Tisíce Bémových úsměvů

Začátek kampaní pro senátní a komunální volby 2006 připomíná špionážní román. Každá strana sleduje a drží svou přesnou strategii a současně věří, že právě tím získá nejvíce voličů. Už kampaně dvou nejsilnějších stran v zemi, tedy sociální demokracie a ODS, jsou toho důkazem.

Anonymní kampaň i odpověď

Socialisté letos v Praze přišli s naprostou novinkou, tedy alespoň co se týče nekomerční, politické sféry. Jejich kampaň začala anonymně. Otázky typu Proč se tady prodávají drogy?, Proč není dost parkovacích míst?, Proč mají učitelé malé platy? a řada dalších doslova přes noc zaútočily na všechny obyvatele Prahy. Kampaň zaplavila reklamní lavičky, sololitové desky na sloupech veřejného osvětlení a ovládla i mnoho ploch pro billboardy. Přemýšlivější lidé odhadli, že půjde zřejmě o komunální volby, a seriózní média pátrala u agentur i politiků, kdo by za touto drzou kampaní mohl stát. Socialisté mlčeli jako hrob, nepomohly ani dobré vztahy. I přesto ale po několika dnech pátrání bystrým novinářům došlo, že na tak masivní kampaň nemá jen tak někdo, a v podstatě vylučovací metodou dospěli k tomu, kdo za vším stojí.

Krátce po neoficiálním odhalení „zvídavého anonyma“ se však objevil nový trend, který od té chvíle provází politiky až k samotným volbám. Na plakátech s otázkami se totiž najednou, sotva pár dní před tím, než se prozrazení socialisté odhodlali ke kampani přihlásit a odstartovat její druhou část, objevují odpovědi. Za prodávání drog údajně může Gross a Bublan z ČSSD, za platy učitelů pak zas Buzková. K útokům se nikdo nemíní přiznat, zvláště pak ne ODS, která sotva pár dní předtím ústy svého lídra, primátora Pavla Béma, odstartovala vlastní kampaň, založenou na pozitivním obsahu a férovém přístupu k politickým oponentům. Sociální demokraté mají i tak jasno a v tisku tvrdí, že to logicky bude jejich největší rival, kdo se uchýlil k prvním neférovým postupům. Ze sociální demokracie jsou o tom přesvědčeny všechny špičky, ale nikdo to neříká „pod jménem“, což je logické vzhledem k tomu, že se případem nezabýval žádný z vyšetřovacích orgánů. Do ulic města se zařezávají méně billboardy, zato mnohdy dost drze plakáty na sloupech i všude možně jinde.

Z Vlachovky do Senátu

Do komunálních voleb jdou strany s hesly a úsměvy svých kandidátů. A opět vede ODS. Primátor Pavel Bém, zřejmě posílen dojmy z ničivé povodně v roce 2002, sám doslova zaplavuje ulice Prahy, a zřejmě aby dobyl slávy svého idolu Rudolpha Giulianiho, útočí i na smysly návštěvníků předražených restaurací na Staroměstském náměstí. Počet billboar­dů, plakátů a jiných nosičů s jeho tváří sice ODS nezveřejňuje, ale je zcela bez diskuse nejvyšší. Konkurovat, byť ne počtem nosičů, mu mohou jen senátoři, kteří již z podstaty senátních voleb propagují tam či onde vždy jen sebe samy. I mezi nimi je úsměvné sledovat, jakou pro své zvolení do pohodlných křesel Senátu volí taktiku. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, proč si například Libuše Barková zvolila pro kandidaturu zrovna Prahu 8. Vazba známé provozovatelky vykřičených domů – kterou proslavilo zejména půjčování peněz Grossovým a obvinění z pojistných podvodů – na osmý obvod je zřejmě dost prozaická. Dříve byla totiž Barková servírkou v legendární restauraci Na Vlachovce v pražských Kobylisích, která je dodnes baštou mizejícího fenoménu dechovky. Kandidát za sociální demokraty, uznávaný profesor Richard Hindls, zas neváhal a pro svou kampaň využil vodorovných ploch v metru. V praxi to znamená: šlapejte si po mně, jak chcete, hlavně že mě všichni cestující uvidí. Nu, pod nohy se skutečně mnozí dívají, i když zrovna ne proto, aby našli své budoucí senátory. Mezi senátními kandidáty je, shodou okolností právě proti Barkové, i známý komunální politik Michael Hvížďala. Ten na rozdíl od extravagancí Barkové, která se nechá fotit s kominíky nebo si do restaurací za voliči vodí tanečnice, vsadil na obyčejné lidi a postavil se například za libeňské zahrádkáře.

