Mozkva

O. byl rozumný člověk, „byl“ znamená do doby, než se mu začaly dít věci. Proto o něm píšu s mimořádným potěšením. Byl samozřejmě i trochu svině, ale po tolika letech života, navíc v hustě obydleném městě, to lze omluvit. Možná mu chyběla dobrá společnost – do divadel téměř nechodil. Takže jako rozumný člověk okamžitě pochopil, že se nedá nic dělat. Musí se ještě napít, ale už jinde. Ještě pět minut takových pocitů – jež v něm evidentně rostly a rozvíjely dokonce jakýsi systém (zaplňovaly jako maličtí vojáčci celé jeho vědomí, zaujímaly jakési pozice, hned obranné, hned útočné) –, ještě pět minut těchhle poniklovaných židlí, a propadne se do problému tak, že nejen nebude moci spát se ženou, ale v životě už nesní ani chlebíček se sýrem.

Tudíž následovalo metro do stanice Bibliotěka, přechod do stanice Borovická a přestup na Poljanku. A co se dělá na Poljance večer o půl jedenácté, to ví každý. Stojí tam, hned u východu z metra, stánek. Chatrný, zelený – z desek a velkých oken. Uvnitř je všechno bílé: pult, kulaté stoly, světlo, hodně ostré. Prodávají tam neduživé šašliky, ohřívají je v mikrovlnné troubě, od pohledu hrůzostrašné řízky a scvrklá kuřecí stehna – jídlo tam nikdo nekupuje, tak si schnou dál a definitivně se scvrkávají. Kdysi, ještě v roce 2001, tam rozlévali podle euromíry 4 cl, a když si člověk chtěl uchovat životní rovnováhu, musel vypít pět jednotek, aby se dostal na dvě stě gramů, což nebylo nic jednoduchého, alkohol se přenáší obtížně, ne že by jeden hned zakopával, ale poránu je těžké všechno. Teď naštěstí zanechali západních hloupostí a nalévají jaksepatří, po padesáti gramech atd.

Jenomže po stu gramů stejně chybil. Měl vypít ještě sto a jít vratce domů, ale on už nedoplnil, aby se zarazil, a vydal se na místo prvního setkání s dosud nepoznaným: na ten roh ulic Jakimanka a Poljanka. Tam bylo pochopitelně temno, na nebi nic zvláštního neviselo, pouliční lampy neblikaly, aby mu cosi sdělily, což bylo dobře. To znamená, že všechno to tajemství se už nacházelo uvnitř něho (a to se každopádně nacházelo), tělo, mírně rozkurážené, dokonce lehce vibrovalo.

A tu jím prorazila historická paměť: vždyť na té samé V. Jakimance, kde právě stál (chladno, syrový vítr, tak minus pět nebo sedm), se nacházel Institut mozku. Institut mozku se svým Panteonem, kam sváželi mozky zemřelých, včetně Lenina, Kláry Zetkinové, Lunačarského, Majakovského, Curjupy a dokonce, z nějakého důvodu, Andreje Bělého. Mimochodem, mohlo to být i tak, že to mozek Kláry Zetkinové nebo Curjupy pocítil jeho blízkost a přitáhl si ho ze své sklenice – nějakými bělavými, netělesnými nitkami a nepouštěl. Ale ne, těžko by se někam natahovaly, mozky v Institutu jsou nakrájené na tenké plátky jako žampiony do smaženice. V domě číslo 43.

Kóma bylo samozřejmě na místě. Když to definitivně pochopil, zastavil se – na pitomém místě, naproti hotelu Prezident, tam vždycky hrozně fouká – a začal se srovnávat sám se sebou. Jak se od té doby změnily jeho pocity, co se v něm změnilo? Toto: kóma jako by do něj natáhlo množství tykadel, jež však byla řízena zevnitř. Ne tykadel, spíš jakýchsi nití, které brzdily city a děje. Kóma vyžadovalo souhlas. Mohlo se dokonce ukázat, že se skládá z nití, ale kdepak, první bylo kóma, nitky až pak. Skoro jako by nějaké metastázy zaplnily jeho psychiku. To všechno ho ale nijak nerozesmutnilo – naopak, bylo mu dobře. A dokonce dohady, že jeho euforie je vyvolána pokročením procesu, ho nezasmušily. Je na euforii něco špatného?

