Bělověžský národní park zahrnuje nejstarší nížinný les v Evropě a je jedinou oblastí na světě, kde můžete ve volné přírodě potkat stáda zubrů. A je to také prales, kterým prochází polsko-běloruská hranice, která je už téměř dva roky vnější hranicí Evropské unie. Jak se k sobě tyto věci mají?
„Zachraňte Bělověžský prales,“ zaznělo počátkem března před polským velvyslanectvím v Praze stejně jako před dalšími zastupitelskými úřady Polska po celém světě a polský prezident Lech Kaczyński následně obdržel pět a půl tisíce dopisů vyjadřujících nesouhlas s dosavadním způsobem spravování tohoto národního parku.
Vysídlená oblast
Bělověžský prales je důležité místo pro Poláky, pro Bělorusy a koneckonců i pro toho zubra, kterého najdeme ve znaku parku, na etiketě místního piva, ve jménu známé kořalky nebo v názvu asi jedné z nejznámějších běloruských opozičních organizací. Bělověžský prales byl také důležitý pro polské krále a ruské cary, pro které, podle toho, jak se střídali v kontrole tohoto území, představoval oblíbenou honitbu. Právě proto se značná část dnešního lesa dochovala téměř netknutá: les byl majetkem krále či cara, jejich výsostným lovištěm a všechny další aktivity, lov i těžba dřeva, tím byly na dlouhou dobu výrazně omezeny.
„Musíme udělat mezinárodní akci, nátlak na polskou vládu, jako v roce 2004. Tehdy se nám podařilo těžbu dřeva výrazně omezit, proč by to nepomohlo i teď?“ Sedím v kuchyni obyčejné dřevěné chalupy v Bělověži, obci v samém středu pralesa, podle které dostal své jméno. Janusz Korbel, šlachovitý padesátník, mi zaníceně líčí plán akce, o které o čtyři měsíce později referovala všechna celostátní média. Janusz je bývalý vysokoškolský učitel. V restitucích získal nějaký majetek, pověsil akademickou dráhu na hřebík a po pár letech strávených v cizině se rozhodl definitivně opustit slezské Katovice a přestěhovat se do Bělověže. Odsud začal na internetových stránkách (mimochodem nesoucích anglický název pro Zubra) organizovat odpor proti způsobu, jakým je prales spravován.
„Lesníci všechno vytěží. V lese vidí jenom dřevo. V roce 2000 se sice rozšířila zóna národního parku, ale hlavního cíle, rozšíření zóny přísné ochrany, oblasti, kam by s motorovou pilou nikdy nikdo neměl vstoupit, se dosáhnout nepovedlo. Lesníci dnes těží i v místech, do kterých je zákaz vstupu mimo vyznačené trasy. Místní nechápou, jak je zachování pralesa důležité, od nich žádnou podporu čekat nemůžeme. Nic jiného než mobilizace mezinárodní veřejnosti nám vlastně ani nezbývá. A na nic jiného by ani polská vláda neslyšela“, vysvětluje.
Janusz má pravdu, lidé žijící v Bělověži na řeči o potřebě rozšiřování parku moc neslyší. Když se měli před šesti lety vyslovit k rozšíření zóny přísné ochrany parku, řekli ne. Místní, to jsou v naprosté většině Bělorusíni. Nebo chcete-li pravoslavní. Mezi národností a vírou se zde rozdíl nedělá. Nechodíš do kostela, ale do cerkve? – tak jsi Bělorusín. Bělověž je na východní hranici Polska. Země, která „za komuny“, jak se v Polsku říká období socialismu, uplatňovala vůči národnostním menšinám silnou asimilační politiku. Z oblasti byly po druhé světové válce, tedy po přičlenění bývalého východního území Polska k Sovětskému svazu, vysídleny ze „strategických důvodů“ ochrany pohraničí tisíce osob do vnitrozemí. Sociologové z nedalekého Białystoku při výzkumu motivací pro rozšíření parku nebo proti němu zjistili obavy zbylých polských Bělorusínů z další možné polonizace. Nemožnost volného vstupu do lesa by znamenala likvidaci osad rozesetých v lese a vystěhování místních za hranice parku. „A co tam, rozptýlení, odtržení od kořenů? Tam by z nás udělali Poláky.“
Dráty proti myšlenkám a zubrům
V Bělověži nebydlí však jen místní, vesničané. Vedle vesničanů má obec i své přechodné obyvatele: vědce, kteří zde pracují hned v několika výzkumných institucích. Podobně jako ekologové i oni jsou pro to, aby se „přirozený ekosystém“ co nejvíce rozšířil a zmizely zátarasy všeho druhu, které brání přirozenému pohybu zvěře. Prozatím by stačilo, kdyby se, alespoň na vybraných místech hranice, přestřihl plot, který tam v osmdesátých letech postavili jako obranu před tehdy nebezpečně se aktivizující Solidaritou. Šíření myšlenek se drátěným zátarasem ani pásem zorané země zastavit nepodařilo, ale zubři (a všichni ostatní aktéři, které zde zubr reprezentuje) s plotem problém mají.
Zadrátovaná hranice se nepříčí jenom vědcům a ekologům, ale také turistům. Těch přijíždí do Bělověže rok od roku víc. Když je sezona v plném proudu, počet obyvatel vesnice se z původní necelé tisícovky téměř zdvojnásobí. Luxusní hotely, které zde v posledních letech vyrostly, jsou Januszovi také trnem v oku.
