Výbor z dramatiky rakouských básníků Ernsta Jandla a Friederike Mayröckerové, nazvaný Experimentální hry, který uspořádala Martina Musilová, prezentuje česky poprvé pět divadelních a čtyři rozhlasové hry, jež jmenovaní vytvořili v rozmezí let 1966 až 1975. Recepčně tu dochází k jakési paradoxní situaci, nikoli jen z toho důvodu, že s poezií obou umělců jsme zásluhou Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala už obeznámeni a s jejich tvorbou dramatickou se setkáváme opožděně, nýbrž hlavně proto, že do kontextu současné domácí dramatické – a mnohdy i divadelní – produkce, která se vyjadřuje přímočarým šklebivým nebo syrovým zobrazením chaosu a destrukce, se dostává vlastně již odeznělá poetika minimalistického literárního výrazu, která navíc ještě pracuje s experimentem.
Počáteční text (Jandlova vůbec první divadelní hra scény ze skutečného života, otištěná zde v překladu Věry Koubové) vznikl v roce 1966, a to s použitím umělcovy básnické tvorby i pod vlivem akustických interpretací vlastních básní. Vypjatě stylizovanou rétorickou formou, v reálu doplněnou hudbou Ernsta Kölze, předkládá Jandl mozaiku fází a podob vztahu mezi mužem a ženou (seznámení, svatba, konfrontace s potomkem, nevěra, hádka, smrt), která se ve výsledku jeví jako memento člověka před sebou samým.
Následující drama pro rozhlas, první společná hra autorů, nazvaná Pětkrát člověk muž (1967, překlad Zuzana Augustová), již mělo originální podněty. Inspirovalo se totiž ve své době novými možnostmi rozhlasové stereofonie: žánr stereo-rozhlasové hry Jandl s Mayröckerovou doslova objevili. Vzhledem k tomu, že dílo je určeno k interpretaci fonografickým médiem, hra pracuje se šířkou zvukového prostoru rozdělenou do pěti poloh, jimž obsahově konvenuje pět charakteristických pozic ze života muže (narození, návštěva kina, pochod ve vojenském šiku, léčení v nemocnici a poprava). Hrdinu zde poprvé zastupuje chór pěti postav a drama je obecnou parabolou osudu člověka, parabolou skeptickou, poukazující na zmarnění života.
Třetím textem výboru je společná stereo-rozhlasová hra Gigant (1968, překlad V. Koubová), která v šesti fázích pojednává mýtus o lidstvu. Realizátorem děje je tu opět kolektivní, neindividualizovaná postava, i když titulním hrdinou je Abraham Lincoln, pojatý jako světlonoš, jenž přináší osvobození člověka, a jeho proměnu v jediný vesmírný organismus. Další vzájemná stereo-rozhlasová hra Rozštěpení z roku 1969 (překlad Jiří Adámek, Barbora Klípová, Martina Musilová) reflektuje, jak název napovídá, postavení člověka mezi polaritami životních pocitů. Hra má sice ještě hrdinu (hlas) a čtyři druhy chóru, ale již se v ní objevuje velké množství poznámkového aparátu vzhledem k naprostému minimu dialogu.
V případě Jandlova chroptění mony lisy (1970, V. Koubová) se pak stále jedná o akustickou hru s hlasy, zachycující jakési vlnění smrti, lemované situacemi radosti a smutku, ale u pozdějšího prostoru (1973, Z. Augustová) coby „scénické básně pro osvětlovače a zvukaře“ již přecházíme i do roviny vizuální, kdy básník po vzoru konkrétní poezie rezignuje na postavy a operuje pouze s řečí divadelního světla (popřípadě i písma na jevišti) a reprodukovaného zvuku.
Poslední dva Jandlovy vybrané dramatické texty, parazitní hra (1972, Z. Augustová), spočívající v návrhu destruovat závěr standardní divadelní inscenace nesrozumitelným huhláním postav, a CUCKY (1974, Jiří Brynda), jež jsou zase přehledem jedenácti skutečných i metaforických situací rozpadu, jsou formulovány již jen jako jednostránkové scénáře, a odlišná je potom i závěrečná parodie na konverzační hru, humanisti z roku 1976 (Z. Augustová), překračující hranice experimentální hry do oblasti dramatu společensko-kritického, jak to známe především z díla Thomase Bernharda. Prostřednictvím všelijak komoleného, především infinitivního vyjadřování dvou mužů, kteří se vzájemně exhibují, až dojde k potyčce, se hra stává ostrou kritikou rakouské nacistické minulosti i novodobého nacionalismu. Satirickou reflexí mají také humanisti nejblíže k jediné nám známé básníkově hře, k dramatu Z cizoty (1978), které v režii Jana Nebeského uvádí Divadlo Na zábradlí. (Inscenaci je třeba doporučit, ostatně získala i cenu A. Radoka za nejlepší inscenaci roku 2004.)
Z výboru je evidentní, že samostatná Jandlova dramatika tíhne k ohledávání skutečnosti či ke kritice společnosti skrze jazyk (příkladem jsou humanisti), třebaže zpočátku do této tematiky ještě proniká princip hry (jako je tomu u scén ze skutečného života), zatímco dramata pro rozhlas, která psali jmenovaní partneři spolu, se spíše vyčerpávají absurdním definováním lidské existence. Co mají ovšem oba přítomné rukopisy společné, je obrat k textu, až dekonstruktivistický přístup k psaní i ke koncepci díla jako celku. Dramatický jazyk tu tak supluje jazyk gramatický – dialog zastoupí záměrně všelijak zpotvořované či nahrazované písmo, které boří tradiční představu člověka o reprezentaci sebe sama skrze jazyk.
Vzhledem k tomu, že vybrané texty, zvláště pak texty her pro rozhlas, se blíží scénáři inscenace, kde jsou sekundární scénické poznámky na úkor dialogu v naprosté většině, stává se jejich tiché čtení přirozeně poněkud nudné. Situace se však okamžitě změní ve chvíli, kdy si hry přečtete nahlas. To pak nastanou skutečné orgie pro uši.
Autorka působí na katedře divadelní vědy FF UK a v ÚČL AV ČR.
Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová: Experimentální hry. Uspořádala M. Musilová, přeložili J. Adámek, Z. Augustová, J. Brynda, B. Klípová, V. Koubová a M. Musilová. Fra, Praha 2005, 191 stran.