Nebýt v obraze

„Novinář má samozřejmě právo zaujmout stanovisko“ píše v úvodu své recenze komiksu Palestina od Joe Sacca Magdalena Křížová (Roš chodeš, srpen 2008) a vzápětí předvádí, jak ono autorovo právo proměnit v „jednostranný a tendenční pohled na realitu, který nekriticky přejímá od palestinských radikálů.“ Recenzentka Saccovi vyčítá, že není objektivní a jeho grafický román Palestina nesplňuje její podmínky, jež se však hodí spíš pro odbornou historickou práci. Přehlíží přitom, že sám Sacco tuto skutečnost jasně v knize vysvětluje: „...po valnou část života jsem neslyšel nic než izraelskou stranu, abych poznal Izrael, musel bych po něm podniknout další cestu, rád bych se setkal s Izraelci, ale kvůli tomu tady nejsem...“. Komiksová reportáž ve formě grafického románu ale nemůže být objektivní a nezúčastněnou historickou ani politologickou prací. A etika, jíž se Křížová tolik ohání, chybí v její recenzi mnohem víc nežli v Saccově Palestině, jež přináší konkrétní a živé příběhy zpovídaných Palestinců, protože o ně jde v knize především. Vytýkat autorovi, že v knize o Palestincích se mluví takřka jen s Palestinci (všech věkových kategorií i pohlaví), je zhruba stejně hloupé jako vyčítat Leonu Urisovi, že jeho slavný román Exodus je silně proizraelský a vše vidí především očima Židů, nebo totéž Arthurovi Koestlerovi v případě jeho dokumentárně laděného a částečně autobiografického románu Zloději v noci.

Selektivní čtení

Sama recenzentka se navíc nezřídka uchyluje k tomu, co kritizuje. V některých případech manipuluje s fakty způsobem, jenž svědčí buď o selektivním čtení Palestiny, nebo o záměru, v jehož dosažení jí nezabrání ani pozice, v níž o knize nemluví pravdu, což lze snadno prokázat. Například uvádí, že „Sacco ignoruje nebo zlehčuje na obou stranách ty proudy, které byly nakloněny smířlivému řešení“, přičemž skutečností je, že autor nechává v knize promluvit třeba umírněného aktivistu izraelské nevládní organizace hnutí Šalom achšav (Mír teď) stejně jako zastánce nejrůznějších myšlenkových proudů uvnitř palestinského hnutí odporu. Křížová zapomíná, že i umírnění Palestinci jsou odpůrci okupace a nesouhlas s konáním Izraele je společný všem Palestincům bez rozdílu politického zabarvení. Navíc je jaksi nepřehlédnutelné, že Saccovy sympatie nestojí na straně radikálního a militantního Hamásu, ale jsou spíše (a ještě jen částečným) odrazem myšlení organizace Fatah, jež je a byla k jednání se státem Izrael otevřenější.

Vůbec nejsmutnější je ale taktika, která Křížovou donutí o knize vysloveně lhát, což si může ověřit každý čtenář, jemuž se Palestina dostane do ruky. Vzhledem k tomu, že kniha je v samotném podtitulu recenze označena slovy Komiks Palestina potěší antisemity, se zřejmě u čtenářstva věstníku židovských náboženských obcí očekává, že nikdo už po této propagandě nesáhne, aby se neušpinil. A tedy nezjistí nepravdy, jimiž se řádně zamazala autorka a bohužel i list, který jí k tomu dal možnost. „U Palestinců zase Sacco zamlčuje teror vůči údajným kolaborantům, mezi nimiž byl téměř stejný počet obětí na životech jako mrtvých při střetech s Izraelci. Většina zavražděných přitom s izraelskou policií vůbec nespolupracovala a kolaborant bylo obvykle označením člověka, který nesouhlasil s cíli a prostředky intifády,“ vysvětluje Křížová a my se můžeme jen domnívat, jak se mohlo stát, že jí v komiksu unikly takřka celé tři strany. Na stranách 155 a 156 se můžeme dočíst: „A někdo se mě zeptá, co si Američané myslí o Palestincích, já se snažím odpovědět a dodám, že zabíjení kolaborantů americká veřejnost moc dobře nestrávila – od poloviny roku ’90 do poloviny roku ’91 zabili Palestinci v Gaze 83 údajných kolaborantů, což je dvaapůlkrát víc, než kolik Palestinců za stejnou dobu zabila izraelská armáda.“ Jiný konkrétní příklad zavraždění údajných kolaborantů je zase podrobně líčen na straně 45: „Šest domů zničených dynamitem,“ ohlásí Abú Akram nakonec. „Jeden z nich patřil mému příteli řezníkovi, byl to bohatý člověk. U něj v domě žilo jedenáct dalších lidí. Na vystěhování dostali jednu hodinu.“ Řezník byl podle všeho kolaborant, na kterého se přišlo. Dostal šanci odčinit to tím, že zabije další dva kolaboranty, kteří byli pokládáni za nebezpečnější. Zabil je; Izraelci ho zavřeli na doživotí, vyhodili do povětří jeho dům. V Balátě prý bylo zabito pět kolaborantů.“. Je tedy třeba mluvit o zamlčování, ale u koho?

Antisemitismus, nebo nesouhlas s politikou Izraele?

S nulovou snahou o dokazování svých tvrzení vynáší Křížová i větu o tom, že „znevážen je i samotný princip izraelské demokracie a jejích kontrolních mechanismů“. Zde by se slušelo, aby se autorka ve světle svého tvrzení vypořádala především s kapitolou Ansár 3, jež velmi podrobně popisuje věznění Palestinců a jejich mučení tajnou služnou Šin bet. Jenže toho se čtenář ani Sacco nedočkají. Možná by stačilo, kdyby se recenzentka začetla do materiálů nevládních izraelských organizací, o nichž dle ní Sacco také mlčí a které by ona v knize uvítala. Třeba by pak zjistila, že zprávy izraelské organizace Bcelem (V obraze) se v popisu mučení navlas shodují s výpověďmi, jež nalezla v Saccově Palestině. Kdyby to nestačilo, mohla by pro podobné ověření praktik Šin bet sáhnout třeba po každoročních reportech organizací Amnesty Internatinal nebo Human Rights Watch, které se otázce mučení ze strany izraelských úřadů věnují dlouhodobě. Takto se ale zdá, že s konkrétními fakty polemizovat nechce a knihu shazuje hloupým obviněním z antisemitismu, jenž v jejím případě navíc chybně splývá s nesouhlasem s politikou státu Izrael.

Joe Sacco ve svých knihách přináší jistě zaujaté zprávy o lidském utrpení, jednou o tom palestinském, jindy o tom, které prožívali svého času lidé uvěznění v městě Goražde. Pramenem jsou mu pouze konkrétní lidé, jejich výpovědi a tváře, v nichž se odráží, co prožily. Počítá i s tím, že mnozí mu mohou lhát, proto je výpověď jednoho člověka zpravidla potvrzena několika dalšími. Svůj názor na skutečnosti, o nichž píše, nezamlčuje, stejně jako to, že sám sebe považuje za klasického amerického levicového intelektuá­la. Jeho knihy vypovídají o tom, o čem se podle něj mlčí nebo informuje selektivně. To neznamená, že si Sacco nezaslouží polemické reakce. Ty by se však měly vypořádat s faktickým obsahem jeho knih – namísto emocionálních výpadů a jistě funkčního, ale zbabělého osočování z antisemitismu.