Předvolební kampaň je tu především pro voliče nerozhodné, nebo pro ty, co z mnoha nejrůznějších důvodů volit nechodí. Objem vynaložených financí se ale nerovná počtu získaných hlasů ani snědených předvolebních gulášů, klobás a vypitých litrů zlevněného piva. Vůbec nejhůře se plýtvá na vznik předvolebních televizních spotů, které od minulého týdne v nekonečně dlouhém, více než hodinovém vstupu v odpoledních hodinách pravidelně okupují obrazovky ČT 1. Stejně jako je málo těch, kteří přečtou předvolební programy jednotlivých stran, je málo i těch, kteří vydrží u televize, když v reklamních spotech pro tentokrát nevnucují zboží, ale stranické „ideály“. Vydržet se to snad ani nedá.
Z parlamentních stran pochopila jen KDU-ČSL, že televizí odkojený občan ani v televizním věku nedokáže bedně odpustit vše, co mu právě nabídne, a tak spolu se stranami, jejichž jména většina z nás nikdy neslyšela (ČSNS, Moravané, Helax, Folklór aj.) a u nichž ke stejnému rozhodnutí vede nedostatek financí, svůj přidělený čas nevyužila. V ničem jí to nepomůže, ale jistě ušetřila pár set tisíc, které se dají zužitkovat třeba na billboardy, které vidíme, i když je vidět nechceme, a na které žádný dálkový ovladač s tlačítkem Vypni nemáme.
Ještě lépe svůj televizní spot zúročila KSČM, když statisíce darovala nejrůznějším dětským domovům a z obrazovky nás informuje právě jen o své, jinak a jindy těžko poznatelné lidskosti. Alespoň k něčemu to tedy bylo.
ODS pokračuje v sérii svých filmově a dobrodružně laděných negativních klipů, které o vlastní podstatě strany vypovídají pouze skrz negaci nejsilnějšího protivníka v podobě ČSSD. Ryze útočná kampaň, která se odráží i v druhém spotu, kde promlouvají (a pomlouvají) jednotliví lídři, už ale u strany, jež je s mobilizačními postupy spjata od chvíle svého vzniku, ničím nepřekvapí. Stejně tak nepřekvapí, že ČSSD v odpovědi na televizní mluvu ODS nasadila stejný tón a v druhém ze svých spotů nás varuje před hrůzami, které čekají republiku v případě možného vítězství modrých rivalů. První klip se ale točí kolem „jistot a prosperity“ a je ukázkou klasického konformního podbízení se jako v případě zaručeně nejlepších čisticích prostředků.
Klipy malých stran jsou si podobné v agitaci za volbu neparlamentních uskupení (SNK-ED, Pravý blok, NezDem, KPČR), což zní obzvláště úsměvně u tak kovaných politiků a straníků, jakými jsou Zieleniec (dříve ODS, dnes SNK) a Kasl (dříve ODS, dnes ED). Z pozice staronových tváří útočí na to, za co dříve tolik bojovali, a divák jim to má věřit.
Přesvědčení a forma přesvědčování Petra Cibulky (Pravý blok) se již od roku 1990 nemění a s jistotou můžeme tvrdit jen to, že ani do budoucna nezmění. Těžko říci, zda naučené slogany už Cibulka neříká i v odpověď na pozdrav nebo při výběru zboží v samoobsluze, a když se představuje, tak vždy jen slovy „jsem vydavatel seznamů StB“.
Střízlivou spřízněnost, a tedy i sounáležitost s ostatními parlamentními stranami vážící se na překonání pětiprocentní hranice, projevila Strana zelených. Její klip je vpravdě klipem seriózní strany, která do parlamentu dávno patří; tím pádem je nudný, upovídaný a bez jakéhokoliv nápadu, krom závěrečné Bursíkovy výzvy „je čas volit zelené“.
Vtipní ale nejsou už ani ti, kteří nikdy na nic jiného než na vtip nesázeli, tedy Balbínova poetická strana. Vypadá to na propagaci vlastní hospody, ale už ne vlastního smyslu pro humor, jen zahleděnosti do falešné představy milého, českého pivního buranství. Poetika zmizela někdy mezi třetím a čtvrtým půllitrem.
Ale občas se přeci jen člověk zasměje, to když třeba Vladimír Železný vsadí na jistotu a uvítá voliče svým nováckým: „Pěkný den a dobrou chuť, pokud právě jíte.“ Už sice neukazuje své oblíbené koláče sledovanosti, musel by je totiž vyměnit za nesnesitelné koláče volebních preferencí, ale jinak je to ředitel, který se nestydí jako dříve a svůj neslavný odchod z televize Nova i následné soudní pře neváhá označit za úspěšné a vhodné pro řízení státu.
K smíchu vůbec není sebeprezentace zřejmě až neonacistického uskupení Hnutí pro národ a rodinu, které má všeho dost a nápravu vidí v zavedení jazykového zákona, trestu smrti pro vrahy, odmítnutí multikulturalismu a samozřejmě i registrovaného partnerství. Člověk je až rád, že se o českých nacionalistech dozvídá zpravidla jen jednou za čtyři roky.
Jsou i tací, co sázejí na sliby, a to takové, že to vypadá až na klamavou reklamu. Tak strana zdravého rozumu láká na „veřejnou dopravu pro důchodce zdarma“, liberální reformní strana slibuje ulehčení v podobě eutanázie, a strana 4 vize dokonce kratší pracovní týden a rodinný dům pro každého.
Předvolební spoty nemohou nic změnit, nikomu a ničemu nepomáhají a stojí příliš peněz. Možná by se na tuto zákonnou povinnost České televize mohlo s klidem zapomenout a ušetřený čas věnovat třeba besedám o politice s lidmi, kteří ji mají jako profesní zájem, nikoli jako povolání.