Kubánský exilový spisovatel Carlos Aguilera navštívil letos v květnu Prahu. Vystoupil při té příležitosti v kavárně nakladatelství FRA, kde přečetl povídku Cesta do Číny, jejíž část zveřejňujeme na stranách 1, 26 a 27.
Většina kubánských emigrantů žije v USA, Francii nebo Španělsku, vy jste si zvolil střední Evropu. Líbí se vám tu?
Žít ve střední Evropě je pro mě velmi zajímavé. Řekněme, že díky odlišnému středoevropskému nahlížení na svět mohu vidět i já jinak svoji zemi, Francii, USA. Ta odlišnost není jen jazyková. Mám na mysli odlišnosti kulturní, „filosofické“, utvářené způsobem, jakým každý člověk „čte“ život, jak ho může brát vážně a zároveň si z něj dělat legraci.
Než jste odešel do exilu, věděl jste něco o střední Evropě, Německu, Rakousku?
Vlastně skoro nic, až na literaturu. Jsem vášnivý čtenář německy psané literatury. A věděl jsem nebo tušil, jak fungoval a jak se vyvíjel vztah mezi literaturou a myšlením v německém jazykovém prostředí. Četl jsem autory, jako je Bernhard, Handke, Lebert, Wolf, Celan, Benn a další. Německy psaná literatura má schopnost přemýšlet a zároveň si se sebou pohrávat, dovést samu literaturu až ke krajnosti, a to mě od začátku fascinovalo. Dobrým příkladem by byl Arno Schmidt. Jeho poslední kniha Julie aneb Obraz je něco jako kantovské Plačky nad Finneganem, literárně-filosoficko-politická ruleta.
Když vám přišlo pozvání do Německa, měl jste čas na to se připravit, nebo jste se jen sbalil a odjel?
Moc času nebylo, protože kubánská vláda mi po dobu deseti měsíců znemožňovala opustit zemi, a tak když mi zavolali a řekli, že mi právě bylo uděleno povolení odjet, neměl jsem moc co balit. Pár knížek, oblečení... Stejně mi ale nějaké knihy zabavili při policejní prohlídce na letišti v Havaně.
Jaké knihy vám sebrali?
Hlavně filosofické. Měl jsem tam vepsané poznámky, něco podtrháno. Možná si mysleli, že to jsou nějaké kódy pro CIA. Také mi sebrali knihy kubánských spisovatelů: Lezamy Limy, Virgilia Pińery, Cabrery Infanteho. V některých byla věnování.
Vydával jste v devadesátých letech společně s Rolandem Sánchezem Mejíasem, Ritou Ramónem Arochem a dalšími samizdatový časopis Diáspora(s). Nakonec jste museli jeho vydávání ukončit. Nebyl to však jediný samizdat, který na Kubě vycházel. Proč zákaz postihl právě vás?
Společenská a kulturní reflexe, na kterých byly Diáspora(s) postavené, je sama o sobě nepřípustná. Psát kriticky o historii a současnosti vztahů intelektuálů k režimu je naprosté tabu. Vydávali jsme také v minulosti pronásledované autory, jako je Cabrera Infante, Heberto Padilla nebo Reinaldo Arenas. Překládali jsme teoretické práce francouzských poststrukturalistů.
Texty dříve pronásledovaných ostrovních autorů se ale v době, kdy jste museli činnost ukončit, objevovaly i v jiných časopisech. Například v oficiální La Gaceta de Cuba nebo v samizdatovém časopise Vitral. Oba stále vycházejí.
Po pádu sovětského bloku byla i Kuba donucená předstírat určitou otevřenost. Nejen že přestalo být trestné držení dolarů a začali se tam volně pouštět turisté, ale udělala se taková malá skulinka, kterou se dostávali zpátky do literatury někteří autoři, kteří byli před tím zakázáni.
La Gaceta de Cuba patří státu a je jednou z platforem, kde se odehrává ono předstírání otevřenosti a toho, že neexistuje cenzura. Kdyby ale někdo přikázal, aby se zase uzavřela jako v osmdesátých letech, ihned by se tak stalo. A to nemluvím o tom, že její šéfredaktor Norberto Codina je nebezpečný člověk s pověstí spolupracovníka tajné policie. Nevěřím tomu, že by nedělal přesně to, co se mu poručí. Dá se říct, že La Gaceta de Cuba je s celou svou otevřeností vlastně další součástí státního represivního mechanismu.
