Kdykoli přijde řeč na román Puškinův dům, neopomine dlouholetý předseda ruského PEN klubu, spisovatel s literárněvědným a kulturologickým školením Andrej Bitov připomenout, že trvalo pětadvacet let, než se román dostal k domácímu čtenáři. V sovětské mluvě se touto číslovkou totiž míní výměra trestu, jíž byl z rozhodnutí prvního muže strany a státu v roce 1949 zaměněn trest smrti. Proto mluvil o tom, že i nad jeho románem s kulisami leningradského akademického ústavu („Puškinův dům“) a atmosférou „konce tání“ byl vynesen týž rozsudek – zákaz publikace tří verzí díla, datovaných léty 1964–1971, 1978 a 1990. Příběhy překladů někdy opakují osudy originálu. Případ vynikajícího převodu Vlasty Tafelové je o to horší, že se vydání jednoho ze svých vrcholných překladů nedožila (zemřela 1. 1. 2006). Těžko si představit, kolik sil musela vynaložit jen na dešifrování díla, v němž defilují situace, syžety, charaktery ruské klasiky (mýty „zbytečného“ a „malého“ člověka, hrdinů naší doby, malých běsů i Velkých Inkvizitorů, romantické lásky a soubojových rituálů). A zároveň je všechny přetlumočit v týchž groteskně parodických podobách příběhů s tragikomickými fiasky, jejichž prostřednictvím Bitov přesně diagnostikoval míru totální barbarizace života i kultury v někdejší kulturní metropoli Ruska.
Román Puškinův dům vznikal v době deziluzí, kdy vycházela najevo klamná virtuální destalinizace sovětského režimu a končily naděje v uvolnění cenzurních tabu. Na jaře roku 1964 se zarytý Petrohraďan Andrej Bitov protlačil na skandální leningradský proces s básníkem Josifem Brodským. V jednom ze svých rozhovorů připustil, že právě tam se utvrdil v jistotě, že téměř půlstoletá sovětská epocha byla již završena a že už žije jen jako virtuální simulacrum (o „životě po smrti“ celého režimu tenkrát ostatně mluvili sochař Vadim Sidur a básník Boris Pasternak). Puškinův dům se tedy rodil jako román o rozpadu epochy. Tento výchozí koncept otevíral románovou formu novým možnostem – konfrontací tří rozdílných příběhů děda, otce a syna se Bitov pokusil postihnout osud petrohradské kultury a vyznačit nová hlediska jeho interpretace jako souboru diskursů, dotýkajících se krize jazyka, degradace kulturního a životního stylu, vyhasínání sexuální i tvůrčí energie.
Sám autor v masce „mladého Odojevceva“ byl koncipován jako jedno z hledisek, navíc jako hledisko proměnlivé. Za fasádou směšnohrdinských anekdotických historek vyvstávaly jiné roviny příběhů, přítomnost se rozrůstala o čas paměti (rodiny, rodu, petrohradské intelektuální elity a puškinského rodokmenu ruské literatury). Na těchto velkorysých paralelách spočívá polyfoničnost díla. Dochází v něm k proměnám tradičních žánrů, diskreditacím konvenčních postupů. Očištěný jazyk se znovu stává nástrojem intelektuální reflexe. V Puškinově domě jako by se z „mladého Odojevceva“, z jeho probuzeného svědomí a „tajné (puškinské) svobody“ zrodil nový Andrej Bitov a potvrdil správnost staré Zamjatinovy premisy o časech, kdy se „zítřkem literatury“ stává návrat před počátek už dožívající epochy.
Podvratnou energii Bitovova románu si dobře uvědomovali ti, kdo rozhodovali nejen o osudu celého románu (vyšel v západoněmeckém nakladatelství Grani, 1974), ale i jednotlivých samostatně publikovaných částí, které schraňovala nejedna česká redakce. Pamatuji se, že jsem (obdobně jako prof. M. Drozda a další) pod vypůjčenými jmény opakovaně podávala nebo lektorovala ediční návrhy a složitě objasňovala účelnost zařazení jednotlivých částí zavrženého románu do nejrůznějších (většinou nerealizovaných) českých souborů Bitovových próz. A po domácím vydání Puškinova domu v roce 1991 jsem po léta naléhala (a znovu marně) na jeho přednostní včlenění do edičních plánů několika pražských nakladatelství. Nepomohlo nic – ani poukazy na překlady románu do řady evropských jazyků a výčet autorových mezinárodních cen, ani „reklamní“ montáže ze statí uměleckých a vědeckých autorit od básníka J. Karabčijevského k mluvčím postmoderny – M. Lipoveckému a V. Kuricynovi. Po likvidaci Odeonu, kde zůstal ležet už zredigovaný překlad s Drozdovým doslovem, začala další neúspěšná pouť Puškinova domu po pražských redakcích. Nakladatelé se báli hned dvou rizik – rizika „ruského“ autora a rizika „intelektuální prózy“. Nevím jen, zdali tu ještě větší měrou nerozhodovala vševládná ziskovost a nedostatek odvahy vzepřít se zavádějícím kritériím úspěšnosti. Nebylo by už načase něco změnit?