Když ne nyní, kdy?

Listopad 1943 – leden 1944

„Vy jste všichni Židi? Všech deset?“

„Ne, jenom šest: já, obě ženy, mladík, co je pořád s tou drobnou dívkou, stařec, co jsi ho vezl vzadu na lyžích, a Pavel Jurjevič, ten ze všech nejstatnější. Ti čtyři ostatní jsou nezvěstní vojáci, přidali se k nám těsně před tím, než Němci zničili náš tábor.“

„Proč vás Němci chtějí všechny vyvraždit?“

„To je těžko říct,“ odpověděl Mendel. „Člověk by musel Němcům rozumět, a to se mi nikdy nepodařilo. Němci si myslí, že Žid je míň než Rus a Rus míň než Angličan a že Němec je víc než všichni; taky si myslí, že když je někdo víc než druhý, má právo s ním nakládat, jak se mu zlíbí, třeba z něj udělat otroka nebo ho zabít. Možná že ne všichni tomu věří, ale takhle je to učí ve škole a takhle to hlásá jejich propaganda.“

„Já si myslím, že Rus je víc než Číňan,“ řekl Pjotr zamyšleně, „ale kdyby Čína Rusku ne­ublížila, nenapadlo by mě zabíjet Číňany.“

Mendel řekl: „Já si zase myslím, že nemá moc smysl tvrdit, že je někdo lepší než druhý. Jeden člověk může být silnější než druhý, ale ne tak moudrý. Nebo vzdělanější, ale ne tak odvážný. Nebo velkorysejší, ale zároveň hloupější. Takže jeho hodnota závisí na tom, co se od něho očekává; někdo může být výborný ve svém oboru a vůbec neobstát, když se mu dá jiná práce.“

„Je to přesně, jak říkáš,“ Pjotr se celý rozzářil. „Dělal jsem pokladníka v Komsomolu, ale byl jsem popleta, každou chvíli jsem něco špatně spočítal a všichni se mi posmívali a říkali, že nejsem k ničemu. Pak přišla válka, já se hned přihlásil jako dobrovolník a od té doby mi připadá, že stojím za víc. Je to zvláštní: zabíjet se mi nelíbí, ale střílet jo, a nakonec ani to zabíjení se mnou moc nehne. Ze začátku to bylo jinak, držel jsem se zpátky, protože jsem si myslel takovou pitomost. Myslel jsem si, že Němci nemají jenom kůži jako my, ale že jsou celí obalení ocelí a že se od nich každá kulka odrazí. Už si to nemyslím; Němců jsem zabil spoustu a viděl jsem, že jsou stejně slabí jako my, ne-li ještě víc. A co ty, Žide? Kolik Němců jsi zabil?“

„Nevím,“ odpověděl Mendel. „Byl jsem u dělo­střelectva; víš, to není jako s puškou, do děla dáš náboj, zamíříš, vystřelíš a nic nevidíš; v nejlepším případě je vidět výbuch při dopadu, o nějakých pět deset kilometrů dál. Kdo může vědět, kolik jsem jich připravil o život? Možná tisíc, možná ani jednoho. Rozkazy dostáváš telefonicky nebo rádiem do sluchátek: tři stupně doleva, zaměřovač minus jeden stupeň, provedeš to a tím to končí. Je to jako u bombardovacích letadel, nebo když člověk vylije kyselinu do mraveniště, aby pozabíjel mravence: zahyne jich sto tisíc a ty nic necítíš, ani si toho nevšimneš. Ale v naší vesnici Němci nařídili Židům vykopat jámu, pak si měli stoupnout na okraj a všechny je postříleli, i děti, a taky spoustu křesťanů, co ukrývali Židy, a mezi těmi zastřelenými byla moje žena. A od té doby si myslím, že zabíjet je zlé, ale Němce že zabíjet prostě musíme. Na dálku, nebo zblízka, po tvém, nebo po našem. Protože zabíjet, to je jediná řeč, které rozumějí, jediný způsob uvažování, který na ně platí. Jestliže střelím na Němce, musí uznat, že já, Žid, jsem lepší než on: je to jeho logika, chápeš, ne moje. Oni rozumějí jen síle. Samozřejmě přesvědčit o tom někoho, kdo umírá, moc nepomůže, časem ale třeba i jeho kamarádi pochopí. Němci začali trochu něco chápat teprve po Stalingradu. Právě proto je důležité, aby byli Židi mezi partyzány a v Rudé armádě.