Vitral nikoliv. Podobně jako svého času Diáspora(s) se snaží o něco zcela jiného, vytvořit vlastní prostor. Ale to jsou časopisy, které pro svoji „bojovou fyziognomii“ jen stěží mohou volně kolovat mezi lidmi a jsou velmi málo známé. Takových bylo a je na Kubě víc.
Třeba internetový Cacharros, který skončil před půl rokem?
Cacharros vyplnil prázdné místo po Diáspora(s). I on měl velmi malé možnosti dostat se mezi lidi. Diáspora(s) kolovaly z ruky do ruky, jako nějaký dokument, Cacharros se posílal mailem, což je jednak obtížné a navíc na ostrově, kde skoro nikdo nemá k internetu volný přístup, až jaksi kafkovské. Jako posílat dopis nikomu.
Kubánský režim má zřejmě stejnou politiku i v oblasti literární produkce. Občas se objeví antologie, kde jsou satirické protirežimní texty vedle prací emigrantů. Totiž tohle bylo ještě krátce před rokem 1989 v Československu naprosto nemyslitelné.
Do začátku devadesátých let to bylo na Kubě stejné. Všechny totality se ale vyvíjejí! Dnes se sice říká: „jsme svobodní a nic se nezakazuje“, ale ve skutečnosti je to ještě horší, jenom jinak. Spojenectví s Chávezovým venezuelským režimem, strašlivý nacionalismus, těžká represe, to je ještě zákeřnější pokračování téhož.
Vy sám jste narazil v nějakém konkrétním případě na hráz cenzury?
Jednou mě z nakladatelství Casa de las Américas požádali, abych u nich publikoval nějakou povídku. Dal jsem jim tu o Číně a oni mi řekli, že to v žádném případě nevydají. Pak mi řekli, že cokoli, co tímhle způsobem pojednává o Číně, je přísně zakázané. A dělat si legraci z čínských stereotypů, to už vůbec nejde. Nakonec mi publikovali jinou. Vždycky to dělají tak, že něco povolí a něco zas ne, třeba u stejného autora. Ale proč třeba nevydali Arenasovo Než se setmí nebo Barvu léta, jeden z jeho nejlepších románů? Proč je zakázáno číst Léta Orígenes od Lorenza Garcíi Vegy, kde on sám hovoří o hrůzných šedesátých letech na Kubě a o kubánských institucích coby skutečných „škrtajících“ zrůdách? Proč nevydali dosud dílo světově uznávaného Guillerma Cabrery Infanteho?
On sám to zakázal.
Myslím, že to udělal velmi rozumně. Kubánský režim by to chtěl mít všechno moc jednoduché. Napřed vás pronásleduje, vymaže z mapy, cenzuruje knihy, a pak, když se jen tak rozhodne, se zeptá, jestli může vydat vaši povídku v nějaké antologii.
V Evropě je hispanoamerická literatura minimálně od šedesátých let velmi populární a ten zájem trvá. Co je na ní podle vás tak výjimečného?
Vždycky si vybavím slova Artura Ripsteina, jednoho z velkých mexických režisérů: „Latinskou Ameriku spojuje drzost.“ A když se drzost smíchá s barokem, tropickými barvami, hysterií a politikou, může to být fascinující. Nejen v Latinské Americe, ale kdekoliv na světě.
Tento úspěch se týká hlavně hispanoamerické literatury, ale už ne tak ostatních umění: malířství, filmu, divadla....
To je pravda, i když latinskoamerické výtvarné umění, včetně kubánského, je také uznávané, o kubánském baletu nemluvě. Podle znalců je Alicia Alonso jedna z legend dvacátého století.
Velký problém hispanoamerického divadla je, že často je víc chápáno jako pamflet než jako umění. A také není až na výjimky tak původní. Vždycky si vzpomenu na tu směs lítosti a odporu, kterou jsem pocítil, když jsem v Iowě šel na představení nějakého guatemalského divadelního souboru. To byla taková hrůza, že to docházelo i těm Američanům, kteří jsou občas pěkně naivní.
A film, který pomalu získává na popularitě, ale pořád to není ono...?
Až na některé filmaře a některé filmy je to totéž jako s divadlem. Nebo horší, jelikož už to není ani pamflet, ale klišé, stereotyp. Musejí prodávat a myslí si, že jediný možný způsob je opakovat mýtus, který si Evropa vytvořila o Latinské Americe nebo třeba o Kubě.
