Dynamický radiožurnál

Od začátku roku je pro nás, kteří máme starý rozhlasový přístroj bez digitální stupnice, čím dál tím obtížnější naladit Radiožurnál. Několikrát se mi stalo, že jsem tuhle veřejnoprávní stanici při přelaďování minula v domnění, že se jedná o něco úplně jiného. Teprve po několika dnech změn mi došlo, že v ranním vysílání si prostě budou novináři vzájemně nejen tykat (to je stará osvědčená praktika), ale v každé větě si také říkat křestním jménem. Měla na mě dýchnout pohoda dynamického rána – o to myslím v novém formátu dopoledního bloku jde –, dýchla na mě hrůza. Šílené dopravní informace, substandardní čeština, radost v každé minutě. Pak naštěstí pustili song z Hříšného tance, a já si oddechla – vypadalo to, že se tento začátek dne obejde bez Lady Karneval, oblíbeného hitu minulého hudebního dramaturga. Ranní výkladní skříň vypovídá o cestě, kudy se Radiožurnál vydává, asi nejvýmluvněji (ano, je tady také tučné sousto v podobě knihovničky Haliny Pawlowské, autorky bezpochyby sečtělé – ne-li nejsečtělejší, jak se vyjádřila Barbora Tachecí), je to totiž čas, kdy lidé obvykle ladí stanici, u níž pak zůstanou. Večera se změny zatím dramaticky nedotkly, diskusní pořady zůstávají, reprízování pořadu Rádia Česko též – jen se proměnil výběr hitů, jímž se veřejnoprávní stanice opravdu blíží spíš ostatním mainstreamovým komerčním rádiům. Ve chvíli, kdy si rádio sami platíme, znovu vyvstává otázka, nemáme-li přece jen nárok požadovat „něco jiného“, než nabízí sektor placený reklamou. Česká televize už hranici dobrého vkusu dávno překročila a rozdíl mezi komerčními stanicemi a prvním programem je takřka neznatelný – totéž se teď děje s rozhlasovou jedničkou. Argumentem je poslechovost – a ty, alternativní posluchači, si přelaď na Vltavu, ta je přece určena lidem se zálibami v obskurnostech. Jenže já nechci denně poslouchat koncerty vážné hudby, já mám zájem o rádio, které na mě kultivovaně mluví a přináší inteligentní zpravodajství kulturní i politické. Kdybych chtěla poslouchat hudbu, tak si vyberu sama. Místo toho, aby se na Radiožurnálu snažili o jistou prestiž, tlačí – a odvolávají se přitom na většinového posluchače – do defenzivy lidi, kterým jde o rozhlas jako o dynamické médium, ne jako o pitomou zvukovou kulisu do restaurace. V současnosti se tedy zájemci o rozhlas podle koncepce ČRo de facto dělí na dvě skupiny – ty, co vydrží náročný, v dlouhých blocích komponovaný program Vltavy (a zopakuji, musí být milovníci klasiky), a na ty, kteří si s oblibou u rádia zanotují a odreagují se. Pro ostatní není moc místa. Snad by nás někdo mohl spočítat a rozhodnout se, zda se za naše peníze nevyplatí zřídit další rozhlasovou stanici.