O Straně zelených jsme se z médií celá léta nedovídali téměř nic. Snad jen to, že je. V minulém roce pak, že sice stále je, ale rozhádaná. Však to také odpovídalo mediální realitě, která bere v potaz jen toho, kdo si to „zaslouží“ a v průzkumech získá nad pět procent, nebo toho, kdo je chvilkově v kursu pro své rozbroje, o kterých se dobře píše a ještě lépe se o nich čte. S tím prvním už musí počítat každý volič, novinář a hlavně politici ostatních parlamentních stran. Je to ale zvláštní přístup; strana, o které se nedozvíte z médií, jako by nebyla, a tak je s podivem, že zelení to zvládli sami, „jen“ s vydatnou pomocí znechucených voličů, kteří zřejmě chtějí číst i o někom jiném než doposud. Od února, kdy v průzkumech zelení zabodovali jako další možná parlamentní strana, už také čtou. A to všude.
Ale jaké to je vlastně psaní? Zatím to vypadá tak, že pokud nějaké, tak veskrze očekávatelné. Alespoň to deníkové určitě.
V Právu (tak jako jinde) například dobře vědí, že zelení ubírají hlasy především sociálním demokratům, straně, která je listu nejblíže, a proto své čtenáře, u nichž se předpokládá umírněné levicové přesvědčení, prostřednictvím komentářů pravidelně varují před zelenomodrým nebezpečím. Začalo to komentářem Františka Janoucha (Proč nemohu volit zelené, Právo 18. 3.), ale leccos podobného člověk mohl číst i v těch od poslance Zdeňka Jičínského nebo Martina Hekrdly. Prý půjde dokonce o seriál, snad ne nekonečný, do voleb ale jistě vydrží.
To by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se opravdu komentovalo, zatím to ale vypadá, že se jen vrství otázky o levicovém či pravicovém směřování zelených, motivech jejich jednání, ale odpovědí, neřkuli analýz, se čtenář nedočká. Pouští se jen další mlha tam, kde už tak není skoro nic vidět. Sami zelení tomu příliš nepomáhají a můžeme se jen domnívat, zda jde u předsedy Bursíka o dospělou distanci od pravolevého vidění skutečnosti, nebo jen o lidoveckou snahu být ve vládě (jedno které) za každou cenu.
Pak nemůže překvapit, že je to nakonec od zelených odešlý Jakub Patočka, jenž se v rozhovoru týdne snaží (a Alexandr Kramer mu v otázkách vydatně pomáhá) odhalit pravou podstatu bývalých spolustraníků (Bursík pro pár křesel ochotně obětuje cokoliv z programu své strany, Právo 11. 3.). Je to zvláštní rozhovor. Rozhovor s jedním (Patočka) o druhém (Bursík). Ti dva se přitom nemají vůbec rádi, což asi bude důvod, proč se vůbec odehrál. Patočka svou analýzu samozřejmě má, a není náhoda, že v Právu je jim po chuti. Supluje ale práci novinářů, zaskakuje i za jindy zvídavého Kramera, který by měl identitu Strany zelených odhalovat v rozhovorech se zelenými, a ne s člověkem, jemuž nezbývá než čekat, zda se najde někdo, kdo si na něj vzpomene. Je zřejmé, že je to jednání účelové. Patočkova uvěřitelná nedůvěra v zelené je pak ještě znehodnocena až příliš nápadnou důvěrou k premiéru Paroubkovi. Tady už se vede předvolební kampaň.
V článku Hra o pátou stranu (Reflex 2. 3. 2006) Bohumil Pečínka píše: „Čím méně toho o sobě zelení řeknou, tím větší naděje mohou vzbudit.“ Možná tedy spíše platí: Čím méně se ptáme, tím více toho nevíme.
Nalevo od Práva, v Haló novinách se zeleným dostává zdaleka nejméně prostoru. To ale v případě tohoto stranického listu platí snad o všech stranách kromě KSČM. A prostor, který zbývá, je okupován zesměšňujícími komentáři (o barvě jednoho melounu), mj. od současného stranického šéfa Vojtěcha Filipa. Jejich forma je ukázková: mají podobu prefabrikovaných zpráv a otázek pro předsedu. Zkrátka stranický list, jak má být.
