Život se zkříženýma nohama

Pohybujete se ve středu literárního dění na Kubě již od padesátých let. Znal jste osobně Josého Lezamu Limu, Virgilia Piñeru, Reinalda Arenase. Nepřemýšlíte o tom, že byste napsal paměti?

Když můj otec v roce 1956 zemřel, začal jsem psát něco na způsob deníku, ale záhy jsem přestal. Později se dostavil další životní otřes a já se o to pokusil ještě jednou. Nakonec jsem asi před čtyřmi roky začal psát paměti, ale paměti trochu zvláštní, neurčité, neustále tam přeskakuji z minulosti do budoucnosti a naopak. Mám napsaných asi dvě stě padesát stran a mělo by se to jmenovat Se zkříženýma nohama. Mám takovou teorii, že jediný způsob, jak se může spisovatel bránit nástrahám života, je se zkříženýma nohama.

Odkud vlastně pocházíte?

Narodil jsem se v roce 1935 v Santiagu de Cuba, ve znamení Lva. Říká se, že když lidé narození ve znamení Lva v životě ztroskotají, spáchají sebevraždu. Já sám jsem zažil mnoho osobních, kulturních i společenských otřesů a stále jsem naživu.

Za jakých okolností jste vstoupil do literárního života? Přibližte nám prosím předrevoluční padesátá léta na Kubě.

To je těžké, protože člověk si tak nějak vesele žije a vnější okolnosti ani moc nevnímá. Každopádně jsme ale tenkrát všichni žili v podmínkách absolutně odlišných od toho, co zde vládne dnes. Měl jsem velké štěstí, že moje rodina se tenkrát přátelila s rodinou Josého Lezamy Limy a moje maminka mě už jako dítě vodila k němu domů na návštěvu.

Když José Rodríguez Feo odešel z Lezamova časopisu Orígenes a zakládal tehdy nový časopis Ciclón, vyhlásil soutěž o nejlepší text o Arthuru Rimbaudovi. Já napsal jeden rimbaudovský esej, poslal mu ho a José Rodríguez Feo mi pak zavolal a nabídl mi, abych se podílel na vydávání Ciclónu. Když se pak vrátil Virgilio Piñera z Argentiny, stal se tajemníkem redakce.

Literatura a obecně kultura byly tehdy ale dost rigidní. Témata jako sexualita se vůbec nereflektovala. Reflexe vztahů mezi literaturou a filmem nebo divadlem prakticky ne­existovala. Lidé okolo časopisu Orígenes se ještě trochu zabývali výtvarným uměním, ale jinak nic. My mladší redaktoři a autoři jsme se začali filmem a divadlem intenzivně zabývat. A také jsme upřednostňovali prózu před poezií.

Hlavními osobnostmi Ciclónu byli tedy José Rodríguez Feo a Virgilio Piñera.

Ano, José Rodríguez Feo časopis založil a vedl, Piñera přispíval většinou na dálku. Když byl na Kubě, účastnil se velmi aktivně veškerého dění. Je pravda, že oba byli pro časopis i pro nás mladé autory velmi důležití a vytvářeli velmi přátelskou atmosféru.

Mnohem později už ale jejich přátelství tak pevné nebylo. „Když Virgilio upadl v nemilost, Rodríguez Feo s ním ve své ubohosti a zkaženosti odmítl mluvit a dokonce mu ani nepřišel na pohřeb,“ napsal Reinaldo Arenas ve své autobigrafii Než se setmí.

Ano, ale to už mluvíme o sedmdesátých letech, kdy se konal jakýsi kongres, na kterém řešili, kdo může mít jaký veřejný vliv a kdo ne. Rodríguez Feo se pochopitelně zdaleka netěšil takové proslulosti jako Piñera a snažil se z této marginálnosti nějak vyvléct. Piñera byl pak zatlačen do ústraní uměle a do konce života mu nevydali jediné dílo. Uplynulo mnoho let, než ho někteří literáti zase začali prosazovat, a ještě později se proměnil v ikonu, v kultovní postavu kubánské literatury.

Také je ale pravda, že již předtím byly jejich vztahy problematické tak, jako měl Piñera problematické vztahy téměř s každým, protože byl velmi nekompromisní. Na druhé straně Rodríguéz Feo, taktéž komplikovaná osobnost, syn z velmi bohaté rodiny, která až na něj po revoluci emigrovala, ho celý život materiálně podporoval.

A jaký byl z vašeho pohledu velký Lezama Lima?

Chodil jsem k němu domů už jako dítě. Později jsem ale mnohokrát jeho dílo napadl. Nás mnohem víc zajímala živá literatura, která více komunikuje se čtenářem.

A co vaše divadelní začátky? Napsal jste, že vaši první hru, nazvanou Případ se vyšetřuje, diváci i kritika krátce před revolucí odmítli, avšak po roce 1959 měla obrovský úspěch. „Už nejsme, co jsme bývali. Vypadá to, že divácký vkus se jaksi rozvinul,“ poznamenal jste si.

