Studii Petera Drewse o recepci české beletrie v německém jazykovém prostoru v letech 1770–1850 (Germanoslavica č. 1/2005) provází bibliografie německých překladů děl českých autorů z uvedeného období (s. 37––57). Mezi 125 bibliografickými položkami najdeme například texty F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, Václava Hanky, Prokopa Chocholouška, Boleslava Jablonského, F. M. Klácela, V. K. Klicpery, J. J. Langera, K. H. Máchy, Jakuba Malého, Boženy Němcové, F. J. Rubeše, Karla Sabiny, Františka Turinského (dramaAngelína), J. K. Tyla a J. E. Vocela.
Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera vydal publikaci Letzte Heimat (2004), obsahující snímky a popisky hrobů 30 německých spisovatelů-rodáků z Čech a Moravy, například Maxe Broda, Louise Fürnberga, Willyho Haase, E. E. Kische, Alfreda Kubina, Josefa Mühlbergera, Lea Perutze, Huga Saluse, Johannesa Urzidila, F. C. Weiskopfa a Franze Werfela.
Erik Tabery v Respektu č. 12/2006 připomněl letošní 70. výročí úmrtí Františka Borového (1874–1936), nakladatele, který – řečeno slovy Josefa Hory – „nepřišel ke svému povolání z podnikatelského sobectví, nýbrž z lásky zasvěcence, jenž miloval literaturu“.
V 1. sešitě 45. svazku německého sborníku Bohemia recenzoval Ivan Pfaff první díl výboru z rozhlasových projevů Ferdinanda Peroutky na Svobodné Evropě (Mluví k vám Ferdinand Peroutka, 1, Argo 2003).
Začátkům časopisu Host do domu (1954) a jeho patronům Vítězslavu Nezvalovi a akademiku Františku Trávníčkovi patřila první kapitola vzpomínkového seriálu Milana Uhdeho v Divadelních novinách č. 6/2006.
V rubrice osobních oznámení Lidových novin bylo uvedeno, že 21. 3. t. r. uplynulo sto let od narození spisovateleFrantiška Bulánka-Dlouhána (1906–1979), „znalce staré Libně“, autora životopisných románů a mnoha fejetonů a knih pro děti. Posmrtně vyšla Bulánkova novela o Elišce Krásnohorské Žena jako meč (Vyšehrad 1981).
V anketě doprovázející v Hostu č. 3/2006 studii Rudolfa Matyse Rozhlas – drama – literatura hovořili o svých rozhlasových zážitcích například Emil Juliš, Vladimír Justl, Antonín Přidal, Josef Škvorecký a Ludvík Vaculík.
Německé vydání novely Vladimíra KörneraAdelheid (Wuppertal, Arco Verlag 2005) recenzovala v 19. svazku nové řady Stifter Jahrbuch (2005) Anna Knechtel.
Román Petry Procházkové Frišta (Nakladatelství Lidové noviny 2004) recenzovala ve Slovenských pohĺadech č. 2/2006 Miroslava Svobodová.
„Přečetné jazykové chyby a neskutečně ledabylou interpunkci“ vytkla knize povídek Jana Brabence Cesta na východ (Formát 2004) Michaela Swinkels-Nováková v Českém dialogu č. 3/2006.
František Knopp
Velká Británie
V březnovém čísle časopisu Sight and Sound najdeme hned na dvou místech jméno Jana Švankmajera, což jistě potěší. Velmi kladně se o jeho Šílení vyjadřuje kritik Nick James, který je tu srovnává s ostatními filmy, které viděl na filmovém festivalu v Rotterdamu: vedle snímku Klimt Raoula Ruize prý patřilo k tomu nejlepšímu v jinak horší letošní nabídce. Ve stejném článku se James zamýšlí i nad současnými festivalovými snímky: „V digitální éře je pro kvalitní filmaře těžší vyniknout. Konkurence je velká, a tak je důležitější to, koho člověk zná, spíše než to, co zná.“ Navíc je digitální video méně „vizuálně inspirativní“ než celuloid. Podruhé se Jan Švankmajer objevuje jako zdroj inspirace pro bratry Stephena a Timothyho Quayovy (kteří v roce 1984 dokonce natočili snímek Kabinet doktora Švankmajera), jejichž nový animovaný film The piano turner of earthquakes se právě objevuje v britských kinech. Ti tu mají celostránkový profil, v němž se dozvíme třeba to, že se po etapě snímků vytvořených na základě ideje střední Evropy, tak jak ji viděli Bruno Schulz, Kafka a Švankmajer, v novém filmu zaměřují na iberské baroko. Kromě Rotterdamu se v Sightu objevil i přehled toho lepšího ze Sundence, kde měly premiéru nové filmy Michela Gondryho (The science of sleep) nebo Terryho Zwigoffa a Daniela Clowese (Art School Confidential). Obálka a hlavní článek čísla patří Georgovi Clooneymu, který produkoval jak svůj film Dobrou noc a hodně štěstí, tak Syrianu, dva politické snímky, které se nikoli náhodou objevily v americké distribuci před prodloužením Patriot Actu, kontroverzního „protiteroristického“ zákona. Oba snímky mohly vzniknout i díky tomu, že Matt Damon (jen Syriana) a George Clooney nechtěli za své role honorář. Článek končí slovy jednoho z novinářů, kteří se angažoval v boji proti McCarthymu, Edwarda R. Murrowa, v padesátých letech: „Nemůžeme bránit svobodu v zahraničí, když ji omezujeme doma.“ Rozsáhlý článek se věnuje i filmu Capote a jeho vztahu ke spisovateli Trumanu Capotemu. Philip Seymour Hoffman, který v něm Capoteho ztvárnil, je zde označen za předního herce své generace. Dočteme se tu také o filmu Mirrormask, vzniklém spoluprací kreslíře Dave McKeana a (komiksového) scenáristy Neila Gaimana, který „kombinuje Alenku v říši divů, Čaroděje ze země Oz a působí moderněji než Narnie a Pán prstenů“. Nick Roddick píše o westernu The Proposition, který podle scénáře Nicka Cavea natočil John Hillcoat. Zajímavostí může být, že původně chtěla tato dvojice zfilmovat knihu Michaela Ondaatjeho Sebrané spisy Billyho Kida, ale poté, co Ondaatje získal Bookerovu cenu za Anglického pacienta, kdosi skoupil práva na všechny jeho knihy. Cave nezapírá, že velký vliv na něj při psaní scénáře měly snímky Sama Peckinpaha, Roddick však konstatuje, že „je těžké pracovat s násilím na plátně tak jako Peckinpah v roce 1969 v Divoké bandě a dosáhnout stejných výsledků“. Rubrika s hereckým profilem se tentokrát zaměřila na indického Orsona Wellese, Guru Dutta, který zemřel v polovině šedesátých let na svém hereckém vrcholu po předávkování léky tišícími bolest. Najdeme tu také rozsáhlý materiál o kriminální trilogii Pusher dánského režiséra Nicolase Windinga Refna, která prý patří k vrcholům žánru (u nás byl zatím ve videodistribuci uveden jen první díl pod názvem Dealer). Pro ty, kteří rádi bilancují, je připraveno i několik stránek shrnujících úmrtí významných osobností ve světě filmu za loňský rok. Filmem měsíce je podle redaktorů časopisu The Squid and the Whale, psychologický příběh, zachycující rozchod manželské dvojice viděný očima jejích dvou synů (12 a 16 let), režíroval Noah Baumbach, spoluscenárista Života pod vodou, jehož režisér Wes Anderson film produkoval.
Jiří G. Růžička