Takové náhody se stávají. Dočítám Jákobův pokoj a shodou okolností otevírám Pavanu za mrtvou infantku, v níž Libuše Moníková inkriminovanou novelu Virginie Woolfové nejen vzpomíná, ale především tu parafrázuje modernistický spisovatelčin styl (zejména tehdy, když „inscenuje“ scénu předcházející jejímu utopení). Stát se na okamžik Woolfovou však není jediná role, jíž se hrdinka Pavany, šestatřicetiletá docentka srovnávací literatury Francine Pallasová, rozhodne prezentovat.
Pallasová zastupuje hlavně svou tvůrkyni, neboť Pavana je novelou autobiografickou. To se projevuje nejen shodnými fakty (profese, životní zkušenosti, literární idoly…), ale zejména evidentností, s níž má zrcadlit autorčinu mentální existenci. Moníková přitom nevypráví ani tak osobní historii, spíše jako by se zde skrze příběh – možná i s terapeutickými úmysly – snažila vykreslit ženu ve stavu vykořeněnosti.
Pavana za mrtvou infantku, jejíž titul tvoří název Ravelovy skladby, proto přikračuje – vždyť pavana byla tancem řadovým – k problematice lidské, či přesněji ženské identity vždy z odlišné perspektivy. Rámcem vyprávění je hrdinčina pohybová omezenost, která má sice příčinu v bolestech kyčelního kloubu, ale která je pojímána hlavně symbolicky – Francine se nejprve předčasně uchýlí
na kolečkové křeslo, neboť invalidé mají v okolním světě jasně definovanou pozici, avšak nakonec vozík, který nesplnil její očekávání (ale z jiného pohledu už ji také reprezentuje), odvrhne a symbolicky zapálí (spolu s improvizovanou loutkou své sestry) a následně shodí ze skály.
Další terén deziluzí poskytují vztahy Francine k partnerům. Dva muži, každý z jiného města (a zřejmě i různých národností), zobrazují dvě protichůdné orientace hrdinčiny lásky: Jan se z bolesti nad ztrátou domova obklopuje různým harampádím, odcizuje se životu, a je tak opakem laskavého a otevřeného Jakoba. Ztráta vědomí sebe sama je ale silná, a tak se Francine nedokáže rozhodnout (lépe se cítí s Jakobem, ale bez Jana by žít nedokázala).
Rozpolcenost postavy je znamenána také pohybem, který vykonává mezi Brémami, kde vyučuje a částečně přebývá, a městem (míněn je snad Kassel či Frankfurt), kde žije. Jelikož jsou v próze obě místa neosobní a víceméně zaměnitelná, vnímáme to jako absenci zázemí, neschopnost mít domov. A podobně symbolická nejistota vyplývá i z hrdinčiny profesní realizace. Jako vysokoškolská učitelka se cítí nevyužitá, neboť studenti, respektive studentky se nechtějí vzdělávat v literatuře, ale přicházejí jen demonstrovat své levicové politické názory (což sice Francine jako česká emigrantka považuje za naivní, ale na druhé straně právě feministická studia, k nimž se hlásí, jsou na tom založená), a tak jí nakonec nezbývá než se při hledání opor uchýlit k literárním idolům.
Dopiš Zámek
K takové identifikaci jsou tu využity tři narativity. Kromě Woolfové, o níž jsme již mluvili (i když Pallasová s ní ne vždy souhlasí), je to především milovaný Franz Kafka, který ji ve snu dokonce pověřuje úkolem, aby za něho dopsala Zámek (což se na závěr skutečně stane), a tím dalším, neméně významným objektem literární projekce je německý spisovatel Arno Schmidt, z jehož naléhavých „výkřiků“ proti světu jako by se Pavana inspirovala pro svou experimentální (tříšťovitou, kolážovitou a gramaticky rozmanitě diferencovanou) literární formu, která je mimochodem také příznačná pro takzvané ženské psaní – předmět Francininých kursů.
Zastřešující rovinou problému s identitou se ale stává zkušenost jinakosti, již Moníková promítla prakticky do všech dějových peripetií. Jako emigrantka se Francine cítí být cizinkou v nové zemi, jako žena je nesvá a nepochopená v patriarchálním prostředí. Nechtěný pocit výlučnosti řeší potom hrdinka ztotožňováním se s různými vyděděnci (vedle vozíčkářů a umělců jsou to dále středoevropští Židé), jakož i propouštěním vzpomínkových a historických obrazů staré vlasti do vyprávění. Tak se v novele zjevuje například Codex argenteus uloupený Švédy, úvahy Viléma Slavaty, mytická pověst o české královně (do jejíž role se Francine také obsazuje) a hrají zde i všelijaká zákoutí Prahy a až dokumentaristicky drsně vystupují srpnové události roku 1968.
Zbývá vysvětlit, proč se hrdinka, ač Češka, česky vůbec nejmenuje. Domnívám se, že i jméno postavy je třeba vykládat symbolicky – Francine jako jednu z ženských variant křestního jména Kafkova, Pallasová zase pro zvukovou příbuznost jako odkaz na Jana Palacha.
Navzdory všem reflexím Čech a češství ale Moníková v Pavaně za mrtvou infantku nezobrazuje jen nejistou situaci emigranta, ale jde mnohem dál – ukazuje rozpad současníka, kterému se všechny známé věci náhle odcizily a svět se proměnil v labyrint, v němž už jedině vědomí smrti skýtá jakousi jistotu.
A právě v zobrazení krize identity jako fenoménu moderního člověka do řady literárních blíženců Moníkové za Woolfovou, Kafku a Schmidta nenápadně (zato zcela jistě) přistupuje i Václav Havel – jak asi tušíte, autor, jehož mám náhodou zrovna na stole.
Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FFUK
Libuše Moníková: Pavana za mrtvou infantku (Pavane für eine verstorbene Infantin).
Přeložil Radovan Charvát, Argo, Praha 2005, 134 stran.