Paradoxně méně jsou vidět tváře socialistů, a to i přesto, že se v komunálních volbách rozhodli na místo primátorky nominovat Petru Buzkovou, která post přijala, i když se původně chtěla věnovat už jen advokacii. I ona sama totiž připouští, že je ČSSD v Praze až na druhém místě, a proto ji zřejmě kariéra právničky čeká i nadále. Více než sociální demokraté jsou v ulicích vidět noví Evropští demokraté se svými nezávislými kandidáty. I oni mají ambice a podle svých slov přes tři tisíce zaplacených plakátovacích ploch.

Právě zde je další bizarní úkaz letošních komunálních a senátních voleb. Politici, kteří slibují voličům hory doly zaručeně vlastních a nejlepších řešení konkrétních problémů města i jeho částí, totiž nakonec působí jako hašteřivé děti. Přitom za to ani pořádně nemohou. V touze po tisících ploch rozhodl provozovatel sloupů veřejného osvětlení, skupina Eltodo, že je zpřístupní pro volební kampaň. Jenže. Ze strany firmy sice existuje jistý systém, určující, ve které ulici a kolik ploch na sloupech je. Jejich bližší specifikace ale dána není. To vede v praxi k tomu, že dnes už nikdo neví, kde onen zmiňovaný boj o bábovičky na písku vlastně začal. Jako první se ozvala miniaturní strana Volba pro město, která osočila Evropské demokraty z přelepování svých plakátů. Ti reagovali tak, že to nepotřebují, ploch mají prý dost. Přelepování se ale musí bránit i ODS, a to přesto, nebo možná právě proto, že má ploch ze všech nejvíc. Kdo skutečně začal, a kde jsou hranice vkusu politiků při omlouvání prokázaných přelepů, už nikdo neví. Který sloup v té či oné ulici je které strany, totiž není nijak dáno, a tak se stane, že si ODS objedná více sloupů, než kolik jich v ulici vůbec stojí. A Eltodo situaci stejně jako v případě jiných stran, které si zaplatí a pak plochy nenajdou, řeší lakonicky. Strany si mají své nosiče umístit kdekoliv v sousední ulici. Tak trochu Kocourkov a v médiích únavné tahanice a plamenná prohlášení lídrů, že za své strany ručí a případné hříšníky z vlastních řad stihnou trestem.

Udělám cokoliv!

Zajímavá je hlavně míra sebeprezentace jednotlivých politiků, která je takřka úměrná stávající moci a síle jednotlivých stran. Do redakcí proudí z tiskového odboru magistrátu i radnic denně tisíce mailů, jejichž hlavním obsahem je pouze to, že ten či onen politik se objeví tam či onde. Další tisíce opakují stále dokola každý, byť jen dílčí pokrok v klíčových tématech. Dnes máme o tři kamery více, za dva dny pak o dalších pět. Oblíbené je mezi politiky i otevírání staveb. Škoda jen, že některé ještě ani nestojí. Nová konečná metra, kterou politici ve vizi urbanistického rozvoje nedovedli k sídlišti či obchodnímu centru, ale do polí v Letňanech, se otevírala dokonce dvakrát. Nejprve ji novinářům, jako by šlo o jeho dílo, představil kandidát ODS na starostu Prahy 9 Jan Jarolím. O pouhé dva týdny později si metra všimli magistrátní politici, tak je slavnostně otevřeli na dva dny pro veřejnost.

