Konečně se na ně dostalo!

Letos to skoro vypadalo, že o slavnostním předávání cen Nadace Alfréda Radoka snad už ani nebude co říct. Ceremoniál se odehrával v Divadle na Vinohradech, důstojné měšťanské prostředí sympaticky odlehčovaly doprovodné rytmy samby a uvolněný průvodce večerem, slovenský herec Ivan Martinka. Večer přenášel druhý program České televize živě a v hlavním vysílacím čase, a neznevážilo ho myslím ani obávané hlasování o divácky nejúspěšnější inscenaci, které bylo v tomto roce vyhlášeno poprvé. Sice jsme se nedozvěděli, kolik vlastně stačilo uherskohradišťskému divadlu hlasů, aby si za muzikál Donaha! odneslo cenu, předpokládám však, že nedošlo ani k žádným dramatickým dostihům, neřkuli davové hysterii. Dokonce lze vyjádřit jisté uspokojení nad výsledky, o nichž rozhodlo 58 divadelních kritiků a kritiček. Vítězná inscenace nezávislého sdružení Farma v jeskyni sice o přízeň domácích recenzentů musela svést lítý zápas, nakonec se však konzervativní obec podařilo přesvědčit, že práce Viliama Dočolomanského a jeho týmu za ocenění stojí. Příjemným překvapením bylo i ocenění Divadlo roku pro Divadlo v Dlouhé, při pohledu na některé nominované bylo totiž vidět, nakolik v kritickém rozhodování dominuje setrvačnost. A co tedy mohlo diváky nakonec nejvíc pobavit? Sami kritici – respektive jejich (sebe)prezentace. Ve chvílích promítání medailonů při jednotlivých nominacích stálo za to poslouchat citace z hodnocení: pozorný divák se mohl upřímně zasmát nad výroky typu „inscenátorům se podařilo text nejen interpretovat, ale i pochopit“ a podobně. Hlavní perlou večera byla však bezpochyby přehlídka trapnosti či smutné zaržání utlačovaných – vedle nesmyslné ankety, v níž se herci vyjadřovali na téma kritika, ze stínu konečně vystoupili ti, kteří to pro nás vlastně tak nějak už dlouho a s nadšením dělají a my si jich ani nevšímáme – koryfejové české divadelní kritické obce. Tam, kde by se mohlo věnovat více prostoru umělcům a jejich tvorbě, se vyskytly medailony čtyř českých kritiků (evidentně jich bylo osloveno víc, tito však neodmítli). V krátkých šotech jsme je mohli zahlédnout s prsty na klávesnicích, zahloubané nad poznámkami, přemýšlivě opřené o knihovnu a tak dále, vyslechnout si nejen jejich profesní krédo, ale dozvědět se o nich i něco lidského, například jaké mají vzdělání (zvláště pozoruhodné), jak se ke kritice dostali (neméně), a především jakou mají přezdívku. Konečně se na ně dostalo! Celá divácká obec, která se o recenzentech dozvídá jen prostřednictvím výsledků jejich práce, si mohla představit pár konkrétních obličejů. Trauma anonymity bylo překonáno, někdo si odbyl svých pět minut slávy, a my jenom doufejme, že divácká veřejnost se nenechá strhnout k zevšeobecňování a že tato část ceremoniálu se už nikdy nebude opakovat. V zájmu všech zúčastněných.