Vy sám píšete experimentální texty. Má to na Kubě nějakou tradici?
Tradice experimentální literatury na Kubě neexistuje, i když se najdou spisovatelé, kteří si v nějakých svých knihách zaexperimentovali, jako Cabrera Infante, Reinaldo Arenas nebo Lorenzo García Vega. Ale ten seznam se rychle vyčerpá. Existují a existovaly velké předsudky vůči všemu, co je příliš nové.
Je to zřejmé třeba i v dopisech Virgilia Pińery Lezamovi Limovi ještě z doby před revolucí, kde ho žádá, aby publikoval v jinak skvělém časopise Orígenes kapitolu z Gombrowiczova Ferdydurka, a on to naprosto odmítá. Nikdy tam také netiskli surrealisty nebo expresionisty a stavěli se vůbec proti avantgardě počátku dvacátého století.
Češi znají novější kubánskou literaturu především prostřednictvím Arenasova Než se setmí, respektive podle Schnabelova stejnojmenného filmu, a také prostřednictvím filmu Jahody a čokoláda, natočeného podle povídky Senela Paze. Mají občas dojem, že kubánská literatura plně spočívá v náruči homosexuálních autorů a témat.
Ve skutečnosti je to ale spíš naopak. I když jsou spisovatelé, kteří v této linii, zahájené již ve dvacátých letech Carlosem Montenegrem, pokračují nebo na ni navazují. Ale kubánská literatura je mnohem komplexnější a obsáhlejší. Homoliteratura je jen jednou z mnoha oblastí. Kubánskou literaturu tvoří velmi různorodí autoři, jako třeba Alejo Carpentier, Lydia Cabrerová, Guillermo Rosales nebo Lino Novás Calvo, kteří patří někam úplně jinam.
Zmínil jste Aleja Carpentiera? Myslím, že mezi intelektuály na Kubě se mu nedostalo takového uznání jako mezi evropskými čtenáři. Souvisí to s jeho politickým angažmá?
Carpentier představuje pro Kubánce typ „intelektuála“, který souhlasí s jakýmkoli režimním opatřením a v zahraničí jej hájí. Nezapomínejme, že byl kulturním atašé na kubánském velvyslanectví v Paříži. A ať člověk chce nebo ne, takové věci dobrému jménu neprospějí. Ale jinak si myslím, že to byl významný spisovatel, s velkou schopností „promýšlet“ jazyk, jako to dokazuje ve Výbuchu v katedrále. A to se musí nechat. Až bude po všem – čili až bude Kuba „normální“ země – tak ho lidé znovu ocení a už nebude tolik záležet na tom, co v životě udělal nebo neudělal.
Arenas Carpentiera nesnášel...
Toho nesnášelo hodně lidí....
Jaký je váš vlastní literární styl?
Můj styl je takový „fašistický“. Styl ve válce proti všemu a všem, občas proti sobě samému..., jestli je něco takového vůbec možné.
Jak se v Evropě dostáváte k informacím o tom, co se děje na Kubě?
Paradoxně je v cizině přístup k informacím o Kubě snazší než na ostrově samém. Když chcete, můžete si mimo Kubu přečíst na internetu i vládní propagandistický deník Granma, což je na ostrově svobody věc nemožná, protože tam je internet v podstatě zakázaný. Mám také doma mnoho přátel a snažím se s nimi podle možností udržovat kontakt.
Navíc si myslím, že člověk toho o Kubě mnohdy pochopí víc, když čte Čapkovu Továrnu na absolutno, než když je na určitém místě a v určitou dobu na ostrově.
Reinaldo Arenas napsal, že „v exilu zbývá z člověka jen přízrak, stín kohosi, kdo nikdy nedosáhne ztracené plnosti“. I mnoho jiných Kubánců snáší nebo snášelo exil velmi útrpně. Jak jste na tom vy?
Arenas byl občas trochu patetický. Já jsem po jednatřiceti rocích života v Havaně žil v posledních čtyřech letech v pěti různých městech: v Bonnu, Štýrském Hradci, Drážďanech, ve Vídni a nějakou dobu jsem strávil v Barceloně. Je dost možné, že příští rok se přestěhuji do Berlína. Nejspíš tedy nemám arenasovské trauma. Všechna ta místa, kde mohu pracovat, kde si můžu vytvořit vlastní svobodný prostor, jsou můj heimat, jak se říká v němčině.
Na čem v současné době pracujete?
