Placebo aneb Nářek jedináčka

Třináctého března vyšlo populární britské kapele Placebo páté řadové album Meds a bylo s uspokojením pozřeno všemi médii – nikdy neměli lepší recenze. Svatá trojice futuristického a hitově třpytivého glamrocku Molko-Hewitt-Olsdal ponechala ve skříních větší část své typické rozhárané veteše: symbolické excesy, chrlení řečí na téma sex a drogy, přerušované nejistým a křečovitým hysterickým smíchem. Pro tentokrát svou pohádkovou popovou továrnu na hity muzikanti přisáli na skutečný smutek a cituplné tápání. Formální kombinace zženštilé emocionality (hysterické sloky, unavené sloky, afektované refrény zpívané androgynním hlasem namísto silové rockové konstanty) a dočista popových melodií, přelitá chemicky znějícími riffy elektrické kytary. Je to jako dozrávání vína. Album plné medikamentů. Je jich celkem třináct a jsou ze své podstaty daleko lidštější, než kdy písně Placebo byly.

Frontman kapely Brian Molko začal pracovat na nových písních již v létě 2004 ve svém domě v jižní Francii. Nahrávalo se a míchalo osm týdnů, od srpna do října 2005, v londýnských RAK Studios. I když je album v souladu s výše uvedeným „statementem“ proklamováno jako návrat k přímočařejšímu hraní, resp. skládání (kytara, basa, bicí, klavír), nelze si nevšimnout velkého množství chemických zvuků, prorůstajících podložím takřka všech písniček. Oproti předposlední a asi nejméně vyrovnané řadovce Sleeping with ghosts (2003) je tento sonický roztok stlačen v celé své kráse někam na okraj zvukových stop, kde svým neustávajícím hemžením umocňuje efekt celé nahrávky (během přípravy před natáčením desky spolu­pracoval hlavní autor Molko na některých skladbách s Timo Maasem, známým to „praso­psem“ technoelektroniky).

Producent nahrávky – debutující Francouz a přítel kapely Dimitri Tikovoi – kapelu přinutil žít v iluzi, že Placebo nahrávají své první album, což v jejich kontextu znamená dospěle se oprostit od již postaveného domu, jenž zlehka hrozil počínajícím pronájmem. Na nahrávce se vedle Molkova manýristického zpěvu objevuje hostující vokál Američanky VV z angloamerické formace the Kills. Úvodní eponymní skladba o někom, kdo si nevratně zapomněl vzít svůj prášek, dává vzpomenout na to, jak je možné vykutáleně vykutat z již rozjeté skladby náhlý stimul a to, čemu se říká katarze. Američan Michael Stipe z legendárních amerických R.E.M. si zase po svém zamumlá v Broken promise.

Ze čtvrté skladby v pořadí Space monkey jde strach, nezvykle fatalistické! Následující Follow the cops back home silně nadržuji: typicky mollový sled na první pohled líbivých akordů vstoupí do postupně se rozléhajícího zvukového melodramatu, v čele s Molkovým přednesem, těžícím z potenciálu popisované konkrétní situace. Sedmička Because I want you zase jako by svou hrubou silou vypadla z jejich skutečného debutu Placebo (1996). A i když se v předposlední, zvukově hypnotické baladě In the cold light of morning na zrcadlo v koupelně rýsuje poničená skučící tvář narkomana, nemají vyprávěné příběhy tak patetické vyznění jako na minulých deskách. Při poslouchání odzpívávaných textů se spíš honí hlavou aspekt zastřenosti, nedořečenosti, lyrického pozastavení. Realita postrádá barokní aspekt předstírání. Ztráta, závislost, zmatek, láska, pomsta. A u posluchače také chuť slyšet celé album naživo.

Placebo v současnosti stojí před desetitisícovým publikem na stadionech v jihovýchodní Asii (vymoženost rockových festivalů doputovala v devadesátých letech i do takto rockově odlehlých končin), a v dubnu slízne smetanu v podobě neopakovatelné atmosféry na turné v domovské Británii. Očekávají je velké věci – málokterá britská hvězda prodává v celosvětovém kontextu v současné éře kopírování a iPodů tolik desek jako oni. V Praze se dočkáme 26. června. Předpokládám, že to bude jeden z vrcholů letošní skromné koncertní sezony. Počítám rovněž s tím, že za rok 2006 Placebo utrhnou z košatého stromu nejednu hudební cenu. Nutno dodat, že spravedlivě.

Autor je publicista.