Sebepoznávání jako cesta ke svobodě

K sepsání pamětí Berďajev přistoupil v přelomové době, a to jak pro ruské emigranty, rozeseté na ose Paříž – Berlín – Praha – Bělehrad, tak i pro Evropu jako celek. Psal se rok 1940 a ani ústraní francouzského Clamart a Pilat-Plage, míst filosofova pobytu, nemohlo zastřít stín blížící se katastrofy. Historické okolnosti tak tvoří významný podtext poslední Berďajevovy knihy – účtování s dlouhým životem i epochou, která stála před dalším v řadě kataklyzmat 20. století, naznačuje autor již v úvodu: „Prožil jsem tři války, ze kterých mohou být dvě nazvány světovými, dvě revoluce v Rusku, malou i velkou, prožil jsem duchovní renesanci počátku 20. století, potom ruský komunismus, krizi světové kultury, převrat v Německu, krach Francie a její okupaci vítězi, prožil jsem vyhnanství a mému vyhnání ještě není konec.“

Duchovnost, revolučnost, kosmopolitismus

Paměti, rozčleněné do symbolických dvanác­ti kapitol (s dvěma krátkými poválečnými dodatky), jsou svého druhu „filosofickým Bildungsromanem“. Rezignace na přísně chronologickou strukturu vyprávění poskytla Berďajevovi prostor pro širokou reflexi, i když výrazně „přetavenou“ prizmatem autorovy osobnosti. Vnější dějinné faktory vnímá ruský myslitel pouze jako kulisu svého života; kulisu sice důležitou, ovšem ne určující pro jeho filosofické směřování. Také fakta vlastní biografie – mládí prožité v aristokratickém prostředí, studium v Kyjevě, účast ve studentském hnutí a následné vyhnanství ve Vologdě (1901–02), spolupráce s petrohradským časopisem Novyj puť, návštěvy nábožensko-filosofických setkání orga­nizovaných D. Merežkovským, návrat do Moskvy a sblížení s S. Bulgakovem, V. Ernem, E. Trubeckým a P. Florenským, ruské revoluce roku 1917, odjezd na „lodi filosofů“ (1922) do emigrace, nejdříve do Německa a později do Francie, rozsáhlá publikační činnost a nebývalá proslulost na Západě – jsou odsunuta do pozadí.

Kniha tak představuje především kroniku myšlenkového vývoje „ruského inteligenta“. Tím Berďajev zůstal přes všechny životní otřesy až do své smrti, emigrace tuto pozici pouze zesílila. Jako zástupce vyvolené třídy, chaoticky nesourodé, nicméně stmelené velkým „společným dílem“, tj. službou ideálu „pravdy“ a „svobody“, jež bude přinesena prostému lidu nehledě na jeho vlastní potřeby, tak zcela přijal za sebeidentifikační formuli ruské inteligence přelomu 19. a 20. století, tedy Duchovnost, Revolučnost, Kosmopolitismus, která byla reakcí na ideologii carismu, tj. Pravoslaví, Samoděržaví, Národ.

Berďajev si byl vědom, že mají-li všechna období jeho života, tedy pozitivistické, anarchistické, marxistické, mystické a křesťanské, tvořit jednotu, bude to možné pouze tehdy, budou-li stmelována ve vyšší celek silnou, svrchovaně svébytnou osobností. Ani ona ovšem není prosta vazeb a vlivů – za své filosofické souputníky Berďajev považoval především I. Kanta, S. Kierkegaarda, A. Schopenhauera, F. Nietzscheho, z ruských myslitelů pak F. Dostojevského, K. Leonťjeva, L. Šestova, nezřídka se vracel k tvorbě H. Ibsena a L. Bloye.

Homo mysticus

Téma svobody, jež se stalo ústředním v jeho tvorbě a jemuž se věnoval v průběhu celého života v řadě knih (česky např. Filosofie svobody, 2001; O otroctví a svobodě člověka, 1997), rozvinul Berďajev i v biografii. Filosofův vyhraněný personalismus ústí v antropo­diceu, v níž existenciální problémy smyslu života a tvorby, osobnosti, zla a věčnosti nalézají poslední ospravedlnění ne v lidstvu, ale v usilovném naplňování prostoru svobody každým jedincem. Berďajev nazírá svět z hlediska blížícího se eschatonu. Blížící se rozklad světa a zjevná tíha k destrukci však nemá vést k pasivní rezistenci, naopak – podle něj je jediným východiskem tvůrčí akt, protože (a přestože) je v něm a priori obsažen zánik. Právě v tom se projevuje absolutní svoboda konání – tvůrčí završení totiž předpokládá vítězství nad exteriorizací, vnějškovostí, objektivací.

