Rychlost a vnitřek

Snad každý milovník anglické modernistické literatury zná to nedlouhé vyprávění o podivném fleku na zdi, který byl jednoho dne objeven nad krbovou římsou jistého domu a svou pozorovatelku inspiroval k nevšedním – z literárněvědného hlediska přelomovým – postřehům, v nichž se literatura najednou ukázala opravdovější než realita sama. Ze záhady se nakonec vyklubal zbloudilý lezoucí hlemýžď.

Řeč je o slavné povídce Virginie Woolfové Skvrna na zdi, která se stala jejím prvním uveřejněným textem (v roce 1917) a která nedávno opět vyšla česky – jako nezbytná součást druhého, revidovaného a třemi texty doplněného vydání spisovatelčiných povídek, nazvaného tentokrát v souladu s originálem Strašidelný dům (překlad Zuzana Mayerová). Dodejme, že první české vydání těchto povídek, pojmenované Smyčcový kvartet, vyšlo v původním Odeonu v převodu téže překladatelky a s doslovem Martina Hilského v roce 1982.

Strašidelný dům

Kromě Skvrny na zdi obsahuje soubor dalších sedmnáct povídek, které se liší délkou a mírně i charakterem. Většinou ty kratší, na ploše několika tiskových stran, připomínají spíše experimentální črtu, když impresionisticky zachycují jednoduchou situaci či jev: za takový můžeme považovat hned první, titulní text, který je neuchopitelně se třepotajícím záznamem snu, či povídku Pondělí nebo úterý, která skicuje obraz každodennosti města pohledem volavky, případně Zahrady v Kew, mísící v sobě útržky náhodně zaslechnutých rozhovorů s rozmanitostí vizuálního působení světla a květin při procházce parkem, či Smyčcový kvartet, konfrontaci okouzlujícího zážitku z Mozartovy hudby s klevetěním lidí na koncertě, případně závěrečné Shrnutí – zamyšlení při dialogu na zahradě.

Ty ostatní, rozsahem někdy i mnohonásobně delší, již tendují k tematicky a motivicky bohatě strukturovanému vylíčení rozdílů (i nevylučitelných podobností) mezi vnějším, objektivním děním života a jeho děním subjektivním, niterným, jak to známe z autorčiných vrcholných románů (však jsou také například postavy manželů Dallowayových přítomny v těch několika zdejších příbězích, jejichž styl se blíží stylu románu Paní Dallowayová).

Spíše než rozdílnost povídek musí tedy naši pozornost zaujmout jejich stejnost. V kontrastu k veškerým svým procesům rozkládání literárního obrazu totiž Woolfová současně pečlivě programuje skládání vyprávění. Jejich textové podání se tak sice podobá jakési nahodilé mozaice, ale zároveň jsou do každého obrazu vkládány fenomény, které orientují v daném narativním úseku a představují takříkajíc perspektivy, z nichž je třeba určitý příběh číst: to je případ Reflektoru, jenž dávné pradědečkovo shlédnutí dalekohledem k zemi přirovnává ke světelnému kuželu, nebo povídky Lappin a Lapinová (ve starším překladu s mně pochopitelnějším názvem Lappin a Lappinová), v níž žena vidí svého manžela prizmatem vymyšleného zaječího světa, či prózy Vévodkyně a klenotník, kde se úhlem pohledu stávají perly, které šlechtična přichází tajně prodat a klenotníkovi za to nepřímo nabízí svoji dceru, nebo Okamžiky bytí, v nichž zamyšlení nad neostrostí ozdobných špendlíků předestře barvitý život jejich nositelky slečny Crayeové. V rovině „perspektiv“ pak do popředí vystupují autorčina oblíbená zrcadla, která buď své zhlížitele reflektují překvapivě odlišně, často v nepříznivé a možná i nespravedlivé podobě (to platí například o Isabelle Tysonové z povídky Dáma v zrcadle, již vypravěčka vidí lichotivěji než přítomná zrcadlová plocha, nebo o Mabel Waringové z prózy Nové šaty, která teprve na večírku u Clarissy Dallowayové před zrcadlem pocítí trapnost svého kostýmování i sebe samé), nebo se takováto reflexe přenáší i mimo zrcadlová skla: v povídce Předměty sbírka kuriózních skleněných střepů zbaví svého majitele možnosti politické kariéry, v Odkazu, koncipovaném nejtradičněji, zase skutečný obraz zemřelé ženy politika Clandona poskytnou až její deníky, zatímco prózy Muž, který měl rád lidi a Spojeni a odloučeni předkládají už i hovory mužů a žen na večírcích jako navzájem se zračící ega.

