V Rusku bývají spory o spravedlnost cen za literaturu ostřejší než třeba u nás. Také proto, že se tu jako na ruletě hraje o velké peníze: Národní bestseller znamená výhru 10 000 eur, Bookerova cena 20 000 $, Cena Apollona Grigorjeva 25 000 $, Velká kniha 3 miliony rublů. U nedávno vyhlášeného Bookera je pro pohled na vkus a podporu ruské odborné veřejnosti i čtenářstva důležitá podoba celé šestice nominovaných knih.
Andrej Krotkov v literární příloze listu Nězavisimaja gazeta v předvečer patnáctého udělení první nesovětské Bookerovy ceny za ruský román roku, financované anglickými zřizovateli, považuje dnešní literární ceny za kroky k normálnosti (nikoli normalizaci) a prémiový boom za jev zdravější než zlopověstný socrealismus. „Literatura přestala být polem vzájemného vybíjení a stala se konečně prostorem pro hru, jakým má být už ze své podstaty, píše kritik a zároveň nepopírá, že pravidla prémiových hrátek jsou vágní, výsledky často ovlivněné zvnějšku a konečný výsledek je „odrazem proměn literární normy“, přičemž „norma neznamená ideál“. Podstatné však je, že „spisovatel, který cenu obdrží za nejpřesnější trefu do vkusu určité části společnosti, je přece jen spisovatel, žádný nájemný pisálek“.
Cizácká cena
Přístup k literární ceně z hlediska čtenářského očekávání sehrál svou roli i při udělení patnácté Bookerovy ceny za ruský román, k němuž došlo 6. 12. 2006. Jedním z klíčů k pochopení mechanismů rozhodování bylo nepochybně složení poroty. Pod vedením průkopníka katastrofických sociálně-politických antiutopií Alexandra Kabakova vybírali šest kandidátů čtyři další lidé: básník z řad postmodernistů Timur Kibirov, sibiřský prozaik Roman Solncev, literární vědec, básník a překladatel Dmitrij Bak, který do svého kursu na historicko-filolologické fakultě na Ruské státní humanitní univerzitě zařadil přednášku Literární cena jako sociální institut, a za laickou čtenářskou obec televizní moderátorka Světlana Sorokinová. Do bezprostředních ohlasů na říjnové vyhlášení šestice kandidátů pronikly ozvuky starších sporů generačních, estetických a ideologických – některá nacionálně a pravoslavně orientovaná seskupení přitom už tradičně cizáckou Bookerovu cenu, kde hrála prim především díla bývalých disidentů, liberálů a autorů žijících za hranicemi Ruské federace, trestala okázalým mlčením. Psalo se o předpokládaném vítězství Olgy Slavnikovové, zejména poté, co se její román 2017 nestal Velkou knihou roku, zároveň se však vynořovaly spekulace o tom, že komise bude chtít překvapit.
Vstali noví manýristé
V úvahu přicházela především díla, v nichž hlavní hrdinkou byla literatura. Milovníci cizelovaného, zdobného, dlouhovětého psaní oceňovali imaginární estétskou hru první nominované knihy Villa Belle-Lettra Alana Čerčesova. Její struktura rekonstruuje historii tří literárních variací na předem dané téma, jimiž se měla trojice současných autorů různé národnosti vyrovnat s romantickým příběhem, jenž se odehrál přesně před sto lety v téže vile mezi jejich třemi modernistickými předchůdci a tajemně zmizelou mecenáškou (múzou? literaturou?) a jejž současní pretendenti na vavříny vítězů dotvářejí ve stylu nového manýrismu. Priorita estetické dominanty je přisuzována i vzpomínkovému návratu do míst ruského dětství. Do křehkých impresionistických obrazů vpisovala nostalgické tóny časová, kulturní i geopolitická (jeruzalémská) distance od poetizovaného ztraceného ráje v románu Diny Rubinové Na slunečné straně ulice. Román až příliš zvýrazňuje pokrevní vazby a je zbytečně uzavřen téměř pohádkovým, křivdy napravujícím šťastným koncem.
Bez podobných kompenzací se naopak obešel filolog Děnis Sobolev z haifské univerzity v knize Jeruzalém. Sedm lyrizovaných příběhů podivínských ruských protagonistů připravuje scelující osmou, historiosofickou část knihy, trochu uměle dotvářené do podoby románu, jehož skutečným hrdinou bylo reálné, snové i vizionářské dějiště příběhu (Jeruzalém pozemský, tajemně fantastický i Jeruzalém nebeský). Čtvrtý nominovaný Juz Aleškovskij, proslulý svými zlidovělými lágrovými písněmi a karnevalizovanými projekcemi absurdit sovětského života, se v románu Ryba nečekaně vydal cestou Leskovových legend. Stylizované, krajně oproštěné vyprávění o krutostech a bezcitnosti soudobého světa vložil do úst pologramotné, zneužívané ženě, přezdívané Ryba, jež si neuvědomuje, že modeluje jednu z možných podob hagiografického žánru současnosti. Způsob vyprávění ostatně zmátl i řadu profesionálních kritiků, kteří nepřijali autorův religiózní výklad příběhu a jeho ústředního symbolu.
Možná největší ohlas (i rozruch) ze šestice navržených titulů vyvolal román Saňkja. Jeho autor Zachar Prilepin je přispěvatelem Limonky, listu básníka, prozaika a skandalisty s anarchistickými sklony Eduarda Limonova, nesmiřitelného oponenta hlavy ruského státu a celého jeho mocenského establishmentu. Prilepinova přímočará sonda do ruského provinčního extremismu a jeho ideového podhoubí přibližuje a zevnitř osvětluje nevyzpytatelný výbušný fenomén soudobého Ruska – a jeho iluze, že permanentní vzpoura je, řečeno slovy jedné z recenzí díla, „jedinou důstojnou formou lidské existence“, třebaže nemůže mít pro věrozvěsty totální anarchie jiné vyústění než smrt.
Vítězka se zlatokopeckým románem
Proč zvítězil román s číselným orwellovským názvem 2017? Není to ani klasická antiutopie, ani na úspěch vypočítaná hollywoodská mixáž, za niž byl v jedné recenzi označen. Olga Slavnikovová si patrně získala příznivce nespornou odvahou využít všech tradičních, čtenářsky atraktivních románových prvků, počínaje opěrným milostným příběhem. Téměř dobrodružná intrika, odvíjená jak ze zlatokopeckých próz severoamerické provenience, tak z domácího uralského prostředí hledačů posedlých vidinou žírných ložisek vzácných kamenů a Bažovových legend o Paní Měděné hory s malachitovými kamennými kvítky, je zasazena do groteskních obrazů z gruntu přebudovávaného Ruska s jeho skandalizujícími televizními pořady, hřbitovy projektovanými jako zábavní park pro pozůstalé a završena kostýmovanými oslavami stého výročí Revoluce ve stylu oblíbených historických rekonstrukcí slavných bitev. V románu se však maškaráda proměňuje v krvavou bitku, v karnevalizovaný počátek dalšího z katastrofických cyklů ruských dějin. Části vítězného románu jsou různé kvality, ale každý, včetně porotců, si mezi nimi může najít tu svou. Já jsem si v něm třeba našla podmanivou krajinu Rifelských hor, osudovou pro lovce štěstěny. Letošní ruletu přesně a rozumně shrnul člen poroty Dmitrij Bak ve stati Román – peníze – román: „Ceny až na vzácné výjimky už nedostávají špatní spisovatelé. To znamená, že systém pracuje. Poděkujme mu za to.“
Autorka je rusistka.