Historii filmových práv na román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále (poprvé v Edici Petlice 1971) zrekonstruovala – s citací z Hrabalova dopisu režiséru Karlu Kachyňovi z července 1996 – Kamila Klausová v Týdnu č. 12/2006.
Nový románViktora Fischla Vy, soudci athénští (Paseka 2005), autorův první (!) historický román, recenzovala v Roš chodeš č. 3/2006 Michaela Švábová. – Jako „hřejivé čtení, zejména pro krásné vyobrazení Sókratova manželství a jeho vztahů s přáteli“, ocenil Fischlův román Luděk Rychetník ve filosofické revui Distance č. 3/2005.
Na nařízenou „diskusi“ o hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák? a následnou likvidaci Divadla satiry koncem roku 1948 zavzpomínala v Divadelních novinách č. 5/2006 v článku Byla satira, nebo nebyla? kritička Alena Urbanová, účastnice tehdejších dějů.
„Abnormálně šikovným kýčařem“ nazval Jaroslava Dietla v rozhovoru pro Katolický týdeník č. 9/2006 Vladimír Just. – Opakované reprízování Dietlova rozhlasového seriálu Doktor Marcus a jeho rod v Českém rozhlase kritizoval v již anoncovaných Divadelních novinách Petr Pavlovský.
Na básníkaJosefa Jelena (* 1921), projevujícího se v letech 1969–70 v Rudém právu jako divadelní kritik pod pseudonymem Josef Otava, upomněla – aniž jej jmenovala – v Lidových novinách 16. 3. 2006 divadelní kritička Jana Machalická, rozčilená úrovní recenze Lukáše Jiřičky v Respektu č. 10/2006 o inscenaci Richarda III. v Národním divadle.
Vzpomínka Petra Fabiana na básníka Miroslava Červenku otevírá první letošní číslo Proglasu, literární a kulturní přílohy Revue Politika č. 2/2006.
O názor na „venkovský román“ Jiřího HájíčkaSelský baroko (Host, Brno 2005), který v anketě Kniha roku 2005 obdržel sedm hlasů (3. místo), se v Tvaru č. 5/2006 podělili Emil Lukeš a Milan Jungmann.
Na recenzní nezájem si nemůže stěžovat Věra Nosková. V Reflexu č. 10/2006 hodnotila její román Bereme, co je (Abonent ND 2005) Kateřina Svatoňová. – Na pochybovačnou glosu Ondřeje Horáka v Lidových novinách 17. 3. 2006 k oprávněnosti nominace Noskové na letošní cenu Magnesia Litera polemicky reagoval v LN 20. 3. t. r. Alexander Tomský.
František Knopp
Turecko
Hned několika nanejvýše aktuálními tématy se zabývá poslední číslo kulturního měsíčníku Birikim. Některé články se věnují takzvané kurdské otázce a možnostem jejího řešení (přiznání plných práv kurdské menšině, perspektivy kurdské autonomie atp.), další proměnami tureckého nacionalismu (autoři mluví o jeho postupné „westernizaci“, inspirování se nacionalismy v zemích Evropské unie) a část čísla arménské kultuře a historii v Turecku, přičemž se snaží o co nejrozmanitější pohledy na problematický vztah Turků a Arménů (jeden z článků napsal známý novinář a myslitel, turecký Armén Etyen Mahçupyan). Dva delší články se zaměřují na téma Islám a protestantismus. Ahmet Çiğdem mluví o tom, že turecká religiozita dostala během posledních desetiletí „protestantskou podobu“, která se projevuje zvláště mezi sekularizovanými vyššími a středními vrstvami. Ty podle něj zdůrazňují novou reinterpretaci některých tradičních zvyklostí a obracejí se proti mnohým „ortodoxním“ tradicím a normám. Ali Yaşar Sarıbay se ve svém článku pokouší o nový výklad Weberovy známé teze o „kapitalistickém duchu“ protestantismu, který umožnil prudký hospodářský vzestup západoevropských zemí a Spojených států. „Důležitým nástrojem legitimizace vstupu kapitalismu do nezápadních společností vůči ,lokálním‘ reakcím, které jsou ztotožňovány s náboženstvím, je dnes snaha přesvědčit společnost, že stávající místní náboženství vlastně obsahuje silné prvky, které kapitalismus podporují,“ píše Sarıbay. Toto pojetí si podle něj dnes osvojila celá řada tureckých podnikatelů ze spíše tradičně založených středních městských vrstev, jejichž neutuchající ekonomická aktivita a finanční síla jim vynesla označení „anatolští tygři“. Právě v souvislosti s těmito vrstvami se mluví o „islámském protestantismu“. Jedna skupina podnikatelů ze středoanatolského, tradičně založeného města Kayseri se dokonce sama označuje za „islámské kalvinisty“, píše dále Sarıbay. Vycházeje z tezí tureckého sociologa Sabri Ülgenera pak volá po nutnosti revize některých Weberových vývodů, zvláště jeho pojetí „asijských náboženství“ (a islámu – jako „náboženství válečníků“ – především) jako protipólu „ekonomické etiky“ a puritanismu protestantství. I když některé Weberovy analýzy nejsou zcela nesprávné, je nutno vymezit je časově a prostorově. Oproti „pouštnímu“ islámu arabských kmenů například ukazuje Sarıbay městský islám jako „náboženství obchodníků“ (obchodní aktivity, spravedlivé obchodní vztahy a rozvahu při podnikání podporují nesčetné koránské verše) a znovuoživení tohoto islámského důrazu na ekonomickou aktivitu v současnosti. Paradoxně lze tedy mluvit o vzniku „weberizovaného islámu“, islámu prodchnutého duchem protestantské etiky, uzavírá Sarıbay svůj text.
Petr Kučera