Klíčovým jednotícím trendem povídek je ovšem emblematika vlaku, případně podzemní rychlodráhy (použitá Woolfovou zvláště v programovém eseji Pan Bennett a paní Brownová, 1924), jimiž spisovatelka popisuje nejen určitou pragmatickou věcnost doby, ale především vyjadřuje kulturní důraz na rychlost, charakterizující první desetiletí minulého století lépe než co jiného. Když se v povídkách Nenapsaný román a Lovecká společnost vypravěčka pokouší vymyslet životní osudy spolucestujících žen, intenzivně cítíme, jak jízda vlakem probíhá jakousi neuvěřitelnou rychlostí, jako ostatně život sám, a také jak je existence ve vlaku skutečnější než události pojednávané jmenovitě v novinách. To proto, že vypravěčkou uvažovaná minulost i budoucnost postav se prolíná s jejich (přítomným) chováním ve vlaku a sám pohybující se vlak se tím prolíná s přírodou, jíž projíždí.

Jákobův pokoj

Literární posedlost plynutím času a prostoru se – budeme-li hovořit jen o nedávno u nás vyšlých dílech Woolfové – objevuje i v románu Jákobův pokoj z roku 1922, který v překladu Kateřiny Hilské na sklonku loňského roku rovněž vydal Odeon. Spojitost se Strašidelným domem je zde ovšem i historická, neboť právě spisovatelčiny rané povídky bývají považovány za předchozí studie k Jákobovu pokoji. A je třeba předeslat, že na rozdíl od povídek představuje Jákobův pokoj větší čtenářskou atrakci, neboť v českém jazyce vychází poprvé.

Román je jakýmisi rozsypanými, protože hluboce impresivními záznamy dětství a dospívání Jákoba Flanderse, přičemž optika vyprávění se zaměřuje především na okamžiky jeho přerodu z chlapce v dospělého, společensky významného muže. Prózu tvoří čtrnáct oddílů a časově ji determinuje přelom 19. a 20. století až po nástup první světové války (významným datem se stává Jákobův nástup na Cambridge v roce 1906).

Scarboroughský svět malého Jákoba, který v knize čítá pouhé dvě kapitoly, je světem starostlivé matčiny péče (otec mu brzo zemřel), radostného dovádění s bratry v přírodě i příprav na školní vzdělání, které mu formou výuky latiny poskytoval kněz Floyd. Všedností odlehčené vylíčení dětského života připomíná zejména počáteční fázi Vln. Zcela jiný režim zobrazování ústřední postavy ale nastává s příchodem na univerzitu, které začíná – pro Woolfovou již signifikantně – za jízdy vlakem, kdy je hrdina pozorován očima středostavovské spolucestující. Na univerzitě, v prostředí osobnostně koncentrované a výsostné, ale mnohdy škrobené až nanicovaté vzdělanosti (což nejen Jákob, ale i vypravěč neváhá ironicky glosovat, čítaje v to i nevraživý postoj univerzit k ženám), začíná být mladík konečně ztotožňován se svým pokojem. Knihy oblíbených spisovatelů, dýmky, květiny a další předměty vyskytující se na krbové římse, křeslo a pohovka dominující zařízení, skříňka s potřebnými věcmi, to vše jsou objekty, které charakterizují studenta významněji než třeba navštěvované kursy, ať už to platí o pokoji na koleji, nebo poté o pronajatém pokoji v Londýně.

Jak atmosféra napovídá, Jákob je také literárně vystihován prostřednictvím přátelství – zpočátku zejména skrze až soupeřivý vztah s mladým Durrantem a návštěvami v jeho rodině, z nichž vzejde oboustranná náklonnost mezi hrdinou a Timmyho sestrou Klárou, ve druhé části knihy pak zvláště skrze kamarádství s homosexuálem Bonamym, jemuž Jákob později adresuje hlubokomyslné i rozporuplné dopisy z cest (zrcadlící snad i jakési autorčino alter ego). Motiv identifikace hrdiny s místem poněkud pesimisticky dokončuje poslední kapitola, která ukazuje pokoj opuštěný, zřejmě proto, že Jákob spěšně odešel do války.

Významnou reflexi Jákoba Flanderse tvoří v románu jeho poměry se ženami. Kromě setkání s Klárou próza líčí jeho intimní sblížení s prostitutkou Florindou, zamilovanost, jíž po seznámení s ním propadne učitelka Fanny Elmerová, i vášeň, kterou vzbudí u paní Sandry Wentworth Williamsové, již potkává na cestách.

Poslední, nejširší rovinu zrcadlení vytváří prostředí, v němž se postava pohybuje. Po Scarborough je to nejprve kultivované město Cambridge, poté rušný centrální Londýn s jeho ulicemi a parky, později bohémská Paříž a pulsující Itálie a nakonec majestátem kultury působící Řecko, kam se za peníze zděděné po tetě vydává.

Veškeré epizody Jákobova života, jež jako by se skládaly z vějíře blikajících momentek, demonstrují autorskou snahu Woolfové zachytit pomíjivost času. A jestliže je lidská zkušenost prchavá, pak ani její literární zobrazení nemůže být jiné, avšak na rozdíl od skutečného života přece jen nějak uchopitelné. V případě jmenovaných próz proto, že literatura tu vyrůstá z propojení rychlosti s vnitřkem, a tím se stává opravdovější než realita.

Autorka přednáší na katedře divadelní vědy FF UK a pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.