„Navézt tisícovku turistů do centra národního parku je nesmysl,“ říká. „Navíc, co tady vlastně můžou dělat? Mezi lidmi, kteří v posledních letech přijíždějí, jsou stále častěji ti, kteří se nespokojí s organizovanou vycházkou do ukázkové části rezervace, zóny v parku vyhrazené jeho návštěvníkům. Jeden den jdou do pralesa, druhý den do muzea, ale co mají dělat třetí den a další dny?“ Rozvoji infrastruktury turistického průmyslu se zatím Bělověž úspěšně brání. Jako atrakce se tedy nabízí výlet do Běloruska. Les i komáři jsou tam sice stejní, ale možnost návštěvy další ekologicky zakonzervované zóny spolu s politicky zakonzervovaným Běloruskem činí tuto alternativu v kontextu bělověžské nudy turisticky atraktivní.
EU a komáři proti narušitelům
Bělověž je v centru pralesa. Od polsko-běloruské hranice dělí centrum obce jen tři, čtyři kilometry. Anatolij, zdejší rodák a také velitel místní stanice pohraniční policie, nepůsobí příliš zaneprázdněně. V létě 2005 se s celou jednotkou přestěhoval do nové strážnice, jedné z těch, které nyní vyrůstají co dvacet, třicet kilometrů podél celé vnější hranice EU. S nelegálním překračováním hranice se zde prý nesetkáme, hustota lesního porostu a množství komárů v letních měsících jsou tou nejlepší pohraniční bariérou. A pokud by se už někdo o narušení hranice pokusil, v nových autech s reklamním sloganem „Náskok díky technice“ dostihne pohraniční policie každého.
Podobnou evropskou „harmonizací“, jakou před pár měsíci prošla strážnice, prochází i hraniční přechod do Běloruska. Dvě unimobuňky pro polskou stranu, další dvě pro běloruskou, hraniční závora, bílá čára přetínající úzkou asfaltku přesně v místech, kudy vede státní hranice, a nakonec ještě velká železná brána. Tak vypadal hraniční přechod v Bělověži ještě před pár měsíci. Tři příslušníci Straże Graniczné a jedna zaměstnankyně celní správy tu moc práce neměli. V budoucnu by tomu však mohlo být jinak. Evropské normy nemají pro unimobuňky pochopení. Přechody na vnější hranici EU musí splňovat předepsané požadavky, včetně bunkru, kam by se jejich posádka mohla schovat v případě leteckého útoku znepřátelené strany.
Evropská unie však neharmonizuje pouze samotné hraniční přechody, ale celý hraniční režim. Institut malého pohraničního styku, který byl otevřen pouze pro místní a byl využíván především k návštěvám hranicí rozdělených rodin, je zrušen a hraniční přechod se otevřel všem. Pokud máte platný cestovní pas a běloruské vízum, nemělo by nic bránit tomu, abyste hranici mohli překročit. Ať už jste místní nebo turista.
A právě toho se Janusz bojí. Začíná to stavbou nového hraničního přechodu, potom se rozšíří silnice, která k němu vede, ta sem přivede turisty a devastace „původní“, lidskou rukou „nepoznamenané divočiny“ nabere na obrátkách.
Prohlídka s doprovodem
A co na to běloruská strana? Zatím chrání prales i hranice. Technologie, které používá, nejsou zřejmě tak na výši jako na „evropské“ straně, to ale neumenšuje jejich účinnost. Vízový režim států EU s Běloruskem, poplatky za výstup z Běloruska, nutnost registrovat se na policejní stanici při pobytu delším než tři dny, to jsou jen některé z nepříjemností, jež mnoho potenciálních turistů od překročení hranice odradí.
Podobně jako na polské straně mohou do této zóny turisté pouze v doprovodu zaměstnance národního parku. Už se tu několikrát stalo, že lidé, kteří byli na běloruské straně řádně odbaveni, se po několika hodinách marného čekání na pracovníka národního parku zase vrátili zpátky.
Pokud nepřecházíte hranici pěšky, ale třeba na kole, máte teoreticky větší šanci, že se dostanete na běloruském území dál. S kolem se můžete pohybovat pouze po silnicích a přírodu (ani nikoho jiného) byste tak neměli ohrozit.
Můžete však přesto narazit na komplikace. O KGB a svých zkušenostech s všudypřítomnými konfidenty běloruské tajné policie vypráví Ewa, další ekologická aktivistka z Bělověže, polská Bělorusínka. Za hranicemi navštěvuje vzdálenější příbuzné a prováděla tam i etnologické výzkumy. „Hlídají jenom vesnice a silnice. V lese ale na kontrolu nenarazíte,“ říká. Bělorusům podle ní nejde o les a jeho ochranu. Jediné, co hlídají, je Lukašenkova dača. „Bělověžský prales, tedy jeho běloruská polovina, to je de facto Lukašenkovo osobní vlastnictví,“ uzavírá.
Zóna přísné ochrany národního parku, po jejímž rozšíření volají polští aktivisté, existuje i na běloruské straně hranice. Nepřístupná zóna, která má zajistit nerušený pobyt světově unikátní zvěře, zde (shodou okolností?) přesně kopíruje pás, kudy vede státní hranice. Bariéru nevytváří jenom bílá čára na silnici, závora, železná brána, plot, pohraniční policie, KGB a komáři, ale i zóna „nedotčené divočiny“. Prales, respektive jeho zóna přísné ochrany zde slouží jako přírodní zátaras. Nebo snad jako zátaras z přírody?
Autor přednáší sociální antropologii na FSS MU v Brně.