Je to důležité, ale je to taky příšerné; jedině když zabiju Němce, dokážu přesvědčit ostatní Němce, že jsem člověk. A přitom my máme přikázání, které říká: ,Nezabiješ.‘“

„…Jenomže vy jste divní. Jste divní lidi. Jedna věc je střílet a druhá věc rozumovat. Když někdo moc rozumuje, nakonec nestřílí rovně, a vy rozumujete věčně. Možná právě proto vás Němci vraždí. Podívej, já kupříkladu jsem v Komsomolu už od dětství, za Stalina bych dal život, jako ho dal můj otec, věřím v Krista spasitele světa, jako v něj věří moje matka, mám rád vodku, mám rád holky, taky rád střílím a žije se mi dobře tady v téhle nížině, kde honím fašisty, a moc o tom neuvažuju. Když některý z mých názorů neštymuje s jinými názory, nelámu si s tím hlavu.“

Mendel ho vnímal sluchem a polovinou mozku, zatímco druhá polovina a ruce odstraňovaly petrolejem rez ze šroubů a pružin automatické pistole, kterou rozebral. Využil té důvěrné chvíle, aby se Pjotra zeptal na něco, co leželo na srdci jemu i Dovovi.

„Co je s vaším zástupcem velitele? Nebyl tady s vámi Gedale, Gedale Skidler, napůl ruský a napůl polský Žid, který bojoval v Kosově? Vysoký, se zahnutým nosem a širokými ústy?“

Pjotr s odpovědí otálel: díval se vzhůru a škrabal se ve vousech, jako kdyby přivolával už léta vybledlé vzpomínky. Pak řekl:

„Ano, ano. Gedale, jistě. Ale ten nikdy nebyl zástupcem velitele; jen občas dával rozkazy, když tu Ulybin nebyl. Gedale byl pověřený jistým úkolem. Vrátí se, ano: za týden nebo za dva nebo taky za tři. Nebo je taky možné, že byl převelen: u partyzánů člověk nikdy neví.“

Tenhle Pjotr umí líp běhat na lyžích než lhát, pomyslel si Mendel v duchu. Pak se se smíchem zeptal:

„Byl z těch, co moc rozumujou?“

„Nejde o to, že by moc rozumoval, to ne, v tom nebyla jeho vada, ale byl to taky podivín. Už jsem ti to říkal, vy Židi jste vážně všichni trochu divní, každý nějak jinak, to nemá být výčitka. Tenhle Gedale uměl střílet skoro tak dobře jako já, nevím, kde se to naučil; jenže psal básničky a pořád s sebou tahal housle.“

„Skládal písničky a hrál je na housle?“

„Ne, básničky byly jedna věc a housle druhá. Hrál na ně večer; měl je s sebou i v srpnu, když Němci udělali ten velký zátah kolem Lunince. Podařilo se nám proklouznout z obklíčení ven a jeden ostřelovač po něm vypálil: kulka proletěla skrz naskrz houslemi, a tím ztratila na síle a jemu neublížila. Zadělal díry pryskyřicí z borovice a přelepil zdravotnickými náplastmi a od té doby vláčel housle vždycky s sebou. Říkal, že hrajou líp než předtím, a dokonce na ně přidělal bronzovou medaili, co jsme našli u jednoho mrtvého Maďara. Tak vidíš, že to byl podivín.“

„Kdybychom byli všichni stejní, byl by svět nudný. My máme jedno zvláštní požehnání, s nímž se obracíme k Bohu, když vidíme někoho, kdo je jiný než ostatní: trpaslíka, obra, černocha, člověka samou bradavici. Říkáme: ,Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, Králi světa, ty, jenž různotvárně uzpůsobils tvory.‘ A když ho chválíme za bradavice, tak abychom ho nechválili za partyzána hrajícího na housle.“

„Máš pravdu, ale zároveň mě tím štveš. Gedale byl taky takový. Vždycky si vedl svou, a s Ulybinem se neshodli, ani s Maximem; Maxim je ten provianťák neboli ten ouřada, co vede účty a je od NKVD. Shodili nám ho sem z Moskvy padákem, aby tu udržoval kázeň: jako kdyby kázeň byla to nejdůležitější. Mimochodem já si s Maximem taky moc nerozumím.“

Mendel chtěl kout železo, dokud bylo žhavé.