Nemohl si vzpomenout, jak se k čertu onoho dne ocitl v ulici Velká Jakimanka, za sovětských časů Dimitrovská. Dobře, a kde je Malá Jakimanka? Zajímavé: tehdy stál v ulici Velká Jakimanka, i když Velká Jakimanka tu už zahnula k řece, k nábřeží. Na druhé straně tam je čokoládovna Krasnyj Okťjabr ostře rudé, téměř oné školně-moskevské barvy. Na rohu V. Jakimanky a nábřeží na této straně kanálu stál Alexander House, v němž byl sepsán strategický plán pro Ruskou federaci do roku 2010, který teď někde leží a pomalu řídí velmoc. Dům byl bývalým majetkem banky Stoličnyj, jež zkrachovala v roce 1998, ale nezhroutila se tak úplně – alespoň pro pana Smolenského, bankéře. Dvůr pětiposchoďové čtvercové stavby byl zasklen ze strany nebe a dům se proměnil v obchodní zónu s kavárnou nahoře; v kavárně stojí na nejvyšší galerii harfa a podél jedné stěny jezdí průhledné výtahy.

Ale o to nejde: ulici Velká Jakimanka od bodu, kde tehdy stál, blízko anglické restaurace William Bass, dělila ještě Malá Jakimanka. Přitom byl ale přesvědčen, že stál přímo na V. Jakimance... Takže Malá Jakimanka vedla od rohu s Velkou a zatáčela doprava, a Velká Jakimanka vylézala z příští uličky a zatáčela napravo, ve směru Kalužského náměstí. Ale jak se potom jmenuje těch padesát metrů ulice mezi nimi? Ne, nelze, není možné se dobrat k názvu toho místa.

Vůbec si nepamatoval, jak se tam tehdy vůbec ocitl. Šel do knihkupectví? Ne, do knihkupectví se rozhodl jít až potom. Šel na nějakou schůzku? Na jakou? Kdyby měl schůzku, dávno by mu to někdo připomněl. Navíc tohle nároží leželo mimo jeho obvyklé trasy. Přesně tak funguje kóma: krájí život na kousíčky, na záběry. Mizí návaznost, a to filtruje všechny lidské city: když se nakrájí na epizody, je po citech. Tady může pomoct jen alkohol, ten obnovuje kontinuitu. Tak se pořádně napil.

—

Sezona čtení, zahájená na Balaklavském, pokračovala pozdními zasedáními na katedře v Institutu a vyjasněním věcí, jež neměly absolutně žádný vztah ke služebním záležitostem. Odkud například věděl, že se Institut mozku nacházel v ulici Velká Jakimanka? Na internetu byly úplně jiné adresy. Vědeckovýzkumný institut mozku například. Bylo tam znázorněno, jak se k němu dostat: metro Kurská, východ směrem na Kurské nádraží, přejít Sadovoje kolco a jít
5–7 minut směrem k Tagance do cíle: 103064 Moskva, ul. Obucha 5. Dokonce tu byl telefon 917–80007 (informace). To byl podle všeho nějaký jiný institut. Nějakého jiného mozku. Kde se vzala Jakimanka?

Přitom Jakimanka byla skutečně správná odpověď. V nějaké recenzi na knihu od Spivakové o posmrtné genialitě si přečetl, že v roce 1925 vznikla laboratoř na zkoumání Leninova mozku, k jejímuž vedení byl přizván německý neurobiolog Oscar Vogt. Mozky studovali podle jeho metodiky; Oscar Vogt spolupracoval s bolševiky od počátku dvacátých let. Kromě toho, že laboratoř zkoumala genialitu a prováděla patologická bádání, vykonávaly se tu kartografické práce nad mozkem člověka, opice a psa. V roce 1928 laboratoř povýšili na Institut mozku, což se neobešlo bez intrik.

Myšlenka vytvořit sbírku mozků osvítila podle jedné z verzí akademika Bechtěreva, který začal prosazovat projekt Panteon SSSR. Podle jeho ideje se měl Panteon rozkládat v budově Státního reflexologického institutu na výzkum mozku v Leningradě. Bechtěrev zhotovil zdařilé PR, napsal velikou stať do novin Izvestija, pak se dostal mezi věrchušku, ale v nesprávnou dobu, to znamená, že brzy zemřel, v roce 1927.