Když mi v roce 1957 uvedli tuto hru, která je vlastně takovou směsicí inspirovanou evropským absurdním dramatem a kubánskou fraškou, byl to naprostý krach. S revolucí se opravdu probudil zájem o nové směry v kultuře, což pak brzy ustalo. Ale lidé si umění a hlavně divadlo tenkrát opravdu užívali, líbilo se jim to možná i proto, že těsně po revoluci se také mohli konečně seznámit s modernějšími věcmi, například s Ioneskem.

Od té doby jsem napsal nějakých patnáct her. Zrovna teď píšu další, i když ji asi nikdo ne­uvede, a velmi mě to baví. Dávám tam všechno, co mě napadá, a na závěr poznámku pro režiséra, že může vyškrtat, co potřebuje.

„Jeden z nejzávažnějších problémů kubánské sexuality, stín, který se nad námi v delirickém stavu vznáší, je problém národního homosexualismu,“ napsal jste v eseji Barometr jménem Ciclón. Co znamená národní homosexualismus?

To znamená, že homosexualita je součástí každodenního života Kuby a stále je předmětem útoků i ze strany těch, kdo ji provozují. Je to problém celé kubánské společnosti. Kubánská literatura je literaturou úniku, nikdo se nechce k těmto celospolečenským věcem vyjadřovat. Situace se oproti minulosti zlepšila jen nepatrně.

Já bych neřekl, že se tomuto tématu kubánská literatura vyhýbá, skoro naopak.

Dobře, například film Jahody a čokoláda, natočený podle povídky Senela Paze Vlk, les a nový člověk, tady měl poměrně velký ohlas, ačkoliv nikdy neběžel v televizi. Mnoho samotných homosexuálů ho však kritizovalo a prohlásilo, že je to velmi zbabělý film.

Jaká byla v literárních kruzích atmosféra na přelomu šedesátých a sedmdesátých let? Odpovídá Arenasovo apokalyptické svědectví realitě?

V šedesátých letech to bylo ještě pořád spíš idylické. Olga Andreuová, jinak bývalá manželka Tomáse Gutiérreze Aley, režiséra filmu Jahody a čokoláda, opravdu pořádala ve svém bytě pravidelné, legendární literární večírky, jak píše Reinaldo Arenas. V šedesátých letech ale nikdo z nás vysloveně pronásledován nebyl, což se na začátku sedmdesátých let změnilo. Večírky přesto ještě nějakou dobu pokračovaly, sice méně intenzivně, ale v podstatě až do okamžiku, kdy spáchala Olga Andreuová v osmdesátém roce sebevraždu.

Vás osobně Státní bezpečnost nepronásledovala?

Nikdy proti mně přímo nezasáhla. Tajní sice celou dobu sledovali, s kým se stýkám a co dělám, a pak to hlásili nadřízeným, nikdy mě ale nezatkli a nezavřeli, jako třeba Heberta Padillu.

S Padillou jsem byl před jeho zatčením v neustálém kontaktu, publikovali jsme společně nějaké básně i divadelní hry. Myslím, že on se stal spíš obětí nějakých zákulisních bojů mezi jednotlivými komunistickými frakcemi, než že by ho zatkli pro to, co psal nebo říkal. My jsem to tenkrát pochopitelně nechápali. Jsem o tom přesvědčen.

Jsou na Kubě kromě Milana Kundery a Franze Kafky známí ještě nějací čeští spisovatelé?

Myslím, že moc ne. Například my jsme s Piñerou s velkou chutí četli Kunderův Žert, dodnes si myslím, že je to jeho nejlepší kniha. Je tu ale možné sehnat i knihy Hrabalovy: Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučnou samotu. Kubánci mají rádi i dva polské autory, Gombrowicze a Witkiewicze. A velmi známý a oblíbený je tu z minulých dob český nebo československý film.

Já sám jsem strávil v šedesátých letech jednu velmi dlouhou zimu v Československu, v pět byla strašná tma a já chodil do divadel a pak na černé pivo do barů. Pamatuji si také rodný dům Jana Nerudy.

Setkal jste se tenkrát v Praze s nějakými literáty nebo překladateli?

Pro mě to bylo velmi nesnadné, protože mě jednak hlídali, jednak tam byla velká jazyková bariéra. Na Karlově univerzitě, kde jsem se účastnil nějaké konference, jsem se seznámil s hispanistou Oldřichem Běličem, slyšel jsem, že se snad zabývá lingvistikou. Pokud jde o literaturu, tak jsem si s ním příliš nerozuměl, protože on byl marxista.

Čím se zabýváte v těchto dnech? Všiml jsem si, že kromě knih velmi často publikujete časopisecky. Uvádíte nové knížky různých autorů, účastníte se literárních diskusí.

To všechno je součástí mé každodennosti: psát, scházet se s přáteli, procházet se, číst. I když po sedmdesátce mám také tendence ke klidnější existenci. Snažím se také využít čas, abych znovu sesbíral své články, které jsem publikoval v posledních letech v nejrůznějších tiskovinách. A jít na nějaké místo, když se mi chce, nebo nejít, když se mi nechce, mi samo o sobě dělá radost. Velmi si vážím těch, co pracují šestnáct hodin denně, ale stejně si vážím těch, co zůstávají doma.