Jinak, ale stejně
Jinak, ale v principu stejně se píše i napravo. Když nejsou žádné důkazy o tom, čím zelení vlastně jsou, protože novináři je ne a ne přinést, začnou se důkazy vytvářet. Stačí přeci v každé zprávě o zelených v jedné větě zmínit, že mají blíže k ODS, a podpořit tak trend, jenž je skrytým přáním jak Lidových novin, tak Mladé fronty Dnes. Co na tom, že přání se zde stává otcem myšlenky, hlavně když to zabírá. Má pravdu Jiří Černý, když konstatuje (Lidové noviny 27. 2.), že k tomu, aby si o zelených dotvořil názor, který nebude založen jen na emocích a nechuti ze stran ostatních, potřebuje novináře Václava Moravce, který s bravurou jemu vlastní položí ty otázky, které nikdo nepokládá. I ty nepříjemné. Neměl by to ale chtít jen po Moravcovi, nýbrž po všech novinářích bez rozdílu, včetně těch z Lidových novin (kam píše).
Špatným příkladem vedení rozhovoru s politikem je práce Renaty Kalenské s Martinem Bursíkem (Lidové noviny 25. 2.). Jako by sama autorka byla hulvátským stylem už unavena a chtěla si patřičně užít slušného nekonfliktního pokecu, kde se otázky kladou jako jemně nahrané míče, s nimiž diskutér nemá nejmenší problém a hraje je i poslepu. Dobře odvedenou prací by ale měl být rozhovor, v němž by se snažila klidnou a neagresivní tvář jednoho předsedy problematizovat, namísto aby ji sama vytvářela. Vždyť jak jinak se dá zjistit, zda nejde jen o masku, kterou lze lehce sundat? Alespoň že v komentářích dávají v Lidových novinách prostor i těm, kteří se neváhají vysmát strachu ze zelených, jenž naplno propukl u obou největších politických stran (Josef Mlejnek, Jan Kubita).
Máme tolik jasno
Všem třem velkým deníkům bez rozdílu je pak vlastní neustálé omílání zažité „pravdy“, jež mluví o bývalých radikálech ve straně zelených, kteří ji rozdělovali a byli příčinou všech sporů. Nikdo už si zřejmě nepamatuje, že boje jednotlivých frakcí uvnitř strany vedli všichni bez rozdílu, za použití stejně nepěkných praktik – včetně těch, kteří stranu dnes řídí. Zapadá to do obrazu, který o sobě zelení šíří; proč jej ale šíří novináři?
Pokud hledáte rozbor předvolebního programu zelených, nenajdete v žádném z deníků – až na kusé informace o jeho jednotlivých bodech (LN, Právo) a pokusů o srovnání s programy velkých stran (MfD) – vůbec nic. Je to nevděčná práce a nikomu se do ní nechce. Navíc mají všude jasno, jak o zelených psát, a pídit se po obsahu nemá cenu, když se na formě psaní již dohodli. Všichni zavčas přišli s portrétem předsedy Bursíka a LN všechny trumfly, když odhalily i prostředí, ve kterém bydlí, jí a spí. Vskutku čtivou a nikoliv povrchní analýzu Strany zelených zevnitř tak prozatím přinesl jen Týden (Zelené roští zevnitř, 20. 3.), kde se rozhodli vzepřít obrazu, jímž se zelení zaštiťují, a pokusili se nahlédnout za něj.
Každý by chtěl věřit, že se na politické scéně objevuje cosi nového, ještě neposkvrněného. Přání ale může být pouhou iluzí. Zdá se, že se po všech zklamáních už někde ztratila odvaha vidět realitu. Už nechceme znovu vidět, jak může dopadnout to, v co jsme doufali tolikrát předtím. Novináři by ale měli zjišťovat, co je tu vlastně k vidění.