Jeho smrt inspirovala vznik známého apokryfu. Podle něj Bechtěreva požádali, aby prohlédl Stalina, a on po prohlídce téměř hrdě všem čekajícím v předpokoji oznámil diagnózu: paranoia. Přijel tehdy z Leningradu do Moskvy pouze na sjezd psychoneurologů. Nakonec projekt Panteonu Leningraďanům sebrali Moskvané z Institutu mozku, kteří už přece měli Leninův mozek. A sbírka se začala rýsovat; přičemž se v ní ocitl i mozek samého Bechtěreva. Což, jak se zdá, vyvrací verzi o slově paranoia jako příčině jeho smrti: Stalin by si ho v takovém případě postavil na pracovní stůl, aby na něj ve chvílích dobré nálady mohl pomrkávat. Stalinovi mohli věc s paranoiou zatajit, ale Bechtěrevovu smrt v každém případě zapříčinili jeho spolubojovníci. Proč by jinak mozek předního specialisty na cizí mozky neozdobil kabinet?

Podle druhé verze žádné intriky nebyly a iniciátorem byl lidový komisař z ministerstva zdravotnictví Semaško. Proto Panteon otevřeli v Moskvě, kde už od roku 1924 existovala laboratoř výzkumu mozku starého známého Lenina, a ta byla jednoznačně první. Noviny tehdy psaly: skladiště intelektů získalo první relikvii – „rozum akademika Bechtěreva“. Přitom (Lenin byl pochopitelně vytknut před závorku) laboratoř už měla exponáty: mozky představitelů různých národností – Rusa, Tatara, Čuvaše, Armé­na, Gruzína, Žida... A téměř každý novinový nekrolog, věnovaný zesnulému veřejnému činiteli, končil slovy: „Mozek byl předán Institutu mozku.“ Oznamovalo se také, že „Institut mozku existuje v ruském hlavním městě dodnes“.

Skutečně se tento institut nacházel ve V. Jakimance, v domě č. 43, což potvrzuje citát (autor L. V. Nikulin, zahrnutý mezi přátele Majakovského): „14. dubna 1930, pozdě večer, jsme přišli do Majakovského bytu do Gendrikovy uličky. Maličký, těsný byt byl plný lidí. (...) Z pokoje, kde ležel Majakovskij, vyšli lidé v bílých pláštích. Byli to pracovníci Institutu mozku. (...) Nesli sklenici zabalenou do plátna. To ukryté v bílém byl mozek Majakovského. Pak nás k němu pustili. Ležel na posteli, u stěny, měl nažloutle šedý obličej a modré stíny kolem očí.“ „Ukryté v bílém“ doprovodili do domu č. 43 po ulici Velká Jakimanka do Moskevského institutu mozku, což bylo v bulletinu přírůstků řádně zapsáno. Zápis byl poprvé reprodukován v publikacích V. Skorjatina.

Ale co je Jakimanka 43, kde se hromadily plechovky s mozky? Je jisté, že teď ji na oné adrese už nenajdeme, dávno, od roku 1938, patří francouzskému velvyslanectví. Nízká budova, ruské pseudobaroko, cihly s kachly, a naproti, na druhé straně ulice je už nefalšované petrovské baroko, chrám Joanna Voina. A vůbec, proč je francouzské velvyslanectví na Kalužské cestě? Lepší by to mělo na Kutuzovském, na jejich Napoleonem navštíveném Faubourg de Dorogomilov. Sám O. o tom kdysi přemýšlel: stojí ten dům přímo na místě pokoje, kde nocoval imperátor? Nesedělo to, vůbec se mu to nezdálo.

Ale co Jakimanka 43? V roce 1888 nový majitel pozemku Igumnov, Nikolaj Vasiljevič, požádal o povolení stavby kamenného domu (žádat povolení na soukromou kamennou zástavbu se muselo od dob Petra I.). Lépe řečeno, Igumnov potřeboval něco jako Reprezentativní dům autosalonu LogoVAZ – byl jedním z ředitelů a majitelů jaroslavské Velké manufaktury, založené počátkem 18. století.

