Sebevražda

Jedné srpnové soboty vyjdeš z domu v tenisovém úboru, doprovázen svou ženou. Uprostřed zahrady poznamenáš, že sis doma zapomněl raketu. Vrátíš se pro ni, ale místo toho, abys zamířil ke skříni v předsíni, kam ji obvykle dáváš, sejdeš dolů do sklepa. Tvá žena si toho nevšimne, zůstala venku, je hezky, vychutnává si slunce. O chvíli později uslyší ránu ze střelné zbraně. Vběhne dovnitř, volá tvé jméno, všimne si, že dveře ke schodiš­ti vedoucímu do sklepa jsou otevřené, utíká dolů a tam tě najde. Vstřelil sis kulku do hlavy zbraní, kterou sis předem pečlivě připravil. Na stole jsi nechal ležet otevřený komiks. Pod vlivem rozechvění se tvá žena opře o stůl, kniha se převrhne a při pádu se zavře, dřív, než pochopí, že to byl tvůj poslední vzkaz.

Nikdy jsem v tom domě nebyl. Přesto znám jeho zahradu, jeho přízemí a sklep. Ta scéna mi běžela před očima snad stokrát, vždy ve stejných kulisách, těch, které jsem si napoprvé představil, když mi vyprávěli, jak ses zabil. Ten dům stál v ulici, měl střechu a zadní průčelí. Nic z toho ale neexistuje. Je zahrada, do které naposledy vstoupíš v záři slunce a kde na tebe čeká žena. Je zde průčelí, k němuž utíká, když zaslechne výstřel. Je tu předsíň, kde leží raketa, dveře do sklepa a schody. Konečně je tu sklep, kde leží tvé tělo. Je nedotčené. Nevystřelil sis mozek, tak jak mi řekli. Jsi jako mladý tenista, který po zápase odpočívá na trávníku. Řeklo by se, že spíš. Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já.

Tvá žena vykřikne. Nikdo jiný než ty, nikdo, kdo by ji slyšel, tu není. Jste v domě sami. V pláči se k tobě vrhne a bije tě do hlavy a do hrudi z lásky a hněvu. Obejme tě a mluví na tebe. Rozvzlyká se a zhroutí se na tebe. Její ruce kloužou po studené a vlhké podlaze sklepa. Její prsty škrábou do země. Zůstane tu čtvrt hodiny a cítí, jak tvé tělo vychládá. Telefon ji vytrhne z netečnosti. Najde sílu vstát. Je to člověk, s nímž jste se měli sejít na tenise. „Haló, copak je? Čekám na vás.“ „Je mrtvý. Mrtvý,“ odpovídá.

Tady scéna končí. Kdo odnesl tělo? Hasiči, policie? Pitval tělo soudní lékař, protože sebevražda může být skrývaná vražda? Proběhlo vyšetřování? Kdo rozhodl, že tahle sebevražda byla opravdu sebevraždou, a ne zločinem? Vyslýchali tvou ženu? Mluvili s ní ohledu­­plně, nebo ji podezřívali? Přimísila se bolest z toho, že je podezřívána, ještě k bolesti z tvého odchodu?

Nikdy už jsem pak tvou ženu neviděl, znal jsem ji jen zběžně. Potkal jsem ji čtyřikrát či pětkrát. Když jste se vzali, přestali jsme se stýkat. Vidím její obličej. Už dvacet let má stejný. Její obraz se ustálil, když jsem ji viděl naposledy. Paměť stabilizuje vzpomínky stejně jako fotografie.

