V některých městech je setkání se současným uměním zcela běžnou záležitostí. V jiných lokalitách může být kontakt s aktuálním vizuálním uměním pro člověka neznalého věci spíše překvapivý. Jako příklad uveďme Liberec. Do jeho organismu se už několik let s úspěchem daří začleňovat současná sochařská díla především díky úsilí společnosti Spacium, která navázala spolupráci s představiteli města. Výsledkem jsou kvalitní skulptury umístěné na veřejných prostranstvích města, přitahující k sobě zaslouženou pozornost obyvatel i odborníků, kteří se tu mohou setkat mimo jiné s díly Mariana Karla, Lukáše Rittsteina nebo Milana Housera. Před pár měsíci jednu ze zastávek městské hromadné dopravy přeměnil ve velký prostřený stůl David Černý. Liberec má v tomto smyslu na co navazovat. Vždyť právě zde se v roce 1969 uskutečnilo jedno z posledních svobodných sochařských sympozií před nástupem normalizace. Viděno touto optikou je Liberec patrně v mnoha ohledech výjimkou. Ne vždy a všude se totiž daří nacházet společnou řeč umělců a politiků. Příkladem váznoucí komunikace je Ostrava.
Přitom i v ní proběhlo v letech 1967 a 1969 unikátní mezinárodní Sympozium prostorových forem, v jehož rámci bylo vytvořeno několik jedinečných a pro vývoj umění druhé poloviny 20. století zásadních soch. Připomeňme třeba Modlitbu za zemřelého od Aleše Veselého, za niž mimochodem získal hlavní cenu právě na liberecké přehlídce, anebo přelomovou plastiku Karla Nepraše Rodina připravená k odjezdu, v níž autor poprvé použil litinu, svůj do budoucna typický sochařský materiál. Výsledky sympozia byly v době normalizace rozmetány a pokus o jejich částečnou obnovu v letech 1993 a 1994 se bohužel nestal impulsem, který by znamenal posun v myšlení a vnímání sochařského monumentu jako významné součásti městského prostředí.
Je to vlastně pár týdnů, co bylo v exponovaném prostoru před ostravským Domem umění odhalena plastika již zmíněného Lukáše Rittsteina. Jeho monumentální skulpturu vytvořenou ze skla, plastu a kovu odhalil ostravský primátor v listopadu loňského roku. Akce to tedy byla navýsost oficiální, ačkoli primátorovy zákulisní komentáře k dané plastice by se spíše hodily do Deniku Ostravaka než do úst oficiálního představitele města. Odhalení bylo završením sochařské soutěže vypsané městem Ostrava jako mimořádný grant na realizaci výtvarného díla ve veřejném prostoru. Soutěž byla celkem kvalitně obeslána. Své návrhy zaslali mezi jinými Milan Houser, Jan Ambrůz, Čestmír Suška, Marek Pražák. Zastavme se ale u slova „mimořádný“, obsaženého v zadání grantu. Docela přesně totiž vystihuje ostravskou situaci. Ne snad že by v Ostravě v posledních letech nevznikaly skulptury ve veřejném prostoru. Ovšem viděno příkladem Liberce, je frekvence vstupování kvalitních současných sochařských děl do veřejného prostoru Ostravy velice chabá a podpora radních spíše nárazová. Soutěž, jejímž výsledkem je Rittsteinova plastika, je v ostravském kontextu ojedinělá mimo jiné i tím, že výběrem byla pověřena odborná komise. To není v Ostravě zcela běžné. Na druhé straně stanoviskem komise se radní ani nemuseli řídit.
Snahy o doplňování městského prostoru sochařskou produkcí se datují už od počátku devadesátých let. Ovšem vedle naprostého propadáku, kterým je bezesporu špatné pískovcové sousoší Václava Fidricha, z nějž bezradnost doslova čiší, se Ostrava může chlubit jen několika málo kvalitními monumentálními díly. Mezi ně můžeme jistě zařadit v době svého vzniku bouřlivě diskutovanou sochou Ikara před novou radnicí. Barokně rozevlátá socha před klasicky členěnou hmotou radniční budovy, jíž dominuje přísná vertikála konstruktivistické věže, působí jako nechtěný a humorný kontrapunkt. Do skupiny kvalitních skulptur patří určitě bronzové sousoší Mária Kotrby, umístěné v Husově sadu na křižovatce protínajících se cest. Silně stylizovaný objímající se pár stojí v exponovaném prostoru a zasloužil by si mnohem klidnější místo. Další z toho mála kvalitních děl poslední doby je poněkud nevyrovnaná, rozporuplná plastika od Marka Pražáka, cudně umístěná na římse vysoko nad úrovní chodníku. A zatím posledním počinem je Úsvit – skulptura Lukáše Rittsteina. Autor v ní parafrázuje zdejší genius loci. Svým typickým způsobem zde proměňuje neživou technicistní šroubovici v biomorfního tvora s ohromnými brýlemi, v nichž se odráží okolní prostor. Ani umístění této plastiky není úplně nejvhodnější. Stojí sice v ulici vedoucí k Domu mění, avšak z obou stran jí konkurují další sochařská díla – z jedné na soklech stojící skulptury Augustina Handzela a z druhé informelní reliéf Jana Koblasy. Za to ovšem autor nemůže, místa pro potenciální realizace návrhů byla vybrána magistrátem naprosto nevhodně. Zdá se, že je to určující moment u všech zde zmiňovaných soch. Inu – ať stojí a nepřekáží.
Podmínky k prezentaci současného umění nejsou v Ostravě nijak růžové. Nezbývá tedy než doufat, že název Rittsteinovy plastiky bude předznamenáním blýskání na lepší časy, v nichž se bude slovo „mimořádný“ vztahovat vždy pouze na ocenění kvality uměleckého artefaktu ve vztahu k aktuálním trendům vizuálního umění.
Autor je historik umění.