Hodnotu Berďajevova životopisu lze spatřovat především v úpornosti, s jakou se snaží dobrat podstaty svého filosofického naturelu; s vehemencí a i dnes obdivuhodnou důsledností analyzuje vlastní myšlenkové zázemí. V této knize také pokračuje v oblíbené činnosti ruských literátů, totiž vědomé tvorbě vlastní biografie. Jeho život, ať již osobní či veřejný, se proplétá s filosofickou a publicistickou tvorbou a stmeluje se v celistvý tvar, jenž se pak následně stává tvořenou legendou, tedy jakýmsi uměleckým gestem par excellence.

Současného čtenáře zřejmě osloví paradoxně spíše jistá Berďajevova lhostejnost k dogmatickým základům křesťanství – sám sebe definoval jako zástupce druhu homo mysticus, spíše než homo religiosus – i odpor k institucionální podobě církve. Filosofa fascinovala možnost využití revolučních základů náboženství k realizaci plné tvůrčí svobody jedince, autoritu a tradici vášnivě odmítal. Dobových teologických sporů, kupříkladu ve věci takzvané filosofie jména, se Berďajev neúčastnil, ortodoxní patristiku i katolicko-protestantskou tradici znal jen povrchně, není tedy divu, že nikdy nebyl skutečnými teology považován za plně křesťanského myslitele.

Berďajevovým pamětem se nedostává plasticity vzpomínek Naděždy Mandelštamové a Niny Berberovové (obě byly přeloženy do češtiny), ani literární noblesy zápisků M. Cvetajevové či sarkasmu a jízlivosti Z. N. Gippiusové (Živyje lica). Přesto řada portrétů, mj. V. Ivanova, A. Bělého, A. Bloka, V. Rozanova, D. Merežkovského, S. Bulgakova, P. Florenského aj., významně doplňuje ruskou memoárovou literaturu tohoto období. K vynikajícím pasážím můžeme přiřadit ty, jež se věnují myšlenkovému pozadí „ruské kulturní renesance počátku 20. století“, kdy se jako v nějakém zmateném palimpsestu promíchaly všechny protiklady doby – dionýství bylo střídáno asketismem, romantismus nihilistním realismem, vyhraněný indi­vidualismus kolektivní soborností. Erós vítězil nad Logem, extatičnost a zběsilá touha po „nových“ zážitcích byla v módě. Okultismus a magie umělce fascinovala. O mnohém vypovídá popis sektářské atmosféry populárních přednášek antroposofů Rudolfa Steinera a „madame“ Blavatské – vskutku inspirativní čtení zejména pro současné steineriány a okultisty všeho druhu.

Berďajevův Vlastní životopis tak i dnes můžeme číst jako svrchovaně autentickou výpověď o filosofu, který, řečeno s G. Fedotovem, „vejde navždy do historie Ruska v podobě živelného a vášnivého hledače a bojovníka, jako člověka, který pro Západ poprvé objevil v celém bohatství a složitosti, protikladech i hloubkách ruského náboženského génia“ (Berďajev-myslitěľ, Novyj žurnal, New York 1948).

Zelenooký démon gippi

Četbu knihy komplikuje nekvalitní překlad, jenž působí jako výstup z jazykového semináře prvních ročníků vysoké školy se všemi odpovídajícími nedostatky. Kromě vynechávání slov, nevhodných předložkových vazeb a více než stovky rusismů hyzdí text na mnoha místech i dnes v hovoru velmi oblíbený anglicismus „je to o tom“. Autorka překladu Markéta Válková i redaktor knihy Michal Altrichter prokázali absolutní neznalost ruského kulturního kontextu 19. a 20. století. Jinak si není možné vysvětlit desítky opominutých překladatelčiných přehmatů, a to jak v reáliích (Berďajevova babička byla postřižena, tj. vstoupila do kláštera, a ne „tajně ostříhaná“ – s. 18; Zakon Božij byl před revolucí vyučovacím předmětem na ruských středních školách, nešlo tedy o „zákon Boží“ – s. 28; groteskní záměna opozice posjustoronnosť/potustoronnosť pak připisuje ruské levicové inteligenci zájem o „onen svět“, namísto o realitu, pozemskost – s. 152; atd. atp.), tak v místních jménech (špatné skloňování města Vologdy, užívání počeštělého názvu Petěrburg). Vrchol žalostného čtení představují zkomoleniny vlastních jmen nejvýznamnějších osobností ruské inteligence daného období, známých i v našem prostředí. Čtenář tak narazí na již neužívané podoby jmen (Tjutčev, Hercen) a řadu pozměněných jmen vlastních – kupř. Geršenzonov namísto Geršenzon, Fjodotov namísto Fedotov, Svěntickij namísto Svěncickij. Vrcholem svévole je ovšem proměna pohlaví „zelenookého démona“ ruských salonů, manželky Dmitrije S. Merežkovského Zinaidy N. Gippiusové, na muže se záhadným jménem Z. N. Gippi – s. 172.

Překlad Berďajevova Vlastního životopisu je nejhorším z více než tuctu dosud u nás vydaných.

Autor je rusista.