Za svůj život jsi žil ve třech domech. Když byla tvoje matka těhotná, žili tví rodiče v malém bytě. Tvůj otec nechtěl, aby jeho děti vyrůstaly ve stísněném prostoru. Říkal „mé děti“, i když ještě žádné neměl. Navštívil spolu s tvou matkou zchátralý soukromý zámek, patřící legionářskému plukovníkovi v důchodu, který zde nikdy nežil kvůli stavebním úpravám, které by byly podle jeho názoru před nastěhováním nezbytné. Tvůj otec, ředitel firmy specializované na veřejné zakázky, se nezdál být nijak ohromen rozsahem nutné rekonstrukce. Tvé matce se líbil park. V dubnu se nastěhovali. Ty ses narodil v jedné porodnici o Vánocích. Služka na zámku ne­­ustále udržovala oheň ve třech místnostech: jeden v kuchyni, jeden v salonu a jeden v ložnici tvých rodičů, kde jsi první dva roky spal. Když se narodil tvůj bratr, práce nijak nepokročily. Ještě tři roky, do narození tvé sestry, jste žili v luxusním provizoriu. Ve chvíli, kdy se tví rodiče rozhodli hledat méně nepo­­hodlné bydlení, oznámil tvůj otec matce, že ji opouští. Našla si jiný dům, menší a méně hezký než zámek, ale vřelejší a útulnější. Tady jsi měl svůj druhý pokoj, kde jsi bydlel do doby, kdy jsi v jednadvaceti letech odešel žít se svou ženou. V tomto malém domku byl tvůj třetí pokoj. A také poslední.

Když jsem tě viděl poprvé, byl jsi ve svém pokoji. Bylo ti sedmnáct let. Žil jsi v domě své matky, v patře, mezi bratrovým a sestřiným pokojem. Vycházel jsi jen málo. Dveře bývaly zamčené, dokonce i když jsi byl uvnitř. Tvůj bratr ani tvá sestra si nevzpomínají, že by kdy vstoupili dovnitř. Když ti chtěli něco říct, mluvili přes dveře. Nikdo ti uvnitř neuklízel, dělal jsi to sám. Nevím, proč jsi mi otevřel, když jsem zaklepal. Neptal ses, kdo je tam. Jak jsi poznal, že jsem to já? Podle mé chůze, podle toho, jak pode mnou praská podlaha? Okenice byly zavřené. Místnost jemně ozařovalo červené světlo. Poslouchal jsi I Talk to the Wind od King Crimson a kouřil jsi. Připadal jsem si jako někde v klubu. Byl jasný den.

Tvá žena si později vzpomněla, že komiksová knížka, kterou jsi položil na stůl, byla předtím, než spadla, otevřená. Tvůj otec nakoupil desítky výtisků a každému je rozdává. Zná nazpaměť texty a obrázky knihy, která se k němu nehodí, ale s níž se nakonec ztotožnil. Hledá správnou stranu a na straně větu, kterou jsi vybral. Své myšlenky si zapisuje do desek, ležících vždy na jeho pracovním stole a nadepsaných „Sebevražda – hypotézy“. Když otevřeš skříň nalevo od jeho pracovního stolu, najdeš tam desatery stejné desky plné rukou popsaných listů se stejným štítkem. Cituje bubliny z komiksu, jako by to byla proroctví.

Málokdy ses mýlil, protože jsi mluvil málo. Mluvil jsi málo, protože jsi málokdy vycházel mezi lidi. Když už jsi šel ven, poslouchal jsi a díval ses. Vždycky budeš mít pravdu, protože už nepromluvíš. Po pravdě řečeno, mluvíš stále, prostřednictvích těch, kteří tě, tak jako já, křísí a kladou ti otázky. Slyšíme tvé odpovědi a obdivujeme se jejich moudrosti. Pokud se ale tvé rady v konfrontaci s fakty ukážou mylné, viníme se z jejich špatné interpretace. Tobě patří pravda, nám chyby.

Dokud ještě žijí ti, kteří tě znali, žiješ také. Zemřeš s posledním z nich. Pokud tě někteří z nich nenechají ožít v paměti svých dětí. Po kolik generací budeš takhle žít jako postava z vyprávění?