Igumnov buď Moskvanům nedůvěřoval, nebo prostě šetřil, takže přizval architekta Pozdějeva, Nikolaje Ivanoviče. Ten měl jistou pověst, neboť byl městský architekt Jaroslavi. Podle jeho projektu byl například přestaven soubor kostelů Sretenské farnosti v „ruském stylu“, ale naprosto korektně a vkusně. Igumnovova zakázka měla na Pozdějeva neblahý vliv: zemřel v roce 1893 v nedožitých padesáti letech – a po té vile už nic nepostavil. Igumnov nelitoval peněz, na fasádu objednal v Holandsku zvláštní cihly, keramické kachle vyrobili v Kuzněcovově továrně. Celkově to vypadalo dobře. Ještě za Igumnovova života se o domě šířily legendy: říkalo se, že majitel tu ubytoval svou milenku tanečnici (má se za to, že její portrét je na jednom z medailonů v hlavním sále), jiní upřesňovali, že ji za nevěru zazdil ve zdi se všemi jejími šperky a od těch dob její duch bloudí po domě. Zkrátka, pro mozky ve sklenicích je toto místo mnohem příhodnější než pro francouzský kulturní život.

Třicátá léta se popisují jako doba celonárodního optimismu, vědci se tím vším nezabývali jenom tak, čistě pro vědu, toužili odhalit tajemství vyšší nervové činnosti pro blaho lidstva, takže potřebovali statistický materiál, to jest mozky vynikajících lidí ve velkém množství. Začala vznikat sbírka (vedoucí činitelé strany a vlády, hlavy vědy a umění, literáti). V roce 1934 psala Pravda, že „vědecký kolektiv Institutu připravil a studuje mozky Kláry Zetkinové, Sen-Katajana, Lunačarského, Curjupy, M. N. Pokrovského, Majakovského, Andreje Bělého, akademika Guleviče“. Poté byla doplněna mozky K. S. Stanislavského a pěvce Sobinova, Maxima Gorkého, Mičurina, Pavlova, Ciolkovského. Ve třicátých letech přísun VIP mozků sílil, kolekce se čiperně plnila. Válka proces trochu zabrzdila, ale po ní zase pokračoval, i když ve zpomaleném tempu. Objevil se v ní Stalinův mozek, poté myslivna Lva Landaua a posledním exponátem byl mozek Sacharova, zesnulého v roce 1989, který byl do institutu uložen se souhlasem jeho ženy Jeleny Bonnerové.

Proč bylo nutné odhalovat tajemství nervové činnosti? Cíl akce tkvěl ve vytvoření nadčlověka budoucnosti. Smyslem analýzy mozků a paralelní analýzy životů jejich majitelů bylo postihnout obecné zákonitosti v ustrojení těch, koho daná moc považovala za perspektivní vzory lidské přirozenosti. Proto, aby pak nalezené zákonitosti byly upotřebeny s praktickými cíli. Taková to byla optimistická doba.

Všechna tato fakta logicky přenesla O. do metafyziky. Jeho vědecko-technický rozum bystře pochopil, že pokud od té doby žádné výsledky ohledně tajemství myšlení nejsou, pak je tajemství jen těžko spjato s mozkovou hmotou. Jistě, byla tu varianta, že plody bádání byly utajeny, ale vlastnosti současné nomenklatury popíraly domněnku, že záhada byla vyřešena. Zajímavé, říkal si, a kde je v hromadě toho masa konkrétní osoba? Evidentně tam je – nějaký korálek, tečka. Jenomže představit si takovou tečku, třebaže zkamenělou, mumifikovanou, uprostřed nakrájeného rozumu nebylo lehké. To se spíš on sám nachází mimo svou hlavu. Nebyl proti tomu, že se nachází někde opodál svého těla, ruce a nohy mu spíš překážely a parádník taky nebyl. Vždyť jak člověk stárne, poznává, že tělo je trest. Když si vezmete všechny ty problémy s ním, včetně chcípání.

Z knihy Mozgva (OGI, Moskva 2005) přeložila Jaroslava Hulíková.