Zaneprázdnila jsem tvé myšlenky

I

Nevím jak budu moci čelit

budoucím dnům.

Dala jsem se strhnout jak list

opojnou bouří tvých veršů

a vrátila se k poezii.

Padla jsem do té obávané léčky.

Život mi je cizí.

Proto tato pošetilá činnost,

toto osudové vlnobití vzešlé z tvé mysli

si mě odnáší.

—

Nemohu ulevit tvé bolesti

a drtí mne kolo nespavosti

a na dva díly mě krájí rozum.

Spoutána

zmítám se v čase prostoru,

jsem jako Tantal

a jako Prométeus.

A tak ti s láskou

posílám náruč svých myšlenek.

—

Od onoho rána

běžím

ku Praze.

Dny mi vypadávají z rukou,

život uklouzává

a cítím,

že vesmír pro mne sklízí své roční doby,

podzimní vítr,

sněhy a mrazy zimy

složené jako prostěradla

v temné skříni budoucnosti.

Ve vlastním obrazu hledám krásu loňska

a odhazuji v chůzi gesta,

která nemají čirou průzračnost květu mandlovníku.

Trhám šat, který mne halí,

zbavuji se balastu těla.

Chci přijít nahá,

aby nic nepřekáželo našemu setkání.

Prázdná sama od sebe,

abych přijala všechno tvé soužení.

A všechen pláč mi vniká

do očí,

pomyslím-li na tvoje dveře

zamčené na tři západy.

—

Mám vedle sebe knihu v temně fialových deskách.

Přejíždím pomalu rukou po stránce.

Je to k neuvěření:

tvá ruka

spočinula

na témž místě.

—

Obklopen mlhou

je světelný bod,

průsečík nevědomosti a poznání.

Cum

gnoscere

noscere

nascere

cum.

V tom je to.

A tak na mne padá strach.

—

(It was the nightingale)

Setmělo se,

a když jsem viděla, že jsem na ulici sama,

měla jsem strach vrátit se domů.

Měla jsem strach otevřít poslepu dveře,

běžet ke stolu a posadit se

k tvé básni

a cítit se zase vinna

tolikerou výlučností.

Měla jsem strach.

A především

z té chvíle, kdy se zavírá kniha

a zháší  se světlo;

z toho, že se přistihnu, že tě miluji,

že ve tmě hledám tvou hlavu v mém náručí,

že hledám tvůj hlas v češtině

a že se cítím umírat.

Měla jsem strach,

a proto jsem se vydala ulicí dolů,

po břehu závrati,

doráželo na mne vědomí mého nerozumu,

jenž mi s klidem našeptával

vůli zapomenout.

Já však vím,

že neexistuje zapomnění,

že člověk je nebo přestane být,

že milovat je žít

a žít bez lásky

znamená odkládat každým dnem konec

pod jakoukoli záminkou.

A když jsem zahnula za ten roh,

nehledě na lásku,

měla jsem strašlivý strach,

že přijde svítání na křídlech skřivana.

Skončila jsem svou chůzi

a rozběhla se po chodníku domů,

odnášejíc si stíny.

—

Mlč!

Netřeba, abys znovu křičel,

že jsem jako mrtvá,

že jsme takoví všichni,

jedni vůči druhým.

Celý můj život-smrt se kříží

s mou smrtí-životem

pouze v jednom bodě:

jediném existujícím,

ať ho již nazvem radostí nebo jarem,

vzkříšením nebo láskou.

—                         

Poddám se smrti v tvém mlčení,

protože v noci jsi mi dal okusit

třešňové plody

v tvé stinné světnici

krvácející vůní –

a nic víc si nepřeji.

Poddám se životu v tvém mlčení.

—

Arabský básník ze třináctého století praví:

„Spokoj se s tím, co máš:

 s mírným úsměvem,

s několika slovy…”

„Lidská duše

není předmětem

touhy.”

Skromně mu odporuji:

je,

není však předmětem poznání.

III

Brázdí

Probuzena echem znějícím ze studny noci,

v mé zemi bičované deštěm,

láme uzly paměť blesku.

Strženy pláště zapomnění,

skrývá se nářek v hlase sovy

a tep hořící

do všech stran brázdí plameny vstříc tvému oknu.

Tam ze zeleně,

dlaň s dlaní zkřížená,

jeho krev k tobě šeptá

a závrať se přelévá z touhy, která ji sžíhá.

Touha šílející, jež přetéká víčka zavřená

palčivým hedvábným okvětím

požáru zamilovaného těla.

Černý bez

Má ruka vnikla do tvé zahrady

A z černého bezu utrhla květ:

větrné noci a rozechvělé bílé nespavosti,

na mlčelivé stráži za hradbami.

Tolikeré čekání a tak věrné temnotou

drásanou vůní

neztiší jistotný jas:

popření jiného čekání v naději,

která v nebytí, protože nepřestává být, tkví.

Avšak ta vůně veškerou mez přetéká.

Nikdy

A zemřu, nepoznavši tvé laskání.

Nikdy nebude mé tělo v tvých pažích

jako něžná bylina

pod znavenou tváří.

Ani nebude jako voda,

která tak sladce konejší

žíznivé řečiště potoka.

Ani jako víno žhnoucí,

jež uchvacuje žíly.

A zemřu, nepoznavši tvé laskání.

Nářek

Odnést si celé pole,

stát se sama deštěm,

být pokušením kořenům, to chci.

Živit celý mozek.

Nebýt pouze onou prchavou chvílí,

kdy jsem zaneprázdnila

tvou myšlenku.

IV

Planctus gigne

Tvůj hlas v stehlíkovi

mě chce oklamat

tímto jásotem…

Ale mrtvý pták mých útrob

mi neskrývá své bytí.

A květiny zas rostou

a zapomnění se zmocňuje

bušení

v mých žilách.

A vůní

Smrt na nás číhá.

Nemluvme už,

pouze se dívejme

na tohle smělé krupobití,

jež listy a okvětím

a vůní

osívá

vzduch.

Se snítkami myrty

Neschovávej se,

nehanbi se již za své omezené bytí,

pohleď, jak já se ukazuji nahá,

abych od tebe na okamžik odloučila

nezadržitelnou ruku.

Svými zády budu sklízet bič pohrom

a potom,

oděná již do purpuru,

vykročím k setkání s tebou,

v rukou snítky myrty

a v očích vláhu

z nejjasnějších pramenů zklidnění.

Přeložil Josef Forbelský.

Text z přepisu zvukového záznamu rozhovoru a básní (ČRo3 Vltava), který poskytla Clara Janésová, upravila Veronika Vydrová.