Jel jsi na koncert do Paříže. Na konci první části si zpěvák přeřízl žíly, rozmáchl se, opsal paží půlkruh a rozstříkl krev na první řady. Tvá hnědá kožená bunda schytala několik kapek, které po zaschnutí splynuly s její barvou. Po koncertě jsi šel s přáteli, kteří vyrazili s tebou, do baru, jehož jméno jsi zapomněl. Celé hodiny sis povídal s neznámými lidmi. Pak jste chodili ulicemi a hledali jiný podnik, všude ale bylo zavřeno. Natáhli jste se na lavičkách blízko nádraží Saint­Lazare a komentovali jste tvary oblak. V šest ráno jste se nasnídali. V sedm hodin jste nastoupili do prvního vlaku a vrátili se domů. Když ti následující den přátelé opakovali slova, která jsi řekl neznámým lidem v kavárně, nevybavoval sis je. Bylo to, jako by za tebe mluvil někdo jiný. Nerozpoznával jsi ani svá slova, ani své myšlenky, líbily se ti ale víc, než kdyby sis pamatoval, že jsi je vyslovil. Často by bylo bývalo stačilo, aby tvá slova řekl někdo jiný, a líbila by se ti. Zapsal sis, co ti říkali. Byl jsi dvojnásobným autorem tohoto textu.

Tvůj život byla hypotéza. Ti, kdo zemřou staří, jsou kusem minulosti. Myslíme na ně, a myslíme na to, čím byli. Myslíme na tebe, a myslíme na to, čím jsi mohl být. Byl jsi a zůstaneš objemem možností.

Tvá sebevražda byla nejdůležitějším vzkazem ve tvém životě, jehož plody ale neužiješ.

Znamená to, že s tebou mluvím, že jsi mrtvý?

Kdybys ještě žil, byli bychom přátelé? Býval jsem si bližší s jinými chlapci. Ale čas mě od nich oddělil, aniž bych si toho všiml. Stačilo by si zavolat, abychom znovu navázali kontakt. Ale nikdo z nás nechce riskovat, že by opětovné shledání vedlo k deziluzi. Tvé ticho je teď výmluvné. Ale oni, i když ještě mluvit mohou, mlčí. Bývali jsme si tak blízcí, a přece už na ně nemyslím. Ale ty, který jsi býval tak vzdálený, odtažitý a temný, ty teď záříš v mé blízkosti. Když o něčem pochybuji, žádám tě o radu. Tvé odpovědi mi vyhovují více než ty, které by mi mohli poskytnout oni. Věrně mě doprovázíš, kamkoli jdu. To oni jsou ti, které jsem ztratil. Ty jsi ten, kdo je se mnou.

Jsi kniha, se kterou mluvím, když chci. Tvá smrt napsala tvůj život.

Nejsem kvůli tobě smutný, jen vážný. Brzdíš mou nevyléčitelnou lehkovážnost. Když mám tendenci jednat až příliš bezprostředně a když se mi z nějakého neznámého důvodu zjeví tvoje tvář, začnu hned přikládat větší důležitost lidem, kteří mě obklopují. Věci se rýsují tak zřetelně jako jen málokdy. Užívám si místo tebe toho, co už jsi nepoznal. Po své smrti mě nutíš více žít.

Když ti bylo pět let, nedokázal sis obléknout svetr. Tvůj bratr, přestože byl o dva roky mladší, ti ukázal, jak na to. Tvůj otec ti ponižujícím způsobem výsměšně navrhl, aby sis z něj vzal příklad, a nakonec prohlásil, že toho nejsi schopný. Tvůj bratr, který tě obdivoval stejnou měrou jako otce, se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Protože nikoho nechtěl zranit, nijak se otcovou poznámkou nepyšnil. Jeho skromnost tě ponížila ještě víc.

Odpočíváš sám v hrobě z černého kamene, v němž jsou zlatě vyryta počáteční písmena tvého jména a příjmení. Pod nimi stojí datum tvého narození a úmrtí, můžeme si tak přečíst, že je od sebe dělí pětadvacet let.

Když slyším o nějaké sebevraždě, vzpomenu si na tebe. A přece, když se dozvím o někom, kdo zemřel na rakovinu, nemyslím na svého dědečka a babičku, kteří zemřeli. Sdílejí smrt s miliony dalších. Ty jsi vlastníkem sebevraždy.

