by nás viděli někde ve dvorech, kam nikdo nechodí,“ říká zvýšeným hlasem. V Tomsku pracoval v nenápadném dřevěném domě takzvaný speciální projekt Jednotného Ruska. Skupina mladých politických technologů má za úkol bránit konkurentům v agitaci. „Žádné černé technologie, my na nikoho špínu nelijeme, naopak se snažíme, aby kampaň byla co nejklidnější,“ říká třicetiletý Oleg, který šéfuje pětici spolupracovníků. Dřevěný dům je zavalen agitační produkcí konkurentů Jednotného Ruska. Nejvíce je brožurek jiné proputinovské strany – Spravedlivého Ruska. „Najali si roznáškovou službu, tak jsme je přeplatili,“ směje se Oleg. Podobným způsobem přišli o materiály i komunisté a Svaz pravicových sil.

Hlasujte skoro dobrovolně

Až mrtvolně klidná předvolební kampaň měla za následek, že se v Kremlu začali obávat nízké volební účasti. Ze zákona byla prozíravě vypuštěna podmínka minimálního procenta voličů, takže by volby platily, i kdyby se jich zúčastnil jen Putin s rodinou a labradorem Konym. Ale vzhledem k tomu, že Kreml tvrdil, že se nejedná tak úplně o volby, ale spíše o referendum o pokračování Putinovy politiky, byla by nízká účast krajně nevhodná. Mocenská vertikála, která celá více či méně dobrovolně vstoupila do Jednotného Ruska, proto připomněla voličům jejich občanskou povinnost. Především se to týkalo zaměstnanců v rozpočtové sféře. Ti byli masově nuceni brát si voličské průkazy a hlasovat na pracovišti. Pokud by odmítli, hrozily jim velké nepříjemnosti. Totéž se týkalo studentů na kolejích. Na jedné univerzitě v Jekatěrinburgu obzvláště agilní děkan nařídil, že si studenti musí v kabince mobilním telefonem vyfotografovat volební lístek, aby mohl zkontrolovat, zda volili tu správnou stranu. To byl ale exces, naprosté většině studentů a zaměstnanců stačilo naznačit a oni sami pochopili. Tím spíše, že i bez nátlaku by pravděpodobně nadpoloviční většina z nich volila stranu vedenou Vladimirem Putinem.

Autor je zpravodaj HN v Rusku.