„K čemu teda vlastně mezi Gedalem a velitelem došlo?“

„No, došlo k hádce, začátkem zimy. Gedale s Ulybinem se už nějakou dobu neshodli. Ne, nebylo to jenom kvůli houslím, byly tu i vážnější důvody. Gedale se chtěl vydat do lesa a do bažin a dát dohromady skupinu židovských partyzánů. Ulybin ale tvrdil, že má z Moskvy jiné rozkazy; židovští bojovní ci mají být přijímáni do ruských oddílů jednotlivě. K roztržce došlo, když Gedale napsal dopis a poslal ho do Novoselek bez Ulybinova svolení; nevím, co v tom dopise bylo, ani pořádně nevím, kdo z těch dvou měl pravdu. Fakt je, že Ulybin se namíchnul, křičel, že ho bylo slyšet po celém táboře, a bušil pěstmi do stolu.“

„Co křičel?“

„Moc jsem mu nerozuměl,“ odpověděl Pjotr a celý zrudl.

„Co křičel?“ naléhal Mendel.

„Že ve svém oddíle už nechce o básnících ani slyšet.“

„On asi ale neřekl ,básníci‘,“ podotkl Mendel.

„Je to tak. Neřekl ,básníci‘.“ Pjotr chvíli mlčel, potom dodal:

„Ale pověz mi jedno: je pravda, že to vy jste ukřižovali Ježíše?“

Červenec – srpen 1944

Zatímco se brambory vařily v kotli a další brambory se pekly v popelu, rozhlížel se starosta kolem sebe, v rudé záři ohně zkoumal tváře cizinců. V kruhu vedle něho seděla jeho manželka, žena s širokou tváří, vystouplými lícními kostmi a netečným výrazem. Nedívala se na gedalovce, dívala se na manžela, jako by se o něho obávala, chtěla ho chránit a zároveň mu zabránit, aby neřekl něco neuváženě.

„Vy jste Židi,“ řekl stařec znenadání klidným hlasem. Manželka mu rychle něco zašeptala do ucha a on jí odpověděl.

„Uklidni se, Seweryno; ty mě nikdy nenecháš mluvit.“

„Tohle je Rus,“ ukázal Gedale na Pjotra. „My všichni ostatní jsme Židi, ruští a polští. Ale jak jsi to poznal?“

„Podle očí,“ řekl starosta. „Tady mezi námi taky bývali Židi a měli oči jako vy.“

„Jaké máme oči?“ zeptal se Mendel.

„Nepokojné. Jako pronásledovaná zvěř.“

„Už nejsme pronásledovaná zvěř,“ řekla Line. „Mnozí z našich zahynuli v boji. Naši nepřátelé jsou ti samí co vaši, ti, co zničili vaše domovy.“

Starosta pár minut mlčel, žvýkal svůj příděl brambor a pak prohlásil:

„Děvenko, tak jednoduché to tady u nás není. V téhle vesnici například žili Židi a Poláci společně nevím kolik staletí, ale nikdy se neměli v lásce. Poláci se dřeli na polích, Židi byli řemeslníci a obchodníci, vybírali daně pro velkostatkáře a kněz v kostele říkal, že to oni zaprodali Krista a ukřižovali ho. My jsme nikdy jejich krev neprolili, ale když v devěta­třicátém přišli Němci a začali tím, že Židy svlékli, vysmívali se jim, tloukli je a zavřeli do ghetta, musím po pravdě říct…“

Vtom znovu zasáhla Seweryna, špitla cosi manželovi do ucha; ale ten pokrčil rameny a pokračoval:

„…musím po pravdě říct, že jsme byli rádi, i já jsem byl rád. Němce jsme taky neměli v lásce, ale mysleli jsme si, že přišli zjednat spravedlnost, nebo prostě sebrat Židům peníze a dát je nám.“

„To byli Židi ve Zborzi tak bohatí?“ zeptal se Gedale.