Ruina je náhodně vzniklý estetický objekt. Její krása není rozhodně chtěná. Ruina se nedá vyrobit, udržovat. Ruina tíhne k zemi a k hromadě. Nejkrásnější je na ní to, co zůstává vztyčeno i přes sesouvání zbytku. Tvé tělo je to dole, vzpomínka na tebe je to, co se tyčí. Tvůj duch zůstává v mé mysli stát, zatímco tvá kostra se rozkládá v zemi.

Byl jsi rád, že ses narodil 25. prosince: „Uprostřed všech oslav si nikdo nevšimne, že mám ještě jinou příležitost ke slavení. Když se na mě zapomene, odpadá mi nepříjemná povinnost chovat se společensky.“

Jednoho dne ti jakýsi muž řekl: „Miluji tě.“ Nebyl jsem to já. Dokud jsi žil, nikdy mě to nenapadlo, ale dnes můžu říct to samé, i když nejde o stejnou lásku, jakou ti vyznal on. Moje slova přicházejí příliš pozdě. Nezměnila by tvé rozhodnutí, ale změnila by moji vzpomínku. Milovat někoho od chvíle jeho smrti, dá se tomu říkat přátelství?

Znám jen jednu tvou fotografii. Pořídil jsem ji na tvé narozeniny. Byl jsi u nás. Moje matka upekla dort. Nastavil jsem fotoaparát předem, abys scénu nemusel přehrávat vícekrát kvůli záběru. Vyfotil jsem tě bez blesku ve chvíli, kdy jsi sfoukával svíčky. Obraz je rozmazaný. Je černobílý. Tváře máš propadlé, jak vydechuješ, rty špulíš a tiskneš k sobě, abys vyfoukl vzduch. Zamířil jsem objektiv na tebe, není vidět, kdo stojí okolo. Na sobě máš tlustý vlněný svetr. Život ti uniká z plic, aby uhasil plamínky. Vypadáš šťastně.

Zemřel jsi mladý, a proto nikdy nezestárneš.

Tvůj dědeček mluvil ještě méně než ty. Tiše se usmál, když jsme ho zahlédli procházet s rybářskou udicí podél stromů směrem k cestě, jež vedla ke břehu řeky ohraničující park, kde se chystal strávit odpoledne. Když jsem jednou předváděl akrobatické kousky ve větvích nad vodní hladinou, spadly mi tam hodinky. O mnoho let později, když byla jednou během suchého léta hladina nízko, je tvůj dědeček našel. To už jsi byl dva roky po smrti.

Tvoje kamarádka, jejíž otec byl ředitelem hotelu, ti zařídila letní brigádu. Dělal jsi portýra a uklízel. Nedokázal jsem si tě představit v uniformě lokaje, starodávné peleríně a černočervené čapce. Při uklízení pokojů jsi nacházel podivuhodné předměty. Jednoho dne jsi v zásuvce nočního stolku muže, jehož jsi identifikoval jako „bankéře“, našel sbírku homosexuálních pornografických časopisů, ještě zabalených ve fólii, a nepoužitý vibrátor. Ukázal jsi mi je. Nic jsi neotevřel. Našly se časopisy po tvé smrti? Jak si jejich přítomnost u tebe vysvětlili?

Často jsi mi vyprávěl o Pádu Garnierových. Autor románu, Prospero Miti, po sobě nikdy nečetl již vydané knihy, jen korekturní náhledy. Jednoho dne jednu knihu výjimečně otevřel a všiml si, že pořadí kapitol neodpovídá tomu, co napsal. Protože se mu kniha takhle líbila, nevyžádal si v dalších vydáních opravy. Objevil jsi tu anekdotu až poté, co sis knihu přečetl. Pročítal jsi ji pak znovu a znovu a hledal jsi původní pořadí.

Jezdíval jsi výtahem směrem dolů, nikdy ne nahoru.

Myslel sis, že až zestárneš, budeš méně ne­­šťastný, protože pak budeš mít ke smutku důvody. Byl jsi ale mladý, a tvůj vnitřní zmatek se tak nedal utišit, protože jsi ho považoval za neopodstatněný.

Tvá sebevražda byla skandálně krásná.

Z francouzského originálu Suicide (P.O.L., Paříž 2008) vybrala a přeložila Sára Vybíralová.