Pracuji na dvou knihách. První je román. Směsice Dostojevského Běsů a Brochových Náměsíčníků. Dělám si legraci z filosofie a literatury dvacátého století. Druhá kniha jsou rozhovory se spisovateli, kteří, alespoň jak já tomu rozumím, nalezli v posledních letech nějakou novou cestu románového vyjádření.
Kteří to jsou?
Například italský prozaik Claudio Magris. Myslím, že jeho Dunaj a Mikrokosmy jsou ukázkou toho, co jsem řekl. Také jsem nahrál rozhovor s německo-rumunskou spisovatelkou Hertou Műllerovou, která napsala jízlivě karikující knihu o Balkáncích. Udělal jsem i rozhovor s možná nejzajímavějším současným argentinským spisovatelem Ricardem Pigliou. V budoucnu chci pokračovat v rozhovorech s Magnusem Enzensbergerem a Italem Robertem Callasem.
Co se stane na Kubě po Castrově smrti?
Existují tři převažující teorie. Jednu z nich hlásá vláda, která tvrdí, že moc převezme Fidelův bratr Raúl a všechno bude pokračovat stejným způsobem.
Pak je teorie některých extremistických emigrantských kruhů z Miami (samozřejmě miamští emigranti nejsou všichni extremisté, jak říká propaganda), která hlásá, že na Kubě dojde k občanské válce, krveprolití a násilí…, a oni v tom okamžiku přijdou a nastolí pořádek včetně prezidenta, kterého už mají vybraného, takového tropického dalajlamu, který bude schopen navrátit ostrovu klid a vyrovnanost, které tolik potřebuje.
Třetí teorie, která mi přijde tady v Evropě asi nepraktičtější, je, že dojde k pozvolné transformaci, v jejímž čele budou alespoň ze začátku stát nejliberálnější síly současného establishmentu ve spolupráci s nejrůznějšími složkami celé společnosti. Ekonomika, společnost a politika se budou pomalu otevírat, až se podaří vybřednout z té hrůzy, která tu přes čtyřicet let vládne. Co se ale stane ve skutečnosti, to nikdo neví.
Ani jedna teorie ale příliš nepočítá se současnou kubánskou ostrovní opozicí. Má vůbec nějakou šanci?
Velmi bych si přál, aby měla. Jsem si dokonce jistý, že nějakou roli sehraje, ale nejprve budou muset její představitelé usměrnit své vůdcovské ambice.
Kdo z představitelů kubánského disentu je vám nejbližší?
Myslím, že Oswaldo Payá, který má podle mého názoru nejkonkrétnější představy, nejvíce vybízí k dialogu, i když někdy se také chová jako takový diktátorek. U něj ale nevím, jestli se vůbec nějakých změn dočká.
Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste začal psát?
V podstatě za to vděčím kubánskému režimu, protože ten kolem nás udělal takovou spoušť, že jediná možnost byla vytvořit si svůj vlastní svět – pomocí psaní.
Psaní pro mě ale znamená sedět celý den v nějakém zpola tmavém místě a bojovat s vlastní hlavou. Vedle toho mi připadá například obchodovat s velbloudy mezi Tureckem a Kyprem jako opravdový život.
Spisovatel Carlos A. Aguilera (1970, Havana) byl na Kubě v devadesátých letech jedním z vedoucích projektu Diáspora(s). Jeho součástí bylo i vydávání disidentského časopisu, podle kterého se později začal označovat celý literární proud autorů, v jejichž básních „namísto ztepilých mulatek zmateně pobíhají Číňané, Rusové pijí vodku a krysy se přemísťují z místa na místo podle geometricky nalinkovaných čar“. Časopis mimo jiné seznamoval čtenáře s autory píšícími o fenoménu totality.
Ještě na Kubě vydal Carlos Aguilera dvě sbírky básní: Portrét A. Hoopera a jeho manželky (El retrato de A. Hooper con su esposa, 1996) a Das kapital (1997). Před čtyřmi lety, poté, co již nebylo možné časopis dále udržet, přijel do Německa a už tu zůstal. V současné době žije v Drážďanech. Jeho názory na kubánské kulturní tání, které paradoxně doprovází stále silnější represe proti politické opozici, jsou poněkud odlišné od názorů některých jeho „pokornějších“ kolegů na ostrově. Jeho díla jsou překládána do němčiny a francouzštiny. Český výbor z poezie autorů kolem časopisu Diáspora(s) připravuje na tento rok nakladatelství FRA.