„Všichni to tvrdili. Chodili špatně oblékaní, ale říkalo se, že to proto, že jsou lakomí. A říkalo se i něco jiného: že Židi jsou bolševici, že chtějí kolektivizovat půdu jako v Rusku a povraždit všechny kněze.“

„Vždyť to nedává smysl!“ vmísila se do hovoru Line. „Jak mohli být zároveň bohatí, lakomí a bolševici?“

„Náhodou to smysl dává. Jeden Polák tvrdil, že všichni Židi jsou bohatí, a jiný Polák zase, že jsou všichni komunisti. A další Polák, že jeden Žid je bohatý a druhý že je komunista. Vidíte, že to není jednoduché. Jenomže věci se zašmodrchaly ještě víc potom, když dali Němci pušky Ukrajincům, aby jim pomáhali vraždit Židy, jenže Ukrajinci stříleli po nás a odváděli nám náš dobytek, a když ruští partyzáni začali odzbrojovat a odvádět pryč polské partyzány. Na vás jsem změnil názor později, když jsem na vlastní oči viděl, co udělali Němci Židům z Opatówa.“

„Co jim udělali?“ zeptal se Mendel.

„Vyhnali je z ghetta a zavřeli je do biografu: i děti a starce a umírající, přes dva tisíce v bio­grafu, kde je pět set míst. Nechali je tam sedm dní bez jídla a bez pití a stříleli po těch z nás, kteří se nad nimi ustrnuli a snažili se jim něco podstrčit okny; a stříleli i po těch z nás, ano, co jim donesli vodu, ale chtěli za to jejich poslední peníze. Potom otevřeli dveře a nařídili jim vyjít ven. Živých jich vyšlo jen asi sto a ty na náměstí zabili a nám nařídili, ať je pohřbíme všechny, ty z náměstí i ty, co zůstali v biografu. No a když jsem viděl děti, které takhle umřely, pochopil jsem, že Židi jsou jako my a že Němci nakonec provedou nám to samé, co udělali jim; ale abych pravdu řekl, ne všem tohle došlo. Já vám to vykládám, protože si myslím, že když se člověk splete, je dobře, když uzná svou chybu, a taky protože jste nám pokosili obilí a sklidili brambory.“

„Starosto,“ řekl Gedale, „to, co jsi tu vyprávěl, není pro nás novinka, ale my máme něco nového pro tebe. Možná že vám připadáme divní: měl bys vědět, že živý Žid je divný Žid. Měl bys vědět, že to, co jsi viděl v Opatówě, se událo všude, kam Němci vkročili, v Polsku, v Rusku, ve Francii, v Řecku. A měl bys taky vědět, že Němci možná zabijou, zbraněmi nebo hladem, jednoho Poláka z pěti, ale Žida nenechají naživu jediného.“

„To, co mi říkáš, nové není. My sice nemáme rádio, ale zprávy se k nám dostanou stejně. Víme, co Němci udělali a dál dělají tady i všude jinde.“

„Nevíš všechno. Jsou tu ještě další věci, tak strašlivé, že bys jim ani nevěřil: a přitom k nim dochází nedaleko odsud. Z nás se zachrání jen ti, co zvolili naši cestu.“

„Hned jsem si toho všiml. Že jste ozbrojení.“

„Zase jsi nám to viděl na očích?“ smál se Gedale.

„Ne, na očích ne, ale všechny vaše kazajky mají levé rameno oblýskané od řemenu pušky. Prosím vás, pro vašeho Boha, pro našeho a pro všechny svaté, neútočte na Němce tady. Jděte dál, jděte, kam chcete, ale tady škodu nenapáchejte, jinak nebude k ničemu, že jste pro nás pracovali. A proč se vlastně neschováte do lesů a nepočkáte, až přijdou Rusové? Už nejsou moc daleko, možná jsou už před Lublinem; když fouká příznivý vítr, je slyšet rány z děla.“

„Ani my to nemáme jednoduché,“ řekl Gedale. „Jsme Židi a jsme Rusové a jsme partyzáni. Jako Rusům by se nám zamlouvalo počkat, až přejde fronta, pak si odpočinout a jít hledat své domovy, jenže naše domovy už neexistují, ani naše rodiny; a kdybychom se vrátili, možná by nás tam nikdo nechtěl, jako když se vyrazí z pařezu klín a dřevo se zatáhne. Jako partyzáni jsem prožili jinou válku než vojáci, a to ty víš: ta se nebojuje na frontě, nýbrž nepříteli za zády. A jako Židi máme před sebou dlouhou cestu. Co bys udělal ty, starosto, kdyby ses ocitl sám, tisíce kilo­metrů daleko od své vesnice, a věděl jsi, že tvoje vesnice, pole, rodina už neexistujou?“

„Jsem starý, myslím, že bych se oběsil na trámu. Ale kdybych byl mladší, odešel bych do Ameriky: jako to udělal můj bratr, měl větší kuráž a viděl dál než já.“

„Máš pravdu; někteří Židi mají taky příbuzné v Americe a chtějí jít za nimi. Ale z nás nikdo příbuzné v Americe nemá: naše Amerika není tak daleko. Budeme bojovat až do konce války, protože si myslíme, že vést válku je zlá věc, ale zabíjet nacisty že je ta nejsprávnější věc, jakou je třeba dneska na povrchu zemském vykonat; a pak odjedeme do Palestiny a pokusíme se vybudovat si domovy, které jsme ztratili, a začít znovu žít, jako žijí všichni ostatní. Proto tady nezůstaneme a půjdeme dál na západ: abychom zůstali Němcům za zády a našli cestu do naší Ameriky.“

Když dojedli brambory, šli gedalovci i sedláci spát; na mlatu zůstali jen Gedale, Mendel, Line, starosta a jeho žena. Starosta zamyšleně hleděl do řeřavých uhlíků, potom řekl:

„Co budete v Palestině dělat?“

„Obdělávat půdu,“ odpověděla Line, „tam bude půda patřit nám.“

„Budou z vás sedláci?“ zeptal se starosta. „Děláte dobře, že jdete daleko odsud, ale děláte chybu, že chcete rolničit. Není dobré být sedlákem.“

„Budeme žít, jako žijou ostatní národy,“ prohlásila Line a položila ruku na Mendlovu paži. Mendel dodal: „Budeme dělat všechny práce, které budou zapotřebí.“

„…až na vybírání daní pro statkáře,“ dodal Gedale. Vítr ustal, na okraji mlatu bylo vidět poletující světlušky a v tichu noci mohli slyšet, že stařec mluvil pravdu: z dálky, neznámo odkud, možná z několika míst, sem doléhalo tlumené dunění fronty, plné naděje i hrozby. Starosta s námahou vstal a řekl, že je čas jít na kutě: „Jsem rád, že jsem se s vámi seznámil. Jsem rád, že jste pro nás sklidili úrodu. Jsem rád, že jsem si s vámi mohl popovídat, jako se hovoří s přáteli, ale jsem taky rád, že odejdete.“

Přeložila Kateřina Vinšová.

Galerie

Dívka s mimozemským kostýmem

Andrea Lehmannová (1975), absolventka Kunstakademie v Düsseldorfu (prof. M. Lüpertz), patří mezi výrazné mladé německé umělkyně vyjadřující se tradičním médiem – velkoformátovou figurativní malbou. Ostrou tematikou podchycuje permanentní proměny lidského vědomí v prostředí západní globalizované společnosti služeb. Daří se jí subjektivními prostředky nově mytizovat lidskou existenci se svými životními a kulturními projevy. Používá neatraktivní, místy až drastické motivy (náhrobek, autohavárie, smrt, skelet, stopy krve), které kombinuje s prvky vizuálně vyprázdněnými a obsahově všeobecně degradovanými až pokleslými (srnka, lesní interiér, měsíc, zátiší) a s atributy jednoznačného konzumu (televize, reklama, balení produktů, sex). Projevy západní technologické civilizace propojuje s japonskou komiksovou tradicí (manga), ke které chová sympatie od nejranějšího dětství. Kombinuje a komprimuje paralelní světy, které na základě autorského vizuálního zpracování vyvolávají v divákovi zpravidla úzkost. Používá pohádkovou poetiku v tvrdším společenském, psychologickém a existenciálním kontextu, zcela mimo pravidla tradiční kulturní antropologie. Autorčiny práce formálně odkazují na tendence německé nové věcnosti a magického realismu, zároveň jsou však naprosto současné svým smyslem pro individuální chápání reality, které je vtisknuté přímo do svébytného malířského projevu.

Dívka s mimozemským kostýmem na obraze komorního formátu krvácí z nosu. Je to ještě živá bytost, nebo je již posmrtným přízrakem? Tak se lze, malířskou optikou Leh­mannové, ptát na stav čehokoli, co nás obklopuje. Vítejte v snovém světě plném náznaků, skandálních odhalení, volného prostoru, prázdna a nedořečeností, vítejte v nejistém obraze 21. století!

Uveďme ještě, že autorka je nově zastoupena ve sbírce renomované londýnské The Saat­chi Gallery. V Praze se představila v roce 2005 několika obrazy na výstavě Happy Days, kterou pořádalo MK ČR v Nostickém paláci.

Petr Vaňous