Doslova proslulou se stala již před parlamentními volbami také lávka přes výpadovku na Barrandově, kterou, jak jinak než slavnostním přestřižením pásky, otevíral robustní starosta Prahy 5 Milan Jančík. Krátce poté si ale místní všimli, že je lávka opět uzavřena. Důvod je zcela prostý. Úplně dokončená totiž nebyla ještě před několika týdny, což starostovi evidentně v jeho představení nijak nevadilo. Podobně jako mu nevadilo nechat se na plakátech chválit za vybudování barrandovské tramvajové trati, na niž Praha 5 dala snad jen potřebná razítka úřadu.

Co se týče sebeprezentace, je Pavel Bém skutečným mrakodrapem v jednopodlažním slumu. Vedle tisíců plakátů s jeho tváří, které příliš nekorespondují s jasnou vizí drtivého vítězství ODS, je také ideálním kandidátem pro reality show české televize „Udělám cokoliv“. Snad až na to, že jeho cílem není drahý dárek pro rodinné příslušníky, ale jen jeho vlastní politický úspěch. Pro to je možné jej spatřit v mnoha nejrůznějších rolích i převlecích. Jsem vášnivý cyklista, říká, což v praxi znamená, že připraví předvolební vyjížďku na kolech pro novináře. S nimi se projede k novému stometrovému úseku cyklo­stezky, ale zpátky už jeho kolo odváží připravený náklaďák a primátor nasedá do své tradiční limuzíny. Neuplyne takřka den bez extravagance. Primátor na bruslích, primátor na kajaku, a kdo ví, co nás ještě čeká. Již těsně před parlamentními volbami se na plakátech se sloganem „Než odjedete na víkend, prosím, změňte vládu!“) prezentoval jako primátor a horolezec. Jakožto jednička kandidátky ODS pak neváhá ani v komunálních volbách uvádět své jméno na plakátech své pozitivní kampaně, o které již na začátku tvrdil: „Bude postavena na tom, co jsme již dokázali, a také na tom, co je ještě třeba udělat.“ Pražané si tak mohou jeho jméno spojit například s téměř patnácti sty spokojených dětí, které denně navštíví pražskou ZOO, nebo tisíci kamer, které hlídají naši bezpečnost. Problém je, že tyto úspěchy nelze přisoudit ani samotné ODS, protože jich dosáhla velká koalice dvou nejsilnějších stran. Zřejmé to je i v pohledu na priority, kdy se právě kamery a velký počet strážníků objevují v programech jak u socialistů, tak i ODS. Tento trend navíc podtrhuje i podobnost programů celého politického spektra v komunálních volbách, z něhož vybočují snad jen zelení, komunisté, poměrně radikální Strana občanské sebeobrany a několik jí podobných minisubjektů.

Jen zelení politici jsou k vidění jinak než ostatní. Téměř všichni včetně předsedy Martina Bursíka se překvapivě zúčastnili skutečné protestní cyklojízdy, aniž by ji provázeli projevy nebo podlézavým sebezviditelňováním. Příjemné překvapení v moři nedůvěryhodné politiky a razance ve svých prioritách ale zelení lehce snižují vytahováním některých nepříliš relevantních témat(olympiáda), která jsou předem odkázaná do šuplíku. Ostatní malé strany se sice snaží, ale jejich minirozpočty jim nedávají příliš mnoho šancí na to, aby vůbec v domácím mediálním prostředí vystrčily růžky.

Závěrem lze říci snad jen to, že máme, co jsme chtěli. Síla velkých stran je již tak mocná, že jejich sebejistotou neotřesou ani zcela viditelné korupční skandály, protože je v současném systému takřka nelze prokázat.

Autor je redaktor deníku Právo.