Vznik básnické skladby Máj Karla Hynka Máchy nastínil Dušan Prokop v České literatuře č. 2–3/2006.
Medailonem v čísle 3/2006 připomněla revue Masarykovy univerzity v Brně Universitas letošní 110. výročí narození Romana Jakobsona (11. 10. 1896 – 18. 7. 1982).
Nekrolog religionisty Stanislava Segerta (4. 5. 1921 Praha – 30. 9. 2005 Malibu, USA), jazykového spolupracovníka J. Seiferta na překladech biblických textů, napsal do vědecké revue Religio č. 1/2006 Pavel Spunar.
Třicet let uplynulých od vydání románu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík (Toronto, Sixty-Eight Publishers 1976) dalo podnět k úvaze Antonína Přidala ve Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 82 (září 2006).
Čtyřicet let po natočení rozhovoru Václava Vosky s Janem Werichem během přestávky televizního přenosu inscenace v cyklu Zveme vás do divadla máme příležitost si tento rozhovor i přečíst: na poslední straně Divadelních novin č. 16/2006 v rubrice Paměti / záznamy / deníky.
K sedmdesátinám Václava Havla načasovalo České středisko v Berlíně dvoudenní seminářVáclav Havel in Theater (und Politik), na němž Karel Hvížďala představil knihu Prosím stručně (německé vydání Bitte kurz fassen se objeví co nevidět) a divadelní soubor z Teheránu uvedl představení Kiss you, and Tears, založené na Dopisech Olze. O akci, na níž se podílel i pražský Divadelní ústav, obšírně referoval Kölner Stadt-Anzeiger 9. 10. 2006. – Týž den zaznamenaly Lidové noviny (jako jediné u nás) bleskovou návštěvu Joan Baezové, která přijela do Prahy Havlovi k narozeninám pogratulovat a zazpívat.
Příslušnost Karla Kosíka k odbojové skupině Předvoj (1943–45) osvětlila Alena Wagnerová v Listech č. 5/2006 v polemice s medailonem Karla Hrubého k nedožitým Kosíkovým osmdesátinám (Listy č. 4/2006).
Eseji Milana Kundery o románu jako „klíčovém žánru evropské modernosti“ se zabývá esej Václava Bělohradského Kunderův sen o absolutním autorství (Salon č. 488 z 12. 10. 2006).
Do nového (16.) ročníku vstoupil „studentský list pro seniory“ Babylon. První číslo z 2. 10. 2006 otevírá rozhovor s Josefem Vondruškou, autorem knihy Chlastej a modli se (Torst 2006), o Magorovi, Plasticích, Bondym, Gottovi, Knížákovi a rokenrolu. – Dvoustránkovou montáž dokumentů o nechvalně známém poslanci téhož jména publikoval v témže čísle pod titulkem Já, JUDr. Josef Vondruška, provozní zámečník aneb Zrůda v parlamentu Josef Mlejnek jr.
František Knopp
Turecko
Radost z udělení Nobelovy ceny Orhanu Pamukovi byla pro mnohé Turky zkalena skutečností, že krátce předtím prošel francouzským parlamentem zákon kriminalizující zpochybňování arménské genocidy (A2 č. 43/2006). Vzhledem k tomu, že si Pamuk získal světovou pozornost mj. svým kritickým postojem k prezentování arménské otázky v Turecku, spatřovali mnozí v rozhodnutí Nobelovy komise jen další prostředek, jak Turecko ponížit. Pamuk sám ihned přispěchal s odsouzením „arménského zákona“, stejně jako jeho blízký přítel a prominentní istanbulský novinář arménského původu Hrant Dink, který shodně s Pamukem vyjádřil přesvědčení, že Francie tak pokrytecky omezuje svobodu slova, aniž by se sama zamyslela nad svou koloniální minulostí, a že samotným Arménům její rozhodnutí spíše uškodí, než pomůže. „Nemohli jsme se z Nobelovy ceny skutečně radovat,“ napsal známý sloupkař Mehmet Ali Birand, a vyjádřil tak asi pocity většiny Turků. Přestože reakce v novinách byly převážně pozitivní, vždy se nad nimi vznášel mrak rozhořčení nad zmiňovaným zákonem. Birand využil příležitosti, aby ostře kritizoval ty své spoluobčany, kteří Pamukovi vyčítali, že Nobelovu cenu získal jen za své výroky o Arménech, a nikoliv za svou literární tvorbu. Básník Özdemir Ince, kterého měl jistě Birand na mysli, například označil Pamuka za průměrného spisovatele a prohlásil, že „Turecko bylo dáno do výprodeje a turecká historie prodána na aukci za nejnižší cenu“. Ani reakce ze strany státu nebyla zcela jednoznačná, Zatímco premiér Erdogan vyzval své spoluobčany, aby nechali stranou rozepře, které Pamuk vyvolal v minulosti a postavili se za prvního tureckého laureáta Nobelovy ceny, a osobně Pamukovi telefonicky pogratuloval, prezident Ahmet Necdet Sezer Pamukovo vítězství nijak nekomentoval, i když je jinak známý svým zvykem blahopřát Turkům, kteří uspěli na mezinárodní scéně. Nejčtenější turecký deník Hürriyet komentoval 17. října Nobelovu cenu titulkem „Tuto cenu získala turecká literatura“ a vřele Pamukovi poblahopřál. Naprostá většina prominentních tureckých literátů se k tomuto názoru připojila. Yaşar Kemal, sám dlouholetý kandidát na Nobelovu cenu, napsal, že si Pamuk „cenu zcela po právu zasloužil“. Spisovatelka Adalet Aˇgaoˇgluová vyjádřila přesvědčení, že se díky tomuto ocenění bude svět více zajímat o tureckou literaturu, a v podobném smyslu vyzdvihli Pamukovo vyznamenání i další nestoři turecké intelektuální scény, spisovatel Murathan Mungan, skladatel Zülfü Livaneli, novinář Hizli Dogan a mnoho dalších. Přestože se tedy v reakcích mísila uražená národní hrdost s upřímnou radostí, většina komentářů by se dala shrnout útěšnými slovy Mehmeda Aliho Biranda: „Ať si říká kdo chce, co chce, Pamuk vyhrál. A skrze něj i my. Je to pro nás velká čest. A jsme na něj hrdí.“ Ani tato slova ovšem nezněla příliš přesvědčivě a asi bude trvat ještě nějakou dobu, než se Turecko smíří s faktem, že jeho jediný „nobelista“ je zároveň neúprosným kritikem své vlastní země.
Petr Kučera