Bosé nohy nejen v parku

Německý film v poslední době zachraňují solitéři. Jedním z nich je (především v komerčním smyslu) i Til Schweiger, v Německu velmi populární herec, který si ovšem také často zadá s Hollywoodem a sbírá drobečky v „perlách“ typu Formule!, Král Artuš či Deuce Bigalow: Evropský gigolo. Scénář jeho autorského filmu, který právě vstupuje do našich kin, je postaven na půdorysu romantické komedie. Společensky nepřizpůsobivý Nick (Til Schweiger) potkává v ústavu pro choromyslné dívku Leilu (Johanna Wokaleková). Také ona je „černou ovcí“, neboť zásadně odmítá spolupracovat při skupinových terapiích. Iniciačním momentem jejich vztahu je Leilin pokus o sebevraždu: Nick ji odřízne od osudového provazu a počínaje tímto okamžikem je s ní spojen na život a na smrt. Hned v úvodu se tak objevuje jeden z pohádkových motivů – novodobá princezna Leila, zakletá vlastními traumaty (celý život zavřená v bytě despotické matky) a uvězněná v nedobytném prostoru blázince je zachráněna machistickým „looserem“ Nickem. Leila je však Nickem zatím pouze udržena při životě, k opravdové záchraně vede ještě dlouhá cesta…

Cesta ve smyslu boje se společenskými nástrahami zůstává dominantním pohybem celého filmu. Můžeme ji chápat jako další variaci na klasické pohádkové narativy, jako třetí z žánrových definic filmu Naboso (k romantické komedii a neopohádce se přidává road-movie) i jako prostředek vnitřního vývoje obou hrdinů směrem k porozumění. Při této cestě jsou role určeny jednoznačně:
Nick je aktivním činitelem, který Leile ukazuje svět. Ta se postupně učí nejzákladnější úkony (stále oblíbené ozvuky Pygmaliona G. B. Shawa) – prostřednictvím konfliktů s autoritami a skrze doteky citu poznává prostor kolem sebe. Její naivita a neznalost základních společenských úkonů jsou pak zdrojem komických situací i melodramatických scén. Velká tíha zodpovědnosti leží na představitelce Leily, herečce vídeňského Burgtheateru Johanně Wokalekové, která vybavila svou hrdinku působivou nejistotou, stejně jako odzbrojující upřímností. Ve svém bílém oblečení působí jako roztomilá světice, která nechce „zamykat své nohy do bot“. Její bosé nohy jsou klíčovou metaforou odlišnosti, se kterou Schweiger neustále pracuje.

Po estetické stránce je Naboso ponořeno do mléčně bělavých, šedavých a hnědavých tónů. Omezení barevného spektra na několik málo odstínů vytváří dojem nerealističnosti, zatímco naprostá absence agresivních, křiklavých barev souzní s postupně se rozvíjející harmoničností celého vyprávění. Tady se lze vrátit zpět k pohádkovému žánru. Leila a Nick se sice během své cesty setkávají s řadou problémů a nepříjemností, všechno zlé je ale postupně vytěsňováno mimo jejich vědomí. Úvodní pokus o sebevraždu, Leilina traumata, Nickova bezcílnost – to vše se s ubíhající metráží rozpouští ve sladké limonádě vzájemného sbližování a celý film směřuje přes závěrečnou peripetii velmi bezpečně k happy endu.

Naboso obsahuje řadu klišé a nelogicky vyřešených situací, je předvídatelné a často se pohybuje na samé hranici laciné sentimentality, přesto jde o film, který působí osvobodivě. Vystavění příběhu i formální stránka vytvářejí specifickou iluzivní pseudorealitu s vlastními pravidly a upřímně přiznaným tvůrčím záměrem. Pokud divák přijme pravidla hry, bude na konci pociťovat uvolnění a dojetí. Pokud ne, označí Naboso za ultrakýč. Možná záleží na tom, jak rádi chodíte bosky…

Autor je přispěvatel serveru Nostalghia.cz.

Naboso (Barfuss). Německo 2005; 118 minut.

Režie a scénář Til Schweiger, kamera Christof Wahl, zvuk Stefan Busch, střih Til Schweiger a Constanti von Seld. Hrají Til Schweiger